TOMKOVICE VONNÁ - FREYINA TRÁVA

TOMKOVICE VONNÁ

Latinský název : Hierochloe odorata

Přiznám se, nevěděl jsem to. Ptáte se co? Nevěděl jsem, že takzvaná sladká tráva, oblíbené vykuřovadlo severoamerických indiánů, roste i u nás. Je to pro mě další nový poznatek, který jsem získal četbou Šamanských technik a rituálů od Wolfa Dietera Storla.

Sladká tráva se česky jmenuje tomkovice vonná a najdeme ji u nás ve slatinách a na vlhkých písčitých půdách, kde roste ve velkých trsech. Když jsem ukazoval její obrázky Marušce, která má určitě lepší pozorovací talent než já, řekla že už ji určitě ve volné přírodě viděla a hned mi vyjmenovala pár míst, kde to mohlo být. Jen co přijde jaro, budu po tomkovici na našich cestách všude pátrat.
Mnoho indiánských kmenů přikládá této trávě velký význam a používá ji při svých obřadech. Indiáni ji obvykle vážou do copánků, které pak zapalují a provoňují jejím dýmem posvátná místa a mocné předměty. Ačkoli je tomkovice dnes v evropské rituální praxi takřka zapomenuta, mnoho indicií napovídá, že dříve byla váženou bylinou i u nás. Její latinský název hierochloe je odvozen ze slov hiros = svatý a chloe = tráva. Jako svatá tráva je tomkovice známá i v holandštině (heiliggras), angličtině (holy grass) a maďarštině (szenperje). V mnoha zemích je tomkovice vonná zasvěcena Panně Marii a říká se jí mariánská tráva. Wolf Dieter Storl vyjmenovává např. Norsko (marigras), Švédsko (majgräs), Rumunsko (iarba-sfuntei-marii), nebo Finsko (maarianheinä neitsy a Maarian kukka). Spojení trávy s Pannou Marií naznačuje možnost, že byla dříve tomkovice zasvěcena nějaké pohanské bohyni. A skutečně, na Islandu se jí říkávalo freynhår - Freyina tráva a v Dánsku venusstraa - Venušina tráva. Z národopisných údajů se pak dozvídáme, že Freyinu trávu pokládali staří seveřané pod postel, nebo pod polštář, aby její vůně probouzela chuť k milování.

Zdroj : Šamanské techniky a rituály, Wolf Dieter Storl /FONTÁNA 2009/
Fotografie :
http://www.garden.cz/
http://ontheroads.net/

MUCHOMŮRKA ČERVENÁ

Latinský název : Amanita muscaria

Muchomůrka červená patří bezesporu k nejkrásnějším houbám našich lesů. Přestože je tato houba u nás považovaná za jedovatou ,je nesmírně populární a zná jí každé malé dítě. Vedle koštěte a černé kočky najdete na obrázcích pohádkových čarodějnic s největší pravděpodobností i muchomůrku. Není to pouze proto ,že čarodějnice jsou divná stvoření vařící různé jedovaté lektvary ,ale pravděpodobně i proto ,že skutečné ,nepohádkové čarodějnice v minulosti s muchomůrkami opravdu pracovaly.

Pro sibiřské šamany je muchomůrka červená posvátná houba s jejíž pomocí cestují do duchovních světů. Podle legendy národa Korjaků ,kdysi bůh Vahijinin (Bytí) plivl na Zemi a kam dopadly jeho sliny, tam se objevily bílé rostliny s rudými klobouky, na nichž se božské sliny proměnily v bílé skvrny. Tyto rostliny (muchomůrky) ,jsou ve skutečnosti duchové zvaní wapaq ,kteří dostali od Vahijinina za úkol pomáhat lidem léčit nemoci a radit jim v důležitých záležitostech.

Šamani uválí ze sušených plátků houby jakousi kouli kterou pozřou. Působení muchomůrek pak probíhá ve čtyřech stádiích :

1/ Asi po 15 minutách se projevují stimulační účinky ,hlasitý zpěv a smích.

2/ Po nějaké době nastupují zrakové a sluchové halucinace spojené s pocitem ,že věci kolem se zvětšují. Zjevují se muchomůrkoví duchové ,jejichž počet závisí na počtu snědených hub (obvyklá dávka 2,5houby).

3/ Konzument ztrácí přehled o svém okolí. Muchomůrkoví duchové se ho zmocní a odvádějí ho po spletitých cestách do jiného světa.

4/ Vize začnou ustupovat ,převládne strnulost a spánek. Konzument se probouzí se všemi známkami kocoviny - pocit slabosti ,bolesti hlavy ,návaly dávení. Jediná houba ,nebo pití vlastní moči dokáže celý proces zopakovat.

Čtvrtá fáze může být značně nepříjemná a je zřejmě i důvodem proč jsou u nás mnohem více užívané lysohlávky. Vyzkoušet šamanskou cestu za pomoci muchomůrek mě vždycky lákalo ,nikdy jsem si to ale netroufl. Jsem totiž na jedy dost citlivý a bojím se že by to špatně dopadlo. Při předávkování hrozí samozřejmě vážné zdravotní následky. Přesto mám muchomůrky velmi rád a cítím k nim velkou úctu. O realitě duchů wapaq ani v nejmenším nepochybuji.

Na závěr bych rád uvedl ještě jednu zajímavost. Možná to nevíte ,ale jméno muchomůrek je odvozeno ze staré praxe posypávat jejich klobouky cukrem a používat je jako účinné jedovaté mucholapky.

VOTIVNÍ OBĚTI NA KŘEMEŠNÍKU A JINDE...

V tentýž den, kdy jsme se pokochali krásou lípy v Kamenici, jsme ještě navštívili jeden z nejvyšších vrcholů Českomoravské vrchoviny, Křemešník. Na Křemešníku jsme už byli před rokem (leden 2012), když celou krajinu pokrývala vrstva bílého sněhu. Chtěli jsme tehdy vidět léčivý pramen, jehož voda tryská pouze v zimním období. Tentokrát jsme měli v úmyslu vyšplhat na místní rozhlednu a potěšit se výhledem na Vysočinu oděnou v podzimních barvách. To nám ale nevyšlo, neboť rozhledna je v září přístupná pouze o víkendech. Shodou okolností jsme se ovšem ocitli na vrcholu zhruba pět minut před začátkem prohlídky místního poutního kostela a tak jsme přijali, co nám sám osud nachystal a prohlédli si místní křesťanský svatostánek i s výkladem slečny průvodkyně. Měl jsem z toho velkou radost, protože už dávno jsem chtěl vidět vitrínu s votivními dary v podobě malých ručiček, nožiček, očí apod., které zde kdysi věřící nechávali jako poděkování za zázračné uzdravení těch částí těla, které tyto předměty představují.
Praxe obětování podobných předmětů je prastará a sahá svými kořeny až do pohanských dob. Nejstarší doklady o přinášení napodobenin nemocných údů do chrámů pocházejí už ze starého Egypta. Archeologické nálezy svědčí o tom, že staří Egypťané přinášeli tyto oběti svým bohům, jako výraz prosby nebo poděkování za uzdravení. Doklad tohoto zvyku najdeme dokonce i v Bibli. V I.knize Samuelově v 6.kapitole, se dočteme o Pelištejcích (nesemitský národ původem z Kréty nebo z Balkánského poloostrova), kteří se zmocnili izraelské archy úmluvy a biblický bůh je za to potrestal epidemií nádorového onemocnění. Pelištejci zavolali své kněze a věštce a ptali se jich, jak se nemoci zbavit. Kněží jim doporučili archu izraelitům vrátit a poslat s ní židovskému bohu i zlaté napodobeniny jejich nádorů a postižených orgánů. Stejný zvyk je doložen i ze starého Říma a Řecka, přičemž řecké obětní dary svědčí o velmi dobré znalosti anatomie a vysoké úrovni tehdejších léčitelů.

Řecké votivní oběti na terakotových destičkách.

Tato praxe je však známá snad ze všech koutů světa včetně "barbarského" severu. Nejznámějším keltským dokladem tohoto ritu je nález několika set dřevěných a kamenných obětí od pramene řeky Seiny.

Náš etnograf Čeněk Zíbrt se domnívá, že všeobecná rozšířenost zvyku napovídá, že tato praxe nebyla přejímána jedním národem od druhého, ale že se vyvinula nezávisle na sobě na různých místech zároveň.
Církev se k tomuto zvyku stavěla nejednoznačně. Někdy byl zakazován, jako pohanský přežitek. Svědčí o tom celá řada církevních ustanovení, jako např. Indiculus superstitionum et paganiarum již z 8.století, ale lidé pak na to reagovali obvykle tak, že místo do kostela nosili napodobeniny údů na lesní rozcestí a věšeli je na stromy. Proto, pokud byly tyto oběti přinášeny do křesťanských chrámu a s křesťanskou modlitbou, přivírala nad nimi často raději církev oči.

Oběti z pramene Seiny.

V Čechách byl tento zvyk ve středověku i novověku prokazatelně praktikován na řadě poutních křesťanských míst. Jmenujme například Svatou Horu u Příbrami, sochu Panny Marie v Jičíně, anebo již řečený poutní kostel sv.Trojice na Křemešníku. V jednom ze svých kázání mluví o tomto zvyku jako o pověře i mistr Jan Hus. Chudí lidé zhotovovali nemocné údy většinou z vosku, majetnější je nechali tesat ze dřeva či z kamene a ti nejbohatší je nechávali zhotovovat ze stříbra či zlata. Kromě tělesných údů se obětovali i podoby domácích zvířat, domů apod. Zde si věřící nejspíš vyprošoval ochranu pro svůj dobytek a svojí domácnost.

Vitrína s votivními dary na Křemešníku.

PODOBNOST ČISTĚ NÁHODNÁ ?

Na prvním obrázku je jedno ze známých novodobých zobrazení světového stromu Yggdrasillu. Podle severských mýtů jeho listí spásají jeleni Dain, Dvalin, Duneyr a Duratro. Jeleny u stromu světa vidíme i na slovanském opaskovém nákončí nalezeném v Mikulčicích. Tentýž motiv jsem dnes viděl i na koutním hrnci v Prácheňském muzeu v Písku.

Pro ty, kdo to neví : Koutní hrnec je speciální nádoba, ve které se nosila strava (hlavně polévka) šestinedělkám do kouta. Kout, bývalo plachtou oddělené místo ve světnici, kde přebývala rodička se svým miminkem. Pouze v koutě byla žena s dítětem chráněna proti nemocem a zlým duchům. Koutní plachta, která prostor vymezovala bývala zdobena vyšitými magickými symboly, později se na ní připichovaly svaté obrázky apod.

RAŠOVKOVÁNÍ - DEN DRUHÝ

18. října 2012

Po osmé hodině ráno jsme se všichni živí a zdraví probudili. Hned po probuzení jsem se zašel podívat na Frostíkův kruh, který je od chaty jen kousek, a který jsem si nestačil předešlého dne pořádně prohlédnout. Doprovázela mě Frostíkova Aida, která mě během celého toho víkendu opravovala názor na bulteriéry. Aida je neskutečně přátelská a hravá fenka, která se vám pořád plete pod nohy a nabízí vám klacek na hraní, nebo usíná s hlavou ve vašem klíně. Tedy žádný tupý zabiják. Jediné chvíle, kdy na vás zaštěká jsou okamžiky, kdy jí nevěnujete pozornost, například když si prohlížíte a fotíte Frostíkův kruh. ;-) Takže zase nic. Pořádně si s kameny popovídám zřejmě až někdy příště.

Zatímco jsem byl na kruhu, pustil se Frostík do smažení těch hub. Jako hostitel byl náš kamarád nepřekonatelný. Neustále se staral o to, abychom měli co jíst a pít, a aby bylo v chatičce teplo. Po snídani jsme si zabalili věci, naložili je do auta a vyrazili jsme přesně podle plánu na Hradišťský vrch. Pěší stoupání jsme začali na krásné louce, kde se mezi několika břízkami tyčil jeden z kamenů, který kdysi Frostík postavil. Bylo krásně jasno, obloha modrá a celé místo i s kamenem působilo překrásně. Když jsem se menhiru dotkl, cítil jsem v kameni zvláštní chvění i bez kyvadla.

Potom jsme postupovali k vrcholu kopce. Frostík nás ale nevedl přímo, nýbrž cestou, kterou šel kdysi se svými přáteli při samhainovém nočním rituálu. Součástí této stezky byl i průchod skalní puklinou, který symbolizoval přechod do zásvětí. Na vrcholu Hradištního kopce jsme si prohlédli zbytky valů a zajímavé novodobé obětiště. Povídali jsme si přitom o době bronzové, o archeologických nálezech apod.

 Hradištní val.

Naší další zastávkou směrem k Českým Budějovicím, byla obec Doudleby. Tohle místo jsem chtěl vždycky vidět. Také Doudleby jsou bývalým hradištěm a mají naprosto senzační polohu na poloostrově vzniklém v meandru řeky Malše. O hradišti se říká, že je Přemyslovské, na cedulce turistického rozcestníku bylo uvedeno, že je Slavníkovské, ale jmenuje se to tu podle Doudlebů, takže nevím. Každopádně to bylo hradiště slovanské a jeho zakladatelé už asi byli křesťané. Důkazem přežívajícího pohanské myšlení je bezpochyby svatý pramen, který se nachází jen několik desítek metrů od hradištní akropole.

Letecký snímek Doudleb ze stránek http://www.legrestour.com

Poslední naší zastávkou bylo mohylové pohřebiště u Plava. Na prohlídku tohoto místa jsme měli už opravdu málo času, ale přesto jsme tu na chvilku zastavili. Ani ne tak proto, abychom si to zde důkladně prohlédli, jako spíše proto, abychom sem příště trefili. Měli jsme sebou Fíbu, který místo znal a toho se muselo využít. Zběžná prohlídka mě však spíše rozesmutnila, než potěšila. Veliké mohyly z doby bronzové a halštatské jsou ve velmi špatném stavu. Stručně řečeno, jeden výkop vedle druhého. Zbytek svíčky ve skleničce na jednom hrobě však napověděl, že sem chodí i lidé, kteří si místa váží.

Po několika minutách na mohylách jsme nasedli do auta a rozjeli se do Budějovic, kde se naše cesty rozešly. Do vlaku jsem si odnášel Náboženství pravěkých Evropanů, půjčené od Fíby a spoustu nových zážitků a námětů k přemýšlení. Kluci, děkuju.

RAŠOVKOVÁNÍ - DEN PRVNÍ

16. října 2012

Před dvěma dny jsem se vrátil z malého víkendového pohanského setkání, které se konalo na Frostíkově chatě. Říkám z malého, protože jsme se zde sešli pouze tři, Frostík, Fíba a já. Původně měl přijet i Tomas s Mysličem, ale klukům to nějak nevyšlo, takže jsme si museli vystačit sami. Fíbu jsem znal až dosud pouze z jeho příspěvků na Slavonii, z několika vzájemně vyměněných e-mailů a pak také jako autora nádherných pohansky zaměřených obrázků a výrobků, ale nikdy jsem se s ním nesetkal tváří v tvář, takže to byla premiéra.

Chlapi na mě čekali v Budějovicích na nádraží. Tam mě i s báglem naložili do auta a hned jsme vyrazili k našemu prvnímu společnému cíli, kterým byl kamenný kruh Gabréta. Čtenáři tohoto blogu si Gabrétu jistě ještě dobře pamatují ze seriálu o obřadních místech. Kruh dosud slouží Fíbovi a jeho přátelům z dnes již zaniklého pohanského uskupení Heathen Hearts ke slavení některých sezonních svátků. Kameny byly ve skutečnosti o něco menší, než jak jsem to odhadoval z fotografií, ale místo na mě i v reálu působilo stejně silně a dobře, jako na obrázcích. Dovolil jsem se Fíby, a zatímco si kluci prohlíželi okolí, provedl jsem na kruhu malý obřad. Nabídl jsem duchům místa oběť a pak jsem chodil kolem dokola s chřestidlem a povídal si s jednotlivými kameny. Všiml jsem si, že malé runové kameny vnitřního kruhu většinou dobře korespondují s povahou božstva, které je ztvárněné na větším kameni za nimi. Nejvíce jsem souzněl s kamenem na kterém je vytesaná bohyně Frija.

Když jsem se svým rituálem skončil, připojil jsem se ke klukům a společně jsme sešli dolů k Vltavě, abychom se podívali na další Fíbův kámen, na Fuldahu. Fíba nám po cestě ukázal i několik dalších zajímavých balvanů, které by možná v budoucnu mohly také ozdobit jeho rytiny. Ve stráních jsme pak do mojí bundy nasbírali i pár hub a Frostík slíbil, že nám je osmaží zítra na snídani.

Když jsme vyšplhali lesem zpátky k autu, rozjeli jsme se k Frostíkově chatě na Rašovce, kde jsme měli trávit sobotní noc. K obědu jsme měli výborný guláš, který pro nás připravila Frostíkova dobrá žena, budiž jí za to dík, a pak jsme se chvíli věnovali dřevorubecké práci. Frostík nařezal v lese nějaké klády a pak jsme je pomocí rudlíku, nebo na svých ramenou odnosili k chatě. Frostík sice říkal, ať to o té "brigádě" raději neprozrazuji, aby se k němu lidé nebáli jezdit, ale já myslím, že případní hosté mají v tomto smyslu, pro strach uděláno.

Navečer jsme si ještě udělali vycházku k říčce Černá, takže zas tolik nás ta práce nezničila. Prošli jsme kolem ruiny staré papírny a pak pokračovali dál údolím proti proudu toku. Kdyby nebylo už tak pozdě, asi bychom vyšplhali i na kopec s pozůstatky hradiště z doby bronzové, který se nad údolím vznešeně tyčil. Dohodli jsme se, že tenhle podnik necháme až na ráno a zatím jsme akorát po kamenech přeskákali říčku na druhý břeh a vylezli zde na vysokou skálu. Chvíli jsme se kochali pohledem z ptačí perspektivy, ale protože se už opravdu začalo valem smrákat, vydali jsme se raději na zpáteční cestu k chatě.

U stolu a rozehřátých kamen jsme pak popíjeli a debatovali až do čtyř hodin do rána. Pili jsme pivo, svařené víno, medovinu a také Praděda, kterého Frostík koupil speciálně kvůli Mysličovi. Myslič totiž říká, že tvrdý alkohol nepije, ale v případě Praděda dělá výjimku. Dědek na etiketě je prý jasný Ódin, takže likér užívá z náboženských důvodů. Probrali jsme všechno možné i nemožné. Debatovali jsme nad knihou Náboženství pravěkých Evropanů od Vladimíra Podborského, kterou sebou přivezl Fíba, vyprávěli si i o jiných knihách a filmech a sdělovali si vzájemně různé zážitky a zkušenosti ze života. Padla tu zmínka i o prokletém Braníšovském lese Bor, o kterém se mluví jako o českém Blair Witch a padl návrh, že bychom mohli toto místo někdy společně navštívit. Mluvili jsme také o Pohanském kruhu a tak nám zde dost chyběli Myslič s Tomasem, kteří nám byli bývali mohli zodpovědět některé naše otázky.
Během večera nám samovolně asi 3x vypadla roura od kamen, takže když jsme si lehli na kutě a zhasli, a já poslouchal, jak kamna tiše hučí, napadlo mě, že by nás tu mohli také najít všechny udušené. Nebyl to hezký pocit. Fíba kvůli mé obavě rozsvítil a kamna ještě jednou zkontroloval a pak už jsme se nořili do snů. Já jen doufal, že to není naposled…

Pokračování příště.

SETKÁNÍ U MOHYL

18. srpna 2012

Na mohyly do Dražiček jsem se tentokrát těšil ještě více než jindy. Věděl jsem totiž, že se tam výjimečně setkám nejen s předky, ale také s Pavlem a Frostíkem. No, u Frostíka jsem v to spíše doufal, neboť večer před setkáním mi od něj přišel e-mail, že jejich malá marodí, takže mise je ohrožena. S Pavlem jsem ale počítal a byl jsem na něj dost zvědavý. Až dosud jsem s tímto naším legendárním stavitelem megalitů totiž komunikoval pouze přes počítač.

Do Dražiček jsem dorazil ráno jako první. Věděl jsem že mám dost času, tak jsem se k pohřebišti jen tak zvolna loudal a kochal se zdejší krajinou. Napadlo mě, že vyhledám ty z kůry záhadně oloupané stromy, o kterých jsem psal zde a ukážu je klukům, aby mi řekli, co si o tom myslí. Nedokázal jsem je ale najít. Buď jsem zabloudil, nebo ty stromy někdo už porazil.
Když jsem dorazil na rozcestí u pohřebiště, myslel jsem, že mám zhruba hodinu čas, než se objeví Pavel. Brzy se ale přiřítilo kolo a něm hubený fousáč, který mi kynul rukou a zdravil mě "Ahoj Miky!" Bylo mi jasné, že Pavel zvládl svojí pětašedesátikilometrovou trasu o hodinu dříve, než předpokládal. Navíc, jak jsem se v zápětí dozvěděl, navštívil cestou sepekovský kostel a důkladně si ho prohlédl. Byl jsem z něho paf. Ten chlap měl za sebou trasu 65 kilometrů, ale nevypadal hůř než, kdyby se právě vrátil s rohlíkama ze sámošky. Mě by jistě zlikvidovala i poloviční vzdálenost.
Pavel mi také řekl, že hned u vstupu do lesa ho zastavil tzv. uvítací výbor, tedy pět mohylových duchů, kteří ho ovšem celkem bez problémů pustili dál. Věděl jsem o čem mluví, protože jsem je u té závory také už několikrát cítil. Moje žena má ve zvyku položit první oběti už tam. Vypadalo to, že Frostík už opravdu nedorazí a tak jsme se vydali na průzkum pohřebiště sami. Já jsem byl vlastně tentokrát pouze pozorovatelem. Nechal jsem Pavla kráčet mezi mohylami s kyvadlem a jen jsem bedlivě naslouchal tomu co říká. Když jsme došli ke kameni, který jsme kdysi s Maruškou použili jako oltář při jednom našem rituálu a který mi vždycky připadal jako povalený menhir, zeptal se Pavel kamene jestli už někdy stál a jestli by chtěl být opět vztyčen a dostal na obě otázky pozitivní odpověď. Dále se ptal jestli chce stát na mohyle a odpověď byla tentokráte záporná. Přiznám se, že se mi ulevilo, protože s jeho stavěním na mohylu bych měl vnitřní problém. Pak jsme postupovali dál a zastavili se u mého obřadního kruhu. Tady Pavel sérií otázek zjistil o co šlo tenkrát během mého "slavného" samhainového obřadu. Asi vás všechny zklamu ale Pavlův závěr vám neprozradím, je to osobní věc, kterou nechci na blogu ventilovat. Jak jsme byli tak zabráni do hovoru, náhle se kousek od nás objevil Frostík. Bylo to velké a milé překvapení. Frostík hned také vytáhl kyvadlo a já měl najednou dvojité "představení". Poslouchal jsem chvilku Pavla a chvilku zas Frostíka a s překvapením jsem zjišťoval, že se ve výsledcích svého pátrání oba poměrně přesně shodují. Na jednom místě objevil Frostík veliký hranatý balvan a hned pronesl : "To by byl oltář pro Mikyho." Já jsem zrovna běžel zpátky ke kruhu pro foťák, ale ještě jsem se na Frostíka otočil a volám: "Doufám, že ti tem kámen řekne, že ne, protože já se s ním tahat nechci." Když jsem se vrátil, tak se Frostík usmál a povídá : "Máš štěstí, nechce." Aby to nebylo Frostíkovi líto, řekli jsme mu s Pavlem o to prvním kameni a kámen pak zopakoval novému tazateli to, co už nám dnes jednou sdělil. Chce stát a to přímo na místě, kde leží! Byli jsme tu tři takže kámen za malou chvíli opravdu stál. Řeknu vám, já nejsem zvyklý pracovat s kyvadlem tak, jako moji dva druzi, ale když jsem viděl jak to tomu vztyčenému kameni sluší, věděl jsem, že tenhle náš počin byl správný.

Potom jsme si sedli k menhiru do trávy a příjemně jsme zavzpomínali na doby trampování. Ačkoli jsme se dříve neznali, všichni tři jsme za mlada trampovali a všichni jsme dokonce jezdili na vandry na Brdy, takže bylo o čem mluvit. Frostík se ale brzy zvedl, že už musí jet a chvilku po něm odjel i Pavel. Zůstal jsem na pohřebišti sám, ale s dobrým dojmem. Vrátil jsem se do svého kruhu a poděkoval v něm zdejším duchům za tento den.

HISTORIE KNIHY STÍNŮ

Kniha stínů je záznamem kouzel ,obřadů ,receptů a dědictví bohyní,které se předávaly z matky na dceru ústním podáním čarodějnic. Nikdo neviděl ani jedinou. Možná shořely společně se svými vlastníky v dobách upalování ,nebo to jsou možná vysněné báje ,vytvořené současnými čarodějnicemi odtrženými od svých kořenů. Nikdy se to nedozvíme. Inkvizitoři dělali svou práci dobře a zůstaly pouze pověsti a pomlouvačné fantazie o čarodějnické kultuře předcházející čarodějnickému pobláznění.*

/Elizabeth Brooke/

První šamani a čarodějnice uchovávali své umění pouze ve své paměti a předávali ho ústně od učitele k žákovi. S rozvojem písma začali čarodějnice postupně zaznamenávat své rituály ,kouzla a léčitelské postupy do deníků a knih a vznikly tak první čarodějné grimoáry. Mnohé z těchto receptářů se prý předávalo z generace na generaci a každý další majitel do nich přidával nové stránky. Ať už je existence těchto knih skutečnost ,nebo legenda ,jisté je ,že většina současných čarodějnic si podobné čarodějné deníky píše.

V tradicích wiccanského čarodějnictví se tyto receptáře nazývají Knihami stínů. Tyto knihy mívají rozličnou podobu od jednoduchých sešitů ,až po pečlivě vázané knihy v kožených deskách. Tradice praví ,že Kniha stínů by se měla psát ručně ,ale mnoho dnešních čarodějů si své knihy píše a tiskne na počítači.

První wiccanskou Knihu stínů dal dohromady Gerald Gardner v roce 1949. Na základě vlastních výzkumů rituální magie namíchal literární koktejl ze zlomků starobylých obřadů ,které údajně dodržovali jeho druhové v čarodějnických sborech ,zednářských rituálů a citací výroků svého přítele a kolegy Aleistera Crowleye ,uznávaného okultisty a samozvané veličiny rituální magie. Poté se Gardner rozhodl přidat něco z Aradie a Bílé bohyně od Lelanda a Gravese a pro vyvážení připojil i špetku Ovidia a Kiplinga. Konečný výsledek ,sepsaný v nápodobě alžbětinské angličtiny a posílený přidáním 162 tzv.Zákonů bratrstva ,se stal jakýmsi katechismem pro Gardnerovu znovuzrozenou wiccu.**

Gardnerova Kniha stínů tedy nepochází z 16.století ,jak původně tvrdil ,ale je jeho vlastním dílem. Gerald Gardner je dokonce i původcem samotného názvu Kniha stínů. Doreen Valientová ,Gardnerova velekněžka tvrdila ,že si termín vypůjčil z článku publikovaném v časopise The Occult Observer v roce 1949. Pojednával o starodávném sanskrtském manuálu stejného názvu ,který popisuje ,jak číst osud člověka z délky jeho stínu.***

Fakt ,že je tradiční Kniha stínů ve skutečnosti Gardneruv kompilát a výmysl ,nic neubírá na její funkčnosti a významu ,který měla pro další rozvoj čarodějnického kultu. Původně byl text Gardnerovské Knihy stínů pečlivě střežen před veřejností a znali ho pouze samotní Gardnerovci. Dnes jsou podstatné části této knihy všeobecně dostupné ,např. na http://www.sacred-texts.com/pag/gbos/index.htm a staly se vzorem pro další Knihy stínů později vzniklých tradic.

Scott Cunningham ,veličina v oblasti samostatně praktikujících wiccanů ,nás ve svých knihách povzbuzuje ,abychom se nebáli vytvořit si své vlastní ,osobní verze Knihy stínů ,přičemž doporučuje aby naše kniha obsahovala tyto náležitosti:

1/ Kodex zásad ,podle kterých se budeme řídit

2/ Invokace Bohyně a Boha

3/ Návrh oltáře

4/ Instrukce o tvoření a rušení kruhu

5/ Rituály:Sabaty ,Úplňkové rituály ,vysvěcování nástrojů ,apod.

6/ Modlitby ,zpěvy a invokace pro různé příležitosti

7/ Popis čarodějných nástrojů

8/ Obřad sebezasvěcení

9/ Informace o bylinách ,magické znaky ,kouzla ,atd.****

CITACE :

*Elisabeth Brooke ,Kniha stínů /Oldag 1998/

**Čarodějky a čarodějnictví /Gemini 1993/

***Silver RavenWolf ,Kniha stínů /Pragma 2003/

****Scott Cunningham ,Magická wicca /Fontána 2007/

TUŽEBNÍK JILMOVÝ

Latinský název : Filipendula ulmaria (Spiracea ulmaria)

Vládnoucí planeta : Venuše

Před několika dny jsem vyrazil k malému rybníku za naším sídlištěm ,abych zde nasbíral trochu tužebníku. Tuto léčivou bylinu znám dlouho ,ale dosud jsem jí ještě nikdy nevyzkoušel ,ačkoli mě to vždycky lákalo. Kdysi jsem se někde dočetl ,že v dobách kdy lidé ještě neznali aspirin ,léčili si horečky a revmatické bolesti právě pomocí tužebníku. Tužebník ostatně obsahuje kyselinu salicylovou ,která je ve zmiňovaném léku základní látkou. Chceme-li dosáhnout při užívání tužebníku srovnatelného účinku s aspirinem ,je nutné ho ale užívat ve formě tinktury. Tužebníkové čaje a výluhy jsou prý o něco slabší ,ale na rozdíl od aspirinu nedráždí žaludek. U Jáji jsem se dozvěděl ,že tužebník výborně učinkuje i na plísně a ekzémy.

Kromě léčivých vlastností je tužebník jilmový znám svojí výraznou vůni. V časech ,kdy neexistovaly supermarkety a lidé neholdovali různým chemickým vůním ,používaly naše prabáby tužebník jako rostlinu pomocí které provoňovaly své příbytky. A nečinili tak pouze lidé prostí ,ale svou láskou k vůni tužebníku proslula například i královna Alžběta I.

Tužebník jilmový je zasvěcen bohyni Venuši a tak hrál odedávna důležitou roli v milostné a plodnostní magii. O zásnubách a svatbách probíhajících v období ,kdy tužebník kvete ,nesměla tato rostlina v pohanských časech chybět ve výzdobě věnců a slavnostních oděvů svatebčanů ,zejména nevěsty a ženicha. Tužebník se přidával i do vína a dalších nápojů ,byl součástí kadidel a olejů určených k rituálnímu pomazání.