O DUALISMU

Dualismus staví věci proti sobě tím, že vymezuje protiklady. Prohlédněte si napsané slovo "protiklad" a poznáte jeho povahu: klade věci proti - nikoliv pospolu. Dualismus čili protiklady proto tvoří základ pro boj, pro porovnávání se a zároveň pro pýchu a odsudek - pozor, to je důležitá souvislost. Vždycky musí být někdo, na koho svalujeme vinu, vždy je někdo lepší a jiný horší. Lidi často dělíme na přátele a nepřátele, chceme být jako někdo a tím získat a nechceme být jako jiný, protože tím bychom ztráceli. Dělení magie na černou a bílou mohl vymyslit jedině dualismus - přesto se dnes mnozí ptají, zda je tato jejich magie černá či bílá, zda konají dobro či zlo.

/ Zuzana Antares /

Dualistický pohled na svět je naprosto typický pro křesťanství, vím to z vlastní zkušenosti. Na jedné straně tu stojí dobrý Bůh a na straně druhé zlý Ďábel, na jedné straně je svatost a na druhé hřích. Dobrý křesťan žije vlastně už teď v božím království, zatímco běžný bezvěrec nebo jinověrec žije ve světě kterému vládne kníže temnoty. Křesťanský život je neustálý duchovní zápas a snaha nesejít z té úzké cesty, která jediná přivede člověka k Bohu. Jinověrec je stálou hrozbou a proto musí být buď obrácen, nebo zničen. Pokud jste křesťan dobrák, nebudete samozřejmě nikoho ničit, ale budete ho přinejmenším litovat a modlit se za něj.
Ve starých pohanských náboženstvích to bylo jinak. Také zde existovalo povědomí o polaritě sil. Byly zde síly ohně a síly ledu, síly chaosu a síly řádu, síly zrození a síly zmaru. Ačkoli ne všechny síly byly vnímány jako přátelské a člověku nakloněné, všechny měly svoje místo v řádu světa a všechny byly uctívány. Podle svědectví kronikáře Helmolda, Polabští Slované vzývali boha dobrého i boha zlého (Bělboha i Černoboha). Dovedete si představit křesťanskou svatyni zasvěcenou Satanovi a padlým andělům? Mnoho pohanských bohyní a bohů pak v sobě neslo oba aspekty, světlý i temný. Pohané také obvykle neměli nejmenší potřebu kohokoli na svou víru obracet. Ctili bohy svých otců a respektovali bohy svých sousedů. V pohanském vesmíru byl dostatek místa pro bohy všech. Tam, kde se rozdílné kultury setkávaly, nebylo také vzácným jevem přijmout sousedovic boha do domácího panteonu. Podobné to bylo i při setkávání s křesťany. Šamani tradičních kultů dodnes často pověsí na svůj krk vedle jiných amuletů i kříž a snaží se zařadit mezi své pomocné duchy i Ježíše, Marii a svaté. Každá síla navíc se hodí.
My, dnešní novopohané však zdaleka tak imunní proti dualistickému uvažování nejsme. Jedním ze smutných dokladů této skutečnosti je naše pověstná hašteřivost. Zase jsou tu přesné představy o tom, jak má správné pohanství vypadat. Nadáváme si do extrémistů a sluníčkářů a padají tu soudy o tom, kdo je pohanem jen na půl a kdo si na své pohanství jen hraje. Rád bych řekl, že je to vlastně dobré znamení, které ukazuje, že dnešní pohani jsou silné osobnosti s vlastním názorem, obávám se ale, že je to spíše ukázka naší nevyzrálosti a neváhám říci i blbosti.

BERSERKOVÉ A ULFHEDNAŘI

Ve svém článku o Ódinovi, havranech a vlcích jsem se zapomněl zmínit o Ulfhednarech, zvláštním spolku válečníků, zasvěcených Ódinovi, kteří se odívali do vlčích kůží. Ulfhednaři se často dávají do souvislosti s Berserky a dnes nám vlastně není úplně jasné jestli se jednalo o dva velmi podobné spolky, nebo o jeden jediný, známý pod dvěma různými názvy. Berserkové patřili mezi velmi obávané bojovníky. Je známo, že se v bitvách dokázali uvést do stavu naprosté zuřivosti. Do boje vyráželi nazí a nechránění brněním, pouze ve zvířecích kožešinách, aby ukázali, že se nebojí bolesti ani smrti. V Sáze o Ynglinzích se o nich píše : "Ódinovi muži bojovali bez brnění a byli vzteklí jako psi a vlci. Zahryzávali se do svých štítů a měli medvědí a býčí sílu. Pobili hladce celý voj nepřátel, kdežto jim neublížil oheň ani železo. Říká se jim berserkové." Stav válečného transu, zvaný berserksgangr prý sesílal na bojovníky samotný Ódin. Objevuje se i názor, že se do tohoto stavu berserkové dostávali vlivem nějaké rostlinné drogy. Vyloučit se to nedá, mějme ale na paměti že je to pouze nepodložená spekulace.
Samotný název Berserk znamená prý buď medvědí košile, nebo bez košile, možné je obojí, badatelé se zatím nedokážou shodnout. Název Ulfhednar znamená jednoznačně ve vlčí kůži. S velkou pravděpodobností však můžeme říct že, Berserkové i Ulfhednaři pracovali se silou mocných zvířecích totemů a uctívali boha války a smrti Ódina. Vikinští vládcové využívali s oblibou Berserky, jako členy své osobní stráže, nebo z nich tvořili úderné jednotky, které dokázaly vyvolat v řadách nepřátel paniku a strach. V pozdějších dobách byli Berserkové postaveni mimo zákon a tak jejich společenství a s ním i bojové umění berserksgangr postupně vymizelo.

POSVÁTNÝ KŮŇ

Kůň hrál odnepaměti v životech našich předků důležitou roli. Mnoho archeologických nálezů i zpráv starověkých autorů dokládá, že kůň býval nejenom prestižním jezdeckým zvířetem vládců a nejlepších bojovníků, ale že měl podstatné místo i v náboženských kultech a magii. U Germánů, Slovanů i Keltů hrál stěžejní roli v těchto kultech zejména bělouš. Bílé koně naši předkové zasvěcovaly bohům a bohyním a z jejich chování pak četli budoucnost. Výmluvné svědectví o tom podává například římský historik Tacitus ve své Germánii:
"Znají také rozšířený zvyk dotazovat se hlasů ptáků a jejich letu; mimořádnou zvláštností germánského národa je však zkoumání větření a odkazů koní. Zvířata se chovají na náklady kmene v již zmíněných hájích a pasekách, jsou zářivě bílá a neznesvěcena žádnou pozemskou službou. Kněz a král či hlava státu chodí vedle koní, kteří jsou zapřáhnuti u svatého vozu, a pozorují jejich ržání a frkání. Žádné znamení se netěší větší důvěře, a to nejen u širokých vrstev prostého lidu; dokonce u vznešených a kněží; ti se totiž pokládají za služebníky boží a o koních se domnívají, že znají vůli bohů."
Podobný význam měl posvátný bílý kůň i pro Slovany. Dánský kněz Saxo Grammaticus se ve svém popisu slovanské Svantovítovi svatyně v Arkoně zmiňuje o tom, že Svantovítovi byl zasvěcen bělouš, na kterém směl jezdit pouze kněz. Věřilo se, že na něm Svantovít v noci podniká válečné výpravy, protože ráno nalézali koně zpoceného a zabláceného, jako by se vrátil z daleké cesty. Také Svantovítův kůň se využíval k věštbám. Kněží prý četli osud podle toho, které předměty položené na zemi překročil. Pomocí téhož koně se též věštil zdar nebo nezdar válečných výprav. Jestliže kůň překročil řady kopí rozložených před svatyní nejprve pravou nohou, bylo to příznivé znamení, v opačném případě se od tažení upustilo.

Keltové dokonce věřili, že bílá kobyla může být vtělením samotné bohyně Epony. Epona, znázorňovaná jako jezdkyně na koni byla natolik silným božstvem, že ji do svého panteonu přijali dokonce i Římané. Střediskem jejího kultu u nás byla pravděpodobně oblast Koněprus. Mnoho místních názvů té oblasti je odvozeno od koní a na vrcholu tzv. Zlatého koně stála bezesporu keltská svatyně.

Bílý kůň, který radí a pomáhá hrdinovi se nakonec dostal i do našich pohádek. Vzpomeňme třeba na prince Bajaju, nebo na ruskou pohádku o tom, jak hloupý Ivánek dostal od bílé kobylky darem z jejího stáda kouzelného hřebečka.
Naši předkové si však samozřejmě vážili i koní jiných barev. Kůň představoval vznešené a divoké zvíře a byl ctěn hlavně pro svou schopnost cestovat a rychle se přesouvat z místa na místo. Mezi Germány byl legendárním koněm Ódinův osminohý Sleipnir. O některých zvláště dobrých koních se tradovalo, že pocházejí ze Sleipnirova rodu. Dvě ze čtyřiadvaceti run germánského futharku jsou s koňmi přímo spojeny. Je to runa Ehwaz(kůň) a runa Raido(jízda). Je známo, že také koňské kosti, kůže a žíně bývaly používány k magickým účelům. Zvláštní místo měly v této magii koňské hlavy a lebky. Jedna ze starých severských ság popisuje jak hrdina jménem Egil upevnil na lískovou hůl koňskou hlavu a spolu s kletbou ji zarazil do země tak, aby hlava směřovala směrem k domovu jeho protivníka krále Erica. Našel-li kdysi seveřan před svým domem kůl s koňskou hlavou, bylo mu jasné že byl někým proklet.

Koňská hlava mohla ale naopak zajistit lidem i ochranu. Mnoho koňských lebek se proto našlo zakopaných v základech domů, v pohřebních mohylách, nebo zazděných v hradbách.

Do dnešních dnů nám toho z bývalé slávy koňského kultu mnoho nezbylo. Snad pouze podkovy, které věšíme na své domy pro štěstí.

OREL A JMELÍ

Všechny blogy jsou plné vánoc a vánočních příprav a já si zrovna dneska vzpomněl na orla. Možná za to může vánoční trh ,který jsme dopoledne s Maruškou navštívili a trs jmelí ,který jsme si z trhu odnesli. Moje nejsilnější vzpomínka na orla je totiž se jmelím úzce spojena.

Orel je nádherný majestátní pták a každé setkání s ním je pro člověka hlubokým zážitkem. Mám štěstí ,že žiju na jihu Čech v oblasti velkých rybníků a že jsem se při svých toulkách mohl s orlem už několikrát setkat.

Orla bělohlavého ,posvátného ptáka severoamerických indiánů ,který se stal i symbolem Spojených států zná snad každý. Jen málokdo ,ale ví že i u nás žije jeho velmi blízký příbuzný orel mořský. Oba tyto druhy jsou úzce vázány na vodu a živí se převážně rybami. Orel mořský je skutečný obr a se svým rozpětím křídel až 240cm překonává o dvacet centimetrů i svého známějšího kolegu orla skalního.

Poprvé jsem zahlédl orla mořského v roce 1998 u Novořeckých močálů na Třeboňsku. Byl to jen krátký okamžik ,ale na obrovského dravého ptáka letícího s rybou v pařátech nikdy nezapomenu. Podruhé to bylo v ptačí rezervaci Velký a Malý Tisý. Orel tenkrát letěl vysoko nad našimi hlavami ,ale jeho protáhlá křídla podobná supím a bílá brka ocasu nepřipouštěla o totožnosti letce žádnou pochybnost. Největším zážitkem však bylo pozorování orlího páru přímo na hnízdě u Horusického rybníka v roce 2001.

Toulali jsme se tenkrát s mým kamarádem Radkem kolem sousedního Bošileckého rybníka a pozorovali tu společně zrzohlávky rudozobé ,kormorány velké ,divoké husy a krásné volavky bílé. Výprava to byla opravdu dobrodružná ,neboť nechyběl ani úprk na borovici před stádem divokých prasat. V malebné vesničce Bošilec (známé z lidové písničky) si nás všiml místní usedlík a vida dalekohledy zavěšené na našich krcích nám popsal cestu k orlímu hnízdu. Popis ,nepopis ,hledání nám zabralo více než hodinu. Chodili jsme křížem krážem borovým lesem a mohli si krky vykroutit a nic. Vlastně něco přece - jmelí! Rostlo tu skoro na každém stromě. Nakonec jsme se s Radkem rozdělili a po nějaké době slavil můj kamarád úspěch. V nadšení poskakoval pod hnízdem a volal a pískal ,abych ho našel. Když jsem k němu doběhl a viděl obrovské hnízdo s mláďaty a odlétajícího dospělého orla ,začal jsem výskat a poskakovat i já. Naší radost utnul ornitolog ,který vylezl z blízkého křoví ,kde byl i se svým fotoaparátem zamaskován celtou a pořádně nás za ten povyk vypeskoval. Viděl ,ale naší upřímnou radost a tak brzy změkl a nechal nás udělat pár snímků. Přestože se orel na hnízdo ještě několikrát vrátil ,zachytit ho v letu se mi nepodařilo. Vyfotil jsem pouze hnízdo a vykukující hlavičku mláděte ,ale neva ,ten zážitek už mi nikdo nevezme. Takhle zblízka pozorovat orla ,to se poštěstí jen málokdy.

A tak ,když dnes vidím jmelí ,připomene mi to nejen vánoce a druidy ,ale také orli od Horusického rybníka.

Obrázky v textu jsem si půjčil z www.ittiofauna.org

Poslední obrázek je můj. Najdete na hnízdě orlí hlavičku ?

DĚDA

Včera 29.června 2010 ve 12.50h. mi umřel děda. Byl na tom v poslední době dost špatně a smrt si už přál. Přišlo to rychleji než jsme čekali ,ale je to tak určitě dobře.

V posledních dvou měsících dědečkova života jsem ho párkrát navštívil a sblížili jsme se spolu možná víc ,než za celý předchozí život. Děda mi vyprávěl mnoho věcí ze svého dětství a mládí a já se konečně také dozvěděl podrobnosti o jeho působení v partyzánském oddíle na Českomoravské vrchovině v období druhé světové války. Byl tenkrát mladý a dostával spíše jednodušší úkoly ,párkrát se ale dostal do hodně nebezpečných a skutečně bojových akcí. Při poslední návštěvě mi věnoval knihu Lidé stateční a ti druzí ,která se partyzánským odbojem na Vysočině zabývá. V knize jsou vloženy tématické výstřižky z novin a také parte kamaráda ,spolubojovníka ,který odešel "k předkům" ještě před dědou. "Vezmi si tu knihu na památku a přečti si ji." říkal mi děda ,když mi ji dával.

Zkušenosti z války přispěly k tomu ,že byl děda byl celoživotním "kovaným" komunistou. Vzpomínám ,jak těžko se smiřoval s revolucí v listopadu 1989. Byl tenkrát tak rozčílený ,že vypadal až nebezpečně. Letos z jara si děda zlámal při pádu ruku a nohu v krčku a od té doby to s ním šlo po zdravotní stránce z kopce. Dostal se nejdříve do nemocnice na oddělení ortopedie a potom na eldéenku. Před smrtí strávil ještě několik dní doma ,ale bylo mu čím dál hůř. Když ležel na ortopedii navštívil jeho souseda pacienta kněz. Děda pozoroval ze svého lůžka jak pacient dostává rozhřešení a svaté přijímání a něco se v něm pohnulo. Když pak kněz odcházel ,děda ,letitý ateista ,ho zastavil a požádal ho o zpověď. Mladý kněz dědečka vyslechl ,řekl mu par milých slov a zalitoval ,že s sebou už nemá žádnou hostii. Nelitoval však námahy a ačkoli byl už pozdní večer ,hostii někde sehnal a ještě se k dědovi vrátil. A tak i děda dostal rozhřešení. "A pak mi řekl ,že jsou mi odpuštěny hříchy. Nezlob se ,že mě to dojímá." říkal mi děda a po tvářích mu stékaly slzy. Musím se přiznat ,že jsem se držel zuby nehty ,abych nezaslzel taky. Nejsem křesťan a na hříchy a zpověď mám svůj názor ,ale za to co udělal ten kněz pro mého dědu jsem hrozně vděčný. Byl to vzácný člověk ,protože navštívil dědu pak ještě jednou ,poklekl před ním a nechal si ,on kněz ,od mého dědečka požehnat.

Dnes 30.června 2010 je to první den ,kdy můj děda už není na tomto světě. Budu na něj vzpomínat a jako anarchista jsem hrdý na to ,že je mezi mými předky člověk ,který nasazoval v mládí svůj život v boji s nacisty. Až přijde v listopadu svátek Samhain bude na mém oltáři hořet svíce i za mého dědečka.

PERUN A ZMEJ

Mockrát už jsem hořekoval nad tím, že se nám nedochovala slovanská mytologie. To, že jsou příběhy o našich bozích zřejmě navždy ztraceny, mě opravdu moc mrzí. Přiznám se, že je pro mě dost obtížné komunikovat s bohy, o kterých nic nevím. Některým lidem to možná až tolik nevadí, ale pro mě je prostě znalost těch příběhů důležitá, znát pouze jména mi nestačí. I to je asi jeden z důvodů proč se obracím spíše k bohům germánským, o nichž toho víme přeci jen o něco více. Skvělé, nedávno mnou přečtené knihy, Mýty kmene Čechů od Dušana Třeštíka a Perun - bůh hromovládce od Michala Téry, povzbudili mou naději, že lze některé slovanské mýty přeci jen alespoň částečně rekonstruovat. Mnoho lze odvodit například z příběhů některých křesťanských světců, kteří v raně christianizovaném slovanském prostředí převzali úlohu pohanských bohů. Na mnohých místech slovanského světa se v různých obměnách vypráví příběh, ve kterém hromovládce pronásleduje blesky svého nepřítele, který se před ním schovává na různá místa a nakonec nalezne útočiště v hlubinách vod. Hromovládce je v příběhu nazýván Pjarunem, ale častěji spíše Bohem, Hromem nebo svatým prorokem Iljou. Následující varianta příběhu pochází z Běloruska.

Hádal se Bůh s Nečistým :
Zabiju tě !
Jak mě zabiješ? Schovám se.
Kam?
Pod člověka!
Zabiju člověka, hříchy odpustím - a tebe zabiju.
Schovám se pod koně.
Tehdy zabiju koně, člověku to namístě nahradím - a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod krávu.
Zabiju i krávu, hospodáři to namístě nahradím - a tebe zabiju.
Schovám se pod dům.
Dům spálím, člověku to namístě nahradím - a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod strom, tam mě nezabiješ.
Strom rozbiju a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod kámen.
Rozbiju i kámen - a tebe zabiju.
Tehdy já se schovám do vody, pod kmen, pod kládu.
Tam je tvoje místo, tam zůstaň.
Tak kde hrom udeří, tam Bůh bije nečistého.

Také slovanská lidová tradice dokládá, že bouře byla vnímána jako zápas hromovládce s démony. V Srbsku se při bouřkách říkávalo, že Ilja pronásleduje čerty. Nečisté síly se mohly schovat do stromu, domu nebo do člověka a proto hrozilo, že do těchto cílů Ilja bleskem udeří. Podle Bělorusů si hromovládce nejprve posvítí bleskem aby čerta viděl pak po něm udeří hromem. Hromovou zbraní, kterou Perun na démony vrhal, byla sekyra, kladivo nebo palice. Na Litvě lidé Perkunasovi pomáhali při bouři tak, že vyhazovali do vzduchu své sekyry. Věřili, že tak zároveň chrání svoje domy a pole před démonickým krupobitím.
Na mnoha místech Evropy, včetně České kotliny, se věřilo, že kamenné a pazourkové sekyry pocházející z neolitu, jsou nalezenými střelami hromovládce. Říkalo se jim hromové klíny, hromové střely nebo hromové kameny. Těmto kamenným nástrojům byla připisována velká magická moc. Dědily se z generace na generaci a věřilo se, že se jich nečisté síly bojí. Mohly ochránit dům před bleskem, neboť Perun neměl důvod udeřit tam, kam se zlý duch neodvážil a používaly se i při léčitelských rituálech, protože mohly vyhnat zlého ducha z těla. Podobnou moc jako hromové kameny měly v lidovém podání všechny předměty, například dřevo stromů, zasažených bleskem.

Hromový kámen z Třebíčska z knihy Narození a smrt v české lidové kultuře/ A. Navrátilová.

Perunův protivník se v různých verzích zmiňovaného příběhu jmenoval různě : čert, ďábel, drak, zmej, zmiuljan-car, zmej Gorynyč apod. Hadí nebo dračí podoba protivníka je častá. Podobně jako proti severskému hromovládci Thorovi, stoji i tedy proti slovanskému Perunovi jako hlavní protivník mýtický drak - had. Je pozoruhodné, že náš jediný jedovatý had si dodnes uchoval jméno Perunova protivníka Zmej, Zmiuljan - Zmije! Stejně jako Jörmungand, nalézá slovanský Zmej před hromovládným bohem své útočiště v hlubokých vodách. Aby však nebyla situace dnešních badatelů tak jednoduchá, setkáváme se na některých místech Srbska, či Makedonie s tím, že se jméno Zmej připisuje samotnému hromovládci.

Volně čerpáno z knihy Perun - bůh hromovládce/Michal Téra.

JARILO - JAROVÍT - SV.JIŘÍ

 

Není žádným tajemstvím, že mnozí pohanští bohové byli ctěni ještě dlouho po vnucené christianizaci pod maskou křesťanských svatých. Veliký Perun se stal svatým Eliášem (Iljou) Hromovládcem, Veles byl dál ctěn coby svatý Blažej (Vlasij) ochránce skotu atd. atd. Slovanský bůh jara a plodnosti, kterému říkali na východě Jarilo a v Pomoří Jarovít, se podle názoru mnohých badatelů transformoval v postavu svatého Jiří, jehož svátek slavíme 24.dubna. Jarilova charakteristika nám byla zachována v řeči, kterou jeho jménem pronášel pomořanský kněz při jarních Jarilových slavnostech :
"Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."
V Bělorusku zas během Jarilova svátku přiléhaly svobodné dívky k velké dřevěné figuríně s nadměrně velkým falem a v lidové písni se zpívávalo : "Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil." Jarilo je tedy bohem, který přichází po období vegetačního klidu, aby vrátil plodnost zemi, zvířatům i lidem. V lidových představách projíždí Jarovít krajem na svém koni a jako bojovník a vítěz nad zimou a otevírá svými klíči zemi, aby se opět zazelenala a znovu urodila.

Stejnou roli hraje v pozdějším folklóru i sv.Jiří. Dochovalo se nám mnoho pořekadel a písní, které to potvrzují, např :

Svatý Jiří volá,
Země se otvírá,
aby tráva rostla,
tráva zelená.
(Čechy)

Svatý Juří
kořen búří,
aby rostla tráva,
všelijaké kvítí
na věnečky vití.
Tráva bude růsti,
pšenička metati.
(Morava)

Říkalo se, že do svatého Jiří tráva neroste, kdyby ji kleštěmi tahal a po svatém Jiří roste, kdyby ji palicí zatloukal. Klíče, kterými Jarilo otevírá zemi, dostává tento bůh přímo od zimní bohyně Moreny, jejíž vláda nad zemí právě končí. I tento motiv je zachycen v mnohých našich jarních písních :

Má milá Maréno, kdes ty klúče dala,
co bys nimi pole odmykala?
Dala sem ich, dala, svatému Jánu,
aby nám otevřel nebeskú bránu.
Dala sem ich, dala svatému Juří,
by nám otevřel do Ráje dveří.
Svatý Juří stává a s klúči sa šúrá,
co by tráva vyrostla nám hrubá.
Tráva pro kozičky, růža na voničky,
růža červená a fiala modrá.
(Rožnovsko)

