POSVÁTNÝ KŮŇ
Kůň hrál odnepaměti v životech našich předků důležitou roli. Mnoho archeologických nálezů i zpráv starověkých autorů dokládá, že kůň býval nejenom prestižním jezdeckým zvířetem vládců a nejlepších bojovníků, ale že měl podstatné místo i v náboženských kultech a magii. U Germánů, Slovanů i Keltů hrál stěžejní roli v těchto kultech zejména bělouš. Bílé koně naši předkové zasvěcovaly bohům a bohyním a z jejich chování pak četli budoucnost. Výmluvné svědectví o tom podává například římský historik Tacitus ve své Germánii:
"Znají také rozšířený zvyk dotazovat se hlasů ptáků a jejich letu; mimořádnou zvláštností germánského národa je však zkoumání větření a odkazů koní. Zvířata se chovají na náklady kmene v již zmíněných hájích a pasekách, jsou zářivě bílá a neznesvěcena žádnou pozemskou službou. Kněz a král či hlava státu chodí vedle koní, kteří jsou zapřáhnuti u svatého vozu, a pozorují jejich ržání a frkání. Žádné znamení se netěší větší důvěře, a to nejen u širokých vrstev prostého lidu; dokonce u vznešených a kněží; ti se totiž pokládají za služebníky boží a o koních se domnívají, že znají vůli bohů."
Podobný význam měl posvátný bílý kůň i pro Slovany. Dánský kněz Saxo Grammaticus se ve svém popisu slovanské Svantovítovi svatyně v Arkoně zmiňuje o tom, že Svantovítovi byl zasvěcen bělouš, na kterém směl jezdit pouze kněz. Věřilo se, že na něm Svantovít v noci podniká válečné výpravy, protože ráno nalézali koně zpoceného a zabláceného, jako by se vrátil z daleké cesty. Také Svantovítův kůň se využíval k věštbám. Kněží prý četli osud podle toho, které předměty položené na zemi překročil. Pomocí téhož koně se též věštil zdar nebo nezdar válečných výprav. Jestliže kůň překročil řady kopí rozložených před svatyní nejprve pravou nohou, bylo to příznivé znamení, v opačném případě se od tažení upustilo.
"Znají také rozšířený zvyk dotazovat se hlasů ptáků a jejich letu; mimořádnou zvláštností germánského národa je však zkoumání větření a odkazů koní. Zvířata se chovají na náklady kmene v již zmíněných hájích a pasekách, jsou zářivě bílá a neznesvěcena žádnou pozemskou službou. Kněz a král či hlava státu chodí vedle koní, kteří jsou zapřáhnuti u svatého vozu, a pozorují jejich ržání a frkání. Žádné znamení se netěší větší důvěře, a to nejen u širokých vrstev prostého lidu; dokonce u vznešených a kněží; ti se totiž pokládají za služebníky boží a o koních se domnívají, že znají vůli bohů."
Podobný význam měl posvátný bílý kůň i pro Slovany. Dánský kněz Saxo Grammaticus se ve svém popisu slovanské Svantovítovi svatyně v Arkoně zmiňuje o tom, že Svantovítovi byl zasvěcen bělouš, na kterém směl jezdit pouze kněz. Věřilo se, že na něm Svantovít v noci podniká válečné výpravy, protože ráno nalézali koně zpoceného a zabláceného, jako by se vrátil z daleké cesty. Také Svantovítův kůň se využíval k věštbám. Kněží prý četli osud podle toho, které předměty položené na zemi překročil. Pomocí téhož koně se též věštil zdar nebo nezdar válečných výprav. Jestliže kůň překročil řady kopí rozložených před svatyní nejprve pravou nohou, bylo to příznivé znamení, v opačném případě se od tažení upustilo.
Keltové dokonce věřili, že bílá kobyla může být vtělením samotné bohyně Epony. Epona, znázorňovaná jako jezdkyně na koni byla natolik silným božstvem, že ji do svého panteonu přijali dokonce i Římané. Střediskem jejího kultu u nás byla pravděpodobně oblast Koněprus. Mnoho místních názvů té oblasti je odvozeno od koní a na vrcholu tzv. Zlatého koně stála bezesporu keltská svatyně.
Bílý kůň, který radí a pomáhá hrdinovi se nakonec dostal i do našich pohádek. Vzpomeňme třeba na prince Bajaju, nebo na ruskou pohádku o tom, jak hloupý Ivánek dostal od bílé kobylky darem z jejího stáda kouzelného hřebečka.
Naši předkové si však samozřejmě vážili i koní jiných barev. Kůň představoval vznešené a divoké zvíře a byl ctěn hlavně pro svou schopnost cestovat a rychle se přesouvat z místa na místo. Mezi Germány byl legendárním koněm Ódinův osminohý Sleipnir. O některých zvláště dobrých koních se tradovalo, že pocházejí ze Sleipnirova rodu. Dvě ze čtyřiadvaceti run germánského futharku jsou s koňmi přímo spojeny. Je to runa Ehwaz(kůň) a runa Raido(jízda). Je známo, že také koňské kosti, kůže a žíně bývaly používány k magickým účelům. Zvláštní místo měly v této magii koňské hlavy a lebky. Jedna ze starých severských ság popisuje jak hrdina jménem Egil upevnil na lískovou hůl koňskou hlavu a spolu s kletbou ji zarazil do země tak, aby hlava směřovala směrem k domovu jeho protivníka krále Erica. Našel-li kdysi seveřan před svým domem kůl s koňskou hlavou, bylo mu jasné že byl někým proklet.
Naši předkové si však samozřejmě vážili i koní jiných barev. Kůň představoval vznešené a divoké zvíře a byl ctěn hlavně pro svou schopnost cestovat a rychle se přesouvat z místa na místo. Mezi Germány byl legendárním koněm Ódinův osminohý Sleipnir. O některých zvláště dobrých koních se tradovalo, že pocházejí ze Sleipnirova rodu. Dvě ze čtyřiadvaceti run germánského futharku jsou s koňmi přímo spojeny. Je to runa Ehwaz(kůň) a runa Raido(jízda). Je známo, že také koňské kosti, kůže a žíně bývaly používány k magickým účelům. Zvláštní místo měly v této magii koňské hlavy a lebky. Jedna ze starých severských ság popisuje jak hrdina jménem Egil upevnil na lískovou hůl koňskou hlavu a spolu s kletbou ji zarazil do země tak, aby hlava směřovala směrem k domovu jeho protivníka krále Erica. Našel-li kdysi seveřan před svým domem kůl s koňskou hlavou, bylo mu jasné že byl někým proklet.
Koňská hlava mohla ale naopak zajistit lidem i ochranu. Mnoho koňských lebek se proto našlo zakopaných v základech domů, v pohřebních mohylách, nebo zazděných v hradbách.
Do dnešních dnů nám toho z bývalé slávy koňského kultu mnoho nezbylo. Snad pouze podkovy, které věšíme na své domy pro štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat