SETKÁNÍ U MOHYL
18. srpna 2012
Na mohyly do Dražiček jsem se tentokrát těšil ještě více než jindy. Věděl jsem totiž, že se tam výjimečně setkám nejen s předky, ale také s Pavlem a Frostíkem. No, u Frostíka jsem v to spíše doufal, neboť večer před setkáním mi od něj přišel e-mail, že jejich malá marodí, takže mise je ohrožena. S Pavlem jsem ale počítal a byl jsem na něj dost zvědavý. Až dosud jsem s tímto naším legendárním stavitelem megalitů totiž komunikoval pouze přes počítač.
Do Dražiček jsem dorazil ráno jako první. Věděl jsem že mám dost času, tak jsem se k pohřebišti jen tak zvolna loudal a kochal se zdejší krajinou. Napadlo mě, že vyhledám ty z kůry záhadně oloupané stromy, o kterých jsem psal zde a ukážu je klukům, aby mi řekli, co si o tom myslí. Nedokázal jsem je ale najít. Buď jsem zabloudil, nebo ty stromy někdo už porazil.
Když jsem dorazil na rozcestí u pohřebiště, myslel jsem, že mám zhruba hodinu čas, než se objeví Pavel. Brzy se ale přiřítilo kolo a něm hubený fousáč, který mi kynul rukou a zdravil mě "Ahoj Miky!" Bylo mi jasné, že Pavel zvládl svojí pětašedesátikilometrovou trasu o hodinu dříve, než předpokládal. Navíc, jak jsem se v zápětí dozvěděl, navštívil cestou sepekovský kostel a důkladně si ho prohlédl. Byl jsem z něho paf. Ten chlap měl za sebou trasu 65 kilometrů, ale nevypadal hůř než, kdyby se právě vrátil s rohlíkama ze sámošky. Mě by jistě zlikvidovala i poloviční vzdálenost.
Pavel mi také řekl, že hned u vstupu do lesa ho zastavil tzv. uvítací výbor, tedy pět mohylových duchů, kteří ho ovšem celkem bez problémů pustili dál. Věděl jsem o čem mluví, protože jsem je u té závory také už několikrát cítil. Moje žena má ve zvyku položit první oběti už tam. Vypadalo to, že Frostík už opravdu nedorazí a tak jsme se vydali na průzkum pohřebiště sami. Já jsem byl vlastně tentokrát pouze pozorovatelem. Nechal jsem Pavla kráčet mezi mