pátek 14. srpna 2020

SVATÁ ROZÁLIE

Březen 2012

Z oslavy Ostary na Burkováku jsme se vydali pěšky do Bernartic na autobus, který nás měl dovézt domů. Trochu jsme si cestou zašli, abychom se podívali k zázračnému prameni svaté Rozálie - přímluvkyně proti nakažlivým nemocem. Pramen vyvěrá pod pozemkem starého morového hřbitova. Pohřbívalo se tu v roce 1680, v době kdy v Bernarticích řádil strašlivý mor a tamější hřbitov už nestačil. U pramene, který prý mnoho lidí uzdravil, vyrostla už v roce 1681 malá kaplička. Místo získalo brzy věhlas a tak byla kaple v roce 1719 rozšířena a v roce 1783, tedy 103 let od morové epidemie, přestavěna do nynější podoby.


Představa morové nákazy a spousty mrtvých, kteří zde byli pohřbeni je sice nevábná, ale místo samotné je dnes velice poklidné a krásné. Silný pramen je zastřešen a přímo nad ním je oltář s obrazem Panny Marie. Jak také jinak, prameny přece bývají pod ochranou Bohyně. Vedle oltáře na zdi někdo zavěsil na červenou šňůrku jmelí, jak symbolické. Přímo na pozemku bývalého hřbitova roste několik starých krásných lip. Jedna z nich má v dutině svého kmene květiny a několik svatých obrázků. Jmelí, posvátný strom a pramen - krása! Další důkaz toho, jak je v našich lidech, dokonce i křesťanech, to pohanství hezky zakořeněné. Cítili jsme se tu s Maruškou velmi dobře.
















Po krátké přestávce u svaté Rozálie jsme vyrazili na poslední kus cesty. Do Bernartic to už nebylo daleko, ale my se po těch šichtách v práci, co jsme měli za sebou, docela vlekli. Při čekání na autobus jsme si s pobavením všimli, že na nás z jednoho bernartického domu shlíží bůh Merkur.


SAMHAIN NA HRADIŠŤSKÉM VRCHU

Listopad 2015


Soukmenovec Frostík nás letos pozval na oslavu Samhainu, kterou již několik let po sobě organizuje společně se svým kamarádem Jírou Růžičkou. Akce se koná vždy na Jírově louce, která leží na jihovýchodním svahu Hradišťského vrchu u Kaplice. V posledních letech tu vyrostlo i obřadní místo s menhirem a kamenným stolem, který slouží jako oltář.
Členové a příznivci Pohanského kruhu se s Frostíkem a jeho širší rodinou setkali v sobotu po poledni na Rašovce, která je od obřadiště jen pár kilometrů. Zde jsme si pouze vybalili v chajdě spacáky a pak jsme se všichni auty přesunuli na Jírovu louku. Teda, všichni až na soukmenovce Kreie a Jakuba, kteří jsou ještě mladí silní a nevybouření a tak zvolili pěší přesun delší trasou, aby si dali trochu do těla a pokochali se krásami zdejší podzimní přírody. A kochat se bylo opravdu čím. Počasí nám přálo a slunce, které se opíralo do korun stromů s barevnými listy, vytvářelo úžasné scenérie.


My starší a slabší a vybouření jsme se tedy svezli až na místo konání auty. Také jsme ale nezaháleli a hned po příjezdu jsme začali obřadiště připravovat k večerní slavnosti. Nanosili jsme z lesa k menhiru hromadu kamenů a poskládali je tak, aby šly na jejich horní plochy dobře posazovat svíčky. Hromádka kamenů před menhirem měla totiž pro tento večer představovat jakousi symbolickou mohylu předků. O kus víš nad obřadištěm jsme potom připravili lavičky k ohništi, u kterého jsme plánovali trávit zbytek večera po obřadu.






Když se čas nachýlil, obloha potemněla a na západním obzoru už zůstávala pouze načervenalá záře po právě zapadlém slunci, obestoupili jsme v čase mezi dnem a nocí oltářní stůl. Já jsem pak zapálil svazek pelyňku a očistil jsem jeho dýmem obřadní místo i všechny účastníky. Frostík potom přistoupil k oltáři a smečem a kovovou holí přivolával bohyni a boha smrti a nového zrození. Podle způsobů Pohanského kruhu nenazýval bohy konkrétními jmény, ale nechal na účastnících, aby si k nim v duchu, každý podle své tradice jména přiřadili. Po každém vyvolávání použil náš obřadník kovovou hůl a zazvonil s ní na velký kovový kotel, který stál na oltáři. Když Frostík přivolal i duchy předků obrátil se na Věkoše a vyzval ho, aby zapálil třením dřev posvátný Živý oheň. Věkoš s umem profesionála vytřel oheň snad jen ve dvou nebo ve třech minutách. Frostík přenesl plameny Živého ohně přímo do kotle a my si pak z nich napálili knoty svící, které jsme postupně stavěli předkům na mohylu. Potom koloval velký Kreiův roh s medovinou a každý z nás připíjel těm, kteří nám předali život a přišli se dnes na nás podívat ze zásvětí. Zbytek medoviny Frostík obětoval do plamenů živého ohně a na menhir trčící z mohyly. Tím oficiální část oslavy skončila a všichni se přesunuli k velkému ohništi nad obřadištěm.


Neoficiální část se nesla v duchu dobré zábavy. Popíjelo se pivo, víno a medovina a zpívaly se písně rozličných žánrů od těch klasicky trampských až po Tři sestry. Když Frostík začal hrát Montgomery vzpomněl jsem si na svá trampská léta a po slovech "z Motgomery bijou zvony" jsem vykřikl : "Za nás, za Jižany!" To se zalíbilo Věkošovi a začal to vyřvávat i na jiných místech písně a ještě to doplnil vlastní větičkou : "Jih znovu povstane!", což se zase líbilo mě a dalším účastníkům a tak jsme řvali skoro všichni a smáli jsme se u toho až nám tekli slzy. Další uměleckou vložkou bylo trio Věkoš, Rosťa, Jakub, přičemž Rosťa zpíval písně v nějakém slovanském jazyce či nářečí, Věkoš to překládal do češtiny a Jakub to pantomimicky předváděl pro hluchoněmé. Zjistili jsme, že Jakub má vyloženě herecké nadání, ale ani jeho talent si nedokázal poradit s pantomimickým překladem slova pondělí. No prostě, co vám budu povídat, sranda byla veliká. Někdo by možná řekl, že tyhle žertíky se pro tak sváteční čas jakým je Samhain nehodí, ale já věřím, že jestli nás předkové sledovali, bavili se s námi a kdyby mohli zasednout kol ohně mezi nás popíjeli by a smáli by se jako my, kteří jsme dosud živí. Za celá ta léta, kdy jsem pohanem, jsem vlastně dosud nikdy neslavil Samhain kolektivně. Vždycky to byla komorní soukromá oslava s maximálně jedním účastníkem navíc. Teď když mohu porovnávat, musím říct, že není nad to slavit tyhle větší pohanské záležitosti v kruhu souvěrců. Proto děkuji moc všem, kteří přijeli a zúčastnili se.






OSTARA 2012 NA BURKOVÁKU

Březen 2012



Po třech letech jsme dnes ráno vyrazili s Maruškou opět na horu Burkovák u Nemějic. Vrchol hory byl v Halštatské době obřadním místem. Archeologové zde našli jámy po dřevěných kulech a tisíce malých keramických předmětů ve tvaru kroužků, ozubených koleček, koníků apod. Předměty byly uzpůsobené k zavěšení a tak se předpokládá, že zde jimi byl možná ozdoben posvátný strom, anebo jimi byla ověšena dřevěná konstrukce se stříškou, po které zde zůstaly kůlové jámy. Ať tak, či onak, koncentrace předmětů dosvědčuje, že šlo o významné místo. Na západním svahu hory navíc najdeme pohřebiště z té samé doby, o třiceti velkých mohylách. Při naší poslední návštěvě v roce 2009, jsme si prohlédli pouze vrcholek kopce. Tentokrát jsme měli v plánu i prohlídku mohyl a také návštěvu kromlechu, který zásluhou Věry Michalcové, Veroniky Palukové, Pavla Kozáka a dalších nadšenců, pod horou vyrostl v roce 2010.



VRCHOL BURKOVÁKU





Mohyly jsme našli snadno. Půjdete-li z vrcholu Burkováku po zelené značce směrem ke kromlechu, narazíte na ně těsně před tím, než vyjdete z lesa na louku. Nenašli jsme však bohůmžel ani jedinou mohylu neporušenou. Všechny jsou brutálně prokopané a poničené. V době před zničením ale musely působit monumentálně. Oproti mohylám z Dražiček, bývaly tyto možná 2x-3x větší. Většina pahorků je dnes také hustě zarostlá stromy a ostružiním. Udělat kloudnou fotku nelze.

MOHYLY





Novodobý kromlech stojící pod kopcem je mimořádně povedený. Stavitelé vybrali velmi pěkné kameny. Člověk by skoro věřil, že jde o opravdovou pravěkou památku. Už doma, když jsme si kruh prohlíželi na netu, jsme se rozhodli, že v něm oslavíme letošní jarní rovnodennost. Oběti, které jsme položily na středový kámen, byly určeny duchům tohoto místa, duchům hory, kamenů i těm, kteří spí ve svahu v mohylách. Jako symbol svátku Ostara, jara a probouzejícího života posloužila červená kraslice. Zapálili jsme 9 vonných tyčinek a pak jsme se za společného bubnování ponořili do meditace a tichých modliteb. Děkujeme tvůrcům kruhu za to, že jsme zde mohli tuto oslavu uskutečnit.



OSTARA V KROMLECHU













GERMÁNI (dokument)



Díky Dragonovi a jeho komentáři pod mým článkem o Čertově břemeni jsem měl možnost konečně shlédnout čtyřdílnou sérii dokumentů Germáni, kterou jsem v době kdy byla vysílána na ČT 2 propásl.
První díl s názvem Barbaři proti Římu začíná v roce 58 před n.l. ,kdy se Římané poprvé střetli s Germány, konkrétně s kmenem Suebů, vedeným náčelníkem Ariovistem. Římané nejprve Sueby vyzvali, aby odtáhli a bez boje jim vyklidili území. Ariovist se jim samozřejmě vysmál. Prohlásil že Suebové byli v této zemi první a že ji budou bránit. Římané se poté pokoušeli několik dní Sueby vyprovokovat k bitvě na otevřeném poli, kde byli díky své taktice a výcviku ve velké výhodě. Suebové ale vyčkávali, neboť je jejich vědma varovala, že nesmí bojovat dříve, než nastane novoluní. Šestého dne, ale germánští bojovníci odmítli již více římské provokace a výsměšky snášet a vyrazili do boje. Kněžka je již nedokázala zadržet. Následky byly katastrofické, Suebové byli naprosto rozdrceni. Od té chvíle se řeka Rýn stala hranicí mezi územím ovládaným Římem a územím které Římané nazvali Germánie.

Vědma přináší oběť bohyni Nerthus.


Dokumentaristé si dovolili trochu zaspekulovat a vypráví dále příběh zmíněné kněžky, která jako jedna z mála bitvu přežila. Za Rýnem se přidala ke kmeni Cherusků a žila s nimi pokojně bezmála 50 let. Na sklonku jejího života však začali za Rýn opět pronikat Římané. Nejprve je vedl římský válečník Drůsus a později, po jeho smrti Drůsuv bratr, schopný diplomat Tibérius. Strategie "cukr a bič", tedy na jedné straně válečná hrozba a na straně druhé výhody plynoucí z římského spojenectví se nakonec ukázala úspěšnou a čím dál více kmenů končilo pod Římskou nadvládou. Roku 8 před n.l. se Římanům vzdali i Cheruskové. Kníže Cherusků pak musel poslat svého syna Armínia jako rukojmí na převýchovu do Říma k císařskému dvoru a právě tímto okamžikem končí první díl.



Druhý díl Bitva v Teutoburském lese začíná návratem Armínia do vlasti. Dvacet let strávil v Římě, kde dokonale poznal tamější kulturu i vojenskou taktiku. Arminius se dobře osvědčil v římské armádě a tak byl povýšen do stavu římského rytíře, což byla po senátorovi nejvyšší římská hodnost. Po návratu do vlasti Cherusků, ale Arminius spatřuje porobu svého lidu a rozhodne se sjednotit kmeny a Římanům se postavit. Armínius věděl, že v otevřeném poli nemají Germáni proti dobře vycvičenému vojsku šanci a tak lstí vylákal místodržícího Vara a jeho tři legie do Teutoburského lesa. Římský místodržící Varus mladému Arminiovi, jakožto římskému rytíři, důvěřoval a nechal se jím proto vést. Armínius tvrdil, že armádu dovede na místo, kde musí Římané potlačit germánskou vzpouru a zatím zavedl 30 000 římských legionářů do pasti. Pochodující kolona se v lese na úzké cestě musela roztáhnout do délky několika kilometrů, když Germáni zaútočili, nemohli Římané zaujmout svá obvyklá bojová postavení. Germáni římské legie naprosto rozdrtili. V roce 16 po Kristu se Řím z Germánie stáhnul. Armínius se stal uznávaným vůdcem. Nárokoval si ale pozici samovládce a požadoval od ostatních kmenových vůdců absolutní poslušnost, což se podobalo více v římské, než germánské tradici. Touha po moci se Armíniovi nakonec stala osudnou. Germánští kmenoví vůdcové si vážili své nezávislosti a Armínius se jim stal trnem v oku. Ve věku sedmatřiceti let ho nakonec zavraždil jeden jeho blízký příbuzný. Zásluha na vítězství v Teutoburském lese už ale Armíniovi navěky zůstala. Od této drtivé porážky už Římané Germánii nikdy zcela neovládli.


Publius Quinctilius Varus, římský místodžící v Germánii.

Armínius, germánský vůdce z bitvy v Teutoburském lese.


Třetí díl Pax Romana popisuje život v Germánii ve třetím století. Řím vystavěl na hranici s Germánii na kilometry se táhnoucí val se soustavou bran a strážních věží zvaný Limes. Římané rezignovali na další rozšiřování říše, opevnili se za valem a skrze Limes kontrolovali nejen výpady barbarů, ale také pohyb zboží. Germánští kupci mohli po zaplacení cla vstoupit za val a s Římany obchodovat. Germánská šlechta toužila po luxusním zboží z Říma a neváhala za něj platit ani otroky, které tvořili váleční zajatci ze sousedních kmenů. Jedním z takových otroků je i hrdina třetího pokračování, smyšlený germánský válečník Gryfó, jehož osudy v tomto díle sledujeme.

Chlodvíkův pobočník.

