POHANSKÉ SETKÁNÍ VE SLUNEČNÍ ZÁTOCE 2012
Jak už jsem předeslal v minulém článku, setkání pořádané Pohanským kruhem se uskutečnilo v legendární Sluneční zátoce, kterou čtenáři foglarovek jistě dobře znají z knihy Hoši od Bobří řeky. Kdysi jsem byl členem foglarovského klubu, takže mě tu zajímal nejen pohanský sraz, ale docela i místo samo. Od časů Hochů od Bobří řeky se to v zátoce hodně změnilo, ale s trochou fantazie nebylo těžké si představit, jak to tu tenkrát vypadalo. Na místě kdysi souvislého lesa, stojí dnes rekreační a táborové středisko s několika budovami a hřištěm a právě sem se sjelo z různých koutů naší země cca. 25 pohanů. Kromě několika členů Pohanského kruhu zde byla velká skupina lidí z Dávného obyčeje a pak také několik "bezpartijních" mezi které jsem patřil například já a Frostík, nebo Cody a jeho žena Jana.
Areál má na starosti sympatický manželský pár, který dokonce dovolil Frostíkovi na chvíli točit u výčepu pivo a nám ostatním, abychom si sami dělali na svých účtenkách čárky. Hostitelé se o nás starali opravdu dobře a patří jim za to dík a přání, ať se jim v jejich podnikání daří.
Páteční odpoledne a večer jsme strávili nejprve u výčepu a později u ohně. Frostík a Cody hráli na kytary a zpívalo se všelicos počínaje Krylem, Visacím zámkem konče. Bylo to takové rozkoukávání a seznamování se, protože jsme tu prakticky nikoho neznali (myslím tím, neznali jinak, než virtuálně přes internet). Ačkoli jsme s Frostíkem mezi ty "temné" a národně orientované pohany svými názory úplně nezapadali, nikdo nám tu nedával najevo nepřátelství a cítili jsme se přijati. Myslič byl až roztomilý tím, jak pořád během víkendu opakoval, jak je rád, že jsme přijeli.
Jako jediný účastník jsem nespal v budově ale ve stanu. První noc byla velice teplá, spal jsem dokonce ve spacáku, který byl do půlky otevřený a ani náznak zimy. Ráno jsem se probudil asi v půl sedmé, prošel jsem si areál, zameditoval si u Foglarova pomníku a uvařil si na plynovém vařiči kávu. Při jejím popíjení jsem se těšil na naplánovaný výlet na Melechov, ale obloha potemněla a asi v půl osmé začalo hustě pršet. Cody říkal, že podle předpovědi má déšť ustat až večer a tak jsem se začal s výhledem na pěší túru loučit.
Kolem poledne se ale počasí přeci jen začalo lepšit a tak pořadatelé vymysleli náhradní výlet do záchranné stanice hendikepovaných živočichů v Pavlově. Cestou se nám otevřel krásný výhled na původní cíl naší výpravy, magickou horu Melechov. Myslič říkal, že by rád z této akce udělal tradici a když jsme Melechov nezvládli letos, zvládneme ho prý určitě příště. Zastavili jsme se znovu, tentokrát s celou skupinou, u prastarého tisu ve Vilémovicích. Mnozí byli, podobně jako předešlého dne my, tímto velikánem příjemně překvapeni. Kde kdo se dotýkal jeho kůry a kmene a na vlastní kůži zažíval jeho energii. Pak jsme pokračovali dále a za příjemných hovorů a kochání se krajinou jsme brzy dorazili až k záchranné stanici.
Melechov.
Ve stanici jsme viděli několik krásných dravých ptáků, vydry, lišku a také vzácného norka evropského. Všem se moc líbil velký krkavec a jemu jsme se asi líbili my, protože se nebál a chodil až k pletivu své voliéry, aby nás lépe viděl. Lidé z Dávného obyčeje se dokonce rozhodli, že budou krkavce sponzorovat. Velmi krotký a zvědavý byl i šestnáctiletý vydrák a také liška, která se nechala naším průvodcem hladit jako pes. Pěkný výlet si na nás Pohanský kruh vymyslel!
Večer po našem návratu patřil opět zábavě a popíjení. Symbolem všeobecného veselí se stal Fox v roli boha Dionýsa. Shlédli jsme společně i film s názvem Mysličova odysea, který byl dokumentárním záznamem Mysličova vrávoravého putování z oslavy letošního Beltinu. Ačkoli se Myslič od filmu rázně distancoval a prohlásil, že v tom nehraje a tričko, které má ta osoba na sobě, on nikdy neměl, všichni se náramně bavili.
Nakonec zásluhou několika nadšenců, mezi kterými nechyběla ani jihočeská sekce (Frostík a já), zaplál i oheň. Vydržel jsem u něj v družném hovoru s ostatními asi do půl čtvrté do rána a pak jsem se dokopal jít spát, protože jsem věděl, že brzy ráno vstáváme a odjíždíme. Druhá noc byla poměrně studená a nyní jsem z toho trochu nastydlý. Holt už to není, co to bývalo, zestárl jsem a zchoulostivěl.
Druhý den ráno po snídani jsme se s ostatními rozloučili a Myslič s Tomasem nás vyprovodili až k autu. Pochlubil jsem se klukům hrotem Wotanova kopí a Donarovým kladivem, které pro mě Frostík ukoval a dárky se jim líbili stejně jako mě. Jsem za tyto předměty Frostíkovi opravdu vděčný, neboť už teď vím, že se stanou pevnou součástí mojí rituální výbavy. Hrot kopí hodlám nasadit na jasanovou tyč a ozdobit ji havraním peřím a runami. Hotové kopí budu pak používat k vymezování posvátného prostoru. Kladivo budu užívat jako posvátný předmět ochrany a žehnání. Frostíku, díky!
Děkuji také Mysličovi, že nás pozval a všem, že nás mezi sebe přijali. Poznali jsme spoustu nových lidí a dozvěděli se od nich lecos zajímavého. Chyběl mi sice trochu nějaký, alespoň malý společný rituál, ale věřím, že v příštích ročnících již něco takového bude. Ačkoli byl na této akci vysoký počet tzv. etnických pohanů, za extrémistu bych mohl považovat snad pouze jednoho, a ten z toho možná ještě vyroste. Mladší část osazenstva měla sice občas sklony k chvástání a k přesvědčování ostatních, že všemu rozumí a všude byli dvakrát, ale to je v celku normální a nerad bych se kohokoliv dotkl, ostatně kdo z nás se někdy takto nechoval? Budu-li za rok opět pozván, určitě se vynasnažím zase přijet.
Na setkání to byl samý rebel.
Magické zbraně, které mi věnoval Frostík.
Výheň ve které se kladivo zrodilo.
Úvodní obrázek s nadpisem jsem si půjčil zde.