Nebo podobně :

Mořena, Mořena,
kam jsi klíče děla?
Děla jsem je, děla
svatému Jiří,
aby nám otevřel do ráje dveří.
(Čechy)

Celý tento jarní mýtus byl vtělen do rituálu vynášení Smrti a přinášení Nového Léta. Nejdříve se lidé obřadně zbavili Moreny a s ní i nemocí, neplodnosti a smrti tím, že její figuru zapálili, rozbili či vhodili do proudící vody a potom přinášeli do vsi nazdobený stromek, jako symbol samotného Jarila a s ním přicházejícího nového léta, plodnosti a zdraví. Opentlený stromek ozdobený kraslicemi byl v různých krajích nazýván různě; léto, létéčko, líto, strom, vršek, lesola, letorost, borek, vrba, chvojka, hájek, květnice, máj, májíček apod. Souvislost s májem bude možná pro vás zajímavá, avšak v našem folkloru není ojedinělá. Však je svátek svatého Jiři, 24.duben, již velmi blízko velké májové oslavě. Ještě o krůček blíže je jí Jarilův svátek, který se v Rusku slavil až 27.dubna. Ve Slezsku se v souvislosti s májem a svatým Jiřím zpívalo :

Májíčku zelený,
pěkně ustrojený!
Svatý Jiří jede
pole odmykati,
aby tráva rostla,
všelijaké kvítí.
Májíčku zelený,
pěkně ustrojený!

A v Pusté Kerti koledníci zpívávali :

Nesiem vam máj pod zelený háj, aby tráva rástla vyše kolena. Sadili sme iskričky (sedmikrásky), nechcely nám rasť bez božej milosti. Svätý Petr, svatý Ján, vynese nám vína džbán. A vy pani matičko, vyneste nám vajíčko, jedno nebo dve, šak vám to maličko ubudne. Svätý Jur volá : zem sa otvárá, všelijaké kvítí, až se hora svítí, růža, fiala.

http://www.hanacka-litovel.cz/detsky-soubor-hanacci.html

Na Balkáně, ve Slovinsku a v Chorvatsku se zachoval zvyk obchůzky tzv. Zeleného Juraje. V den svatého Jiří tu mladý chlapec, nazdobený květy a zelení, za zpěvu písní obchází vesnická stavení. I v tomto zvyku se nám nejspíše zjevuje postava boha Jarovíta.
Všechno, co bylo řečeno, nám představuje Jarovíta, jako boha jara, štěstí a plodnosti. V období před nástupem křesťanství, v čase kdy pomořanští Slované vzdorovali velkému tlaku Germánů, vystupoval do popředí Jarovít ve svém aspektu vítěze a válečníka. Kronikář Helmhold popisuje Jarovítovu svatyni, ve které visel na zdi obrovský zlatem obitý štít, jehož se nesměl dotknout žádný smrtelník. Tento zlatý štít, který možná symbolizoval sluneční kotouč se ze svého místa snímal pouze v čase války. Tehdy byl vezen v čele vojska, jako magický předmět přinášející vítězství.

Ale zpátky k jarnímu vzkříšení přírody. Kromě vegetace, probouzí Jarilo podle lidové tradice také teplomilné ještěrky, hady a žáby. Dodnes se u nás říká : Na svatého Jiří, vylézají z děr hadi a štíři. Jarilo hady a obojživelníky nejen probouzí, ale vládne jim a propůjčuje jim i léčivou moc. Etnografové zaznamenali v této souvislosti řadu zajímavých zvyků. Například v Zálesí vycházeli lidé v době před sv.Jiřím na místa, kde se zdržují hadi a chytali je. Chyceného hada pak zabili. V okamžiku, kdy hada usmrcovali museli mu říci, k jakému léčivému účelu jej potřebují, např : "Pro nátku!" - "Pro ouroky!" - "Na otok!" a podobně. Sušenou hadí hlavu, či srdce pak nosili jako léčivý amulet zavěšený na krku nebo v pod paží. Podobný zvyk je zaznamenán i v Poličce, Chroustově apod. V době před svatým Jiřím se chodilo také na žáby. Sušená zelená žabka, zašitá v pytlíčku se zavěsila nemocnému na krk. Po devět dní se pak musel nemocný s pytlíčkem na krku před východem slunce modlit vždy devět otčenášů. Devátý den musel nemocný, modlíce se, jít k řece a vhodit pytlíček přes hlavu do vody. Žába zašitá v sáčku do sebe nasála jeho nemoc a nemocný byl zdráv. Tyto magické zvyky, ač spojené s křesťanskou modlitbou, mají bezesporu svůj původ v pohanských časech.
O historické existenci samotného svatého Jiří neexistuje žádný doklad. Podle jedné legendy byl Jiří římským vojákem, který se vzepřel svému protikřesťanskému císaři Diokleciánovi a byl za to mučen a popraven. Jiná legenda vypráví příběh o tom, jak Jiří zabil draka, který sužoval lidi ve městě Lýdii. Vděční obyvatelé města prý pak konvertovali ke křesťanství. Všechno ale nasvědčuje tomu, že svatý Jiří je pouze účelově vytvořenou postavou, která měla nahradit pohanského jarního boha. Světcovo jméno Jiří, tedy latinsky Georgius, nebo řecky Georgios, vychází ze základu Ge - země a ergon - práce. Jiří je tedy vlastně zemědělec či rolník. Tímto způsobem přejal světec roli předchozího vegetačního božstva. Svatý Jiří bývá zobrazován jako rytíř v plné zbroji, který propichuje svým kopím draka. Tento obraz v sobě zahrnuje Jarovítovu roli vítěze a válečníka i vládce nad plazy a obojživelníky. Církev tedy takto pohanům naservírovala křesťanského světce, kterému lid rozuměl a snadno ho přijal za vlastního. Přijímal ho o to snadněji, že podle Cyrilova Soudního zákoníku lidem, hrozilo každému, kdo by obětoval nebo přísahal pohanským bohům, zabavení majetku a prodání do otroctví.
Svatý Jiří byl oblíbeným světcem prvních přemyslovců, kteří mu rádi zasvěcovali církevní svatostánky. V 10.století mu Boleslav I, nebo jeho syn zasvětil i rotundu na naší posvátné hoře Říp. O 200 let později byl kostelík opraven a zasvěcen svatému Vojtěchovi. Ještě později bylo zasvěcení opět změněno a rotunda se vrátila svatému Jiří - Jarovitovi.

SMETÁNKA LÉKAŘSKÁ

SMETÁNKA LÉKAŘSKÁ

Latinský název : Taraxacum officiale

Vládnoucí planeta : Jupiter

Kdo by jí neznal? Smetánka lékařská ,které říkáme s oblibou pampeliška je rostlina široce rozšířená na celé severní polokouli naší planety. Zahrádkáři považují pampelišku za úporný plevel a většinou jí v lásce moc nemají. Bojovat s ní musí být těžké ,neboť má dlouhé kořeny a semínka opatřená lehkými "padáčky" doletí daleko. Máloco je ale tak nádherné jako louka posetá jejími žlutými květy a také jako léčivka je smetánka rostlinou mimořádnou !

Smetánka je bohatá na minerály ,zvlášť na draslík a železo a také na vitamin B ,C a provitamin A. Kořeny obsahují steroly ,inzulin ,cukry ,pektin a glykosidy. Konzumace pampelišky zvyšuje tvorbu zažívacích šťáv a žluči ,čímž usnadňuje trávení a čištění jater. Odedávna se využívá při léčbě jaterních chorob ,včetně žloutenky. Pampeliška je vhodná i pro diabetiky a lidi trpící kožními problémy. Známá rakouská léčitelka Maria Treben doporučuje čtrnáctidenní kůru ,při které se denně sní pět čerstvých stvolů smetánky na odstranění malátnosti a únavy (hodlám vyzkoušet).

Kořeny se sbírají buď na jaře v březnu ,anebo až na podzim v září a říjnu. Stejně jako u všech dalších léčivých bylin platí i zde ,že kořen má největší sílu v době před květem ,nebo po květu. Léčivé látky ale u smetánky obsahují i její nadzemní části a saláty z jarních pampeliškových listů jsou mezi lidmi docela populární.

Pampeliška je zasvěcena Bohyni v podobě stařeny. Byly to právě květy této rostliny ,kterými podle řecké mytologie vítala Hekaté Thésea. Z tohoto důvodu se hodí její kořeny do kadidel připravených pro svátek Samhain.

Rozfoukání pampeliškových semínek je doporučováno při rituálech ,kdy mentálně vysíláme někomu na dálku své poselství.

KOPYTNÍK EVROPSKÝ

Latinský název : Asarum europaeum

Vládnoucí planeta : Mars?

Znáte kopytníky? Ne ,nemám na mysli koně ,krávy a tak ,ale malou krásnou rostlinku ,která se jmenuje kopytník evropský. Je to jedna z prvních jarních bylin ,ale protože roste skrytě a nenápadně ,nemá tu popularitu jako sněženky ,tavolíny a krokusy a zná jí vlastně jen málokdo.