Čtvrté pokračování s názvem Ve znamení kříže vypráví o postupné christianizaci původně pohanských germánských kmenů. Zlomovým okamžikem v této záležitosti bylo obrácení krále Franků Chlodvíka, který se přiklonil ke křesťanství roku 496, během bitvy s kmenem Alemanů. Frankové prohrávali a tak se zoufalý Chlodvík obrátil na Krista a slíbil mu věrnost, pokud mu dá vítězství. Frankové nakonec doopravdy zvítězili a Chlodvík se tak stal křesťanem. Král Chlodvík a s ním jeho 3000 bojovníků se pak nechalo hromadně pokřtít v Remeši. Francká říše se pod Chlodvíkovým vedením rozšířila a stala se evropskou velmocí. Tím započala éra christianizace germánských kmenů, kterou dovršil o tři století později další z franckých králů Karel Veliký. Někteří přestoupili na novou víru dobrovolně, jiní byli donuceni mečem. Mnoho posvátných stromů a hájů padlo pod křesťanskými sekyrami a na místech pohanských svatyní vyrůstaly nové svatostánky zasvěcené Kristu a křesťanským svatým. Tvář Evropy byla natrvalo změněna.
Dokument považuji za povedený a každému jeho shlédnutí vřele doporučuji. Z pohledu pohana se mi zdál nejzajímavější hned první díl, který sleduje osud germánské vědmy. Pro českého diváka bude jistě překvapení, že v mnohých tvářích z filmu pozná naše domácí herce.

Germánský pohřeb.


ČERTOVY KANAPÍČKA


Posledním a také hlavním cílem naší úterní výpravy byly tzv. Čertovy kanapíčka u Níkovic. Našel jsem toto místo zcela náhodně při prohlížení mapy. Název mě zaujal, a tak jsem začal pátrat na netu a popravdě řečeno, moc informací jsem nevypátral. Objevil jsem ale několik fotografií místa a byl jsem hned okouzlen. Ještě okouzlenější jsem byl, když jsme na místě stanuli. Na nevysokém pahorku mohylového tvaru, který se pne nad Níkovicemi, leží roztroušeno několik velkých balvanů s rozměrnými obětními mísami. Právě ony jsou nazývány čertovými kanapíčky. Kousek od kamenů stojí malá kaple. Nevím jestli jí zde kdysi lidé postavili, aby zahnali čerta, anebo proto, aby zvýraznili posvátnost tohoto místa, shodl jsem se ale s děvčaty na tom, že to tu kapličce sluší a atmosféru místa spíše podtrhuje než kazí.
Vzpomněl jsem si při průzkumu místa na článek o litevském bohu Velniasovi ze stránek slavonie.org. Velnias, který má hodně společného se slovanským Velesem a germánským Wótanem, je s podobnými lokalitami často spojován. Mnoho místních názvů spojuje na Litvě dodnes Velniase s rašeliništi, jezery, pastvinami a kameny. V článku se mimo jiné píše : Když přenáší Velnias kameny, vzedme se vzdušný vír. Když vkročí na kámen, zůstanou po něm otisky. Ty se nazývají Velnio pėdos - Velniasovy stopy - a pojí se s nimi zázračné jevy. Dešťová voda v těchto stopách získává čarovné vlastnosti, přičemž ženy tyto kameny 
vyhledávají kvůli plodnosti.
V Čechách bůh Veles v lidové tradici často splývá s čertem. Zamýšlel-li u nás například kdysi někdo nějakou lotrovinu, často se prý říkávalo : "Jakýpak Veles ti to našeptává?" A čert u nás, podobně jako Velnias na Litvě, zanechal své stopy na mnohých kamenech, které nesou dodnes jeho jméno. Celá ta velká oblast plná pastvin a kamenů na severozápad od Nadějkova se nazývá Čertova hrbatina. V okolí nalezneme např. Čertův kámen, kámen Čert a konečně nejznámější Čertovo břemeno, které jsme navštívili loni. O Čertových kanapíčkách u Níkovic jsem však dosud neměl ani potuchy. Místo je to vskutku nádherné a navzdory svému čertovskému jménu působí na návštěvníka velice pokojně. Zkusil jsem si na kanapíčko lehnout a nebýt tak studené možná bych tu i usnul.
Tohle místo je málo známé a proto neprávem opomíjené, budete-li mít cestu kolem určitě se zajeďte na kanapíčka podívat.

Pahorek mohylového tvaru skrývající svatyni.


















Nejčastěji čtené