Sníh je pryč a tak mě to už pár dní táhlo do lesních strání nad Lužnicí ,kde kopytníky každoročně rostou. Včera jsem měl konečně volno tak jsem vzal foťák ,Ťapku a vyrazil jsem. Vyšplhali jsme s Ťapinou do stráně nad řeku a pomalu se blížili po lesní cestičce k místu zastíněnému korunami buků ,dubů a břízek. Právě taková místa kopytníkům náramně vyhovují. Jejich oblé podkovovité listy rostou jen kousek nad zemí a ten kdo chce vidět květ ,musí se většinou sklonit a odhrabat rukama vrstvičku suchých loňských listů ,které opadaly z okolních stromů. Je to zvláštní rostlina ,na rozdíl od většiny ostatních své květy prostě schovává. Mám z ní pocit jakoby byla nejradši ,když lidé okolo jen projdou a ani si jí nevšimnou. Ze mě asi takovou radost kopytníky neměly ,protože jsem nadšeně poskakoval od jedné rostlinky ke druhé a odkrýval její plazivé stonky ve snaze nají rozvitý květ ,což se mi bohužel nakonec nepodařilo. Asi je přeci jen ještě trošku brzo a tak jsem musel vzít zavděk pouze poupaty. Abych vás úplně nepřipravil o zážitek přidám k těm svým dnešním fotkám ještě alespoň jeden snímek květu ,který jsem si vypůjčil ze stránek : http://botanika.wendys.cz .Kromě toho ,že jsou kopytníky poslem jara ,jsou pro mě i symbolem skryté krásy ,skromnosti a schopnosti splynout se svým okolím. Chceme-li zůstat pro druhé "neviditelní" ,může být kopytník vhodným magickým pomocníkem.

Zkušení léčitelé používají kopytník ,jako prostředek proti kuřáckému kašli a zevně ke koupelím na některé druhy ekzémů. Pro laika je však bezpečnější kopytník raději neužívat ,obsahuje totiž silné jedy a bezpečné dávkování není snadné.

Místo ,kde rostou kopytníky.

A to už jsou kopytníky a jejich skrytá krása.

A nakonec vypůjčená fotografie s květem.

RAVEN KALDERA

    Na stránkách Dávného obyčeje se nedávno objevila zpráva ,že Českou republiku navštíví v příštím roce šaman a zároveň autor několika zajímavých knih Raven Kaldera. Od R.Kaldery jsem bohužel dosud nic nečetl ,protože Mýty a astrologie/Volvox Globator 2006/mě nějak nelákají a jiná autorova kniha ,pokud vím ,v češtině zatím nevyšla. Čeští pohané ,kteří jsou na rozdíl ode mne schopni číst v angličtině ,většinou Ravena Kalderu respektují jako odborníka na severské tradice a zejména jeho kniha Urban Primitive pojednávající o městském šamanismu vzbudila u nás značnou pozornost.

     Po návštěvě Kalderových oficiálních stránek jsem se přesvědčil ,že se jedná o nanejvýš zajímavou osobnost. Přestože Kaldera nepatří k žádnému tradičně šamanskému etniku ,ale je obyčejným bílým Američanem ,prožil klasickou šamanskou krizi a byl ke své službě povolán duchy ,podobným způsobem jako jeho kolegové z jiných částí světa. Ve své praxi Kaldera vychází z mytologie a praktik germánských kmenů ,ale i Laponců a sibiřských národů. Ačkoli bychom našli v jeho pojetí styčné body s Ásatrú ,nebo Heathenry ,razí si Kaldera osobitou cestu založenou na jeho vlastním chápání euroasijských tradic a jeho osobní gnosi.

Za pozoruhodný považuji především Kalderův přístup k runám ,které chápe nejen jako magické znaky ,ale také jako živoucí duchy. Při nejasné runové věštbě například doporučuje dotázat se na smysl tažených znaků přímo runových duchů. Tyto duchy Kaldera vnímá jako silné nezávislé osobnosti se kterými je možné spolupracovat ,ale nelze je k ničemu nutit. 

     Raven je zasvěcen germánské bohyni Hel ,strážkyni země Helheim ,do které podle severské mytologie ,odcházejí po smrti obyčejní ,chudí lidé. Z toho důvodu nebere za své šamanské služby peníze. Pokud se mu ale chcete přeci jen odměnit ,můžete mu dát například nějaké potraviny ,nebo palivové dříví. Kaldera k tomu dodává : "Zaplaťte jen tolik ,za kolik si myslíte ,že to stálo. Pokud si myslíte ,že to nestálo za nic ,nedávejte nic a já to budu respektovat."

Raven Kaldera je známou osobností nejen mezi pohany ,ale také v transgenderové komunitě ke které sám náleží. Transgenderovou komunitu ,tedy komunitu lidí ,kteří stojí se svou sexualitou kdesi mezi oběma pohlavími ,považuje Kaldera za svůj vlastní rozptýlený kmen ,kterému byl povolán sloužit především.

Pokud vás tento novodobý šaman zaujal navštivte určitě jeho stránky ,kde se dozvíte víc ,anebo si udělejte volno a přijeďte se na něj podívat v květnu příštího roku do Prahy. Já se o to tedy určitě pokusím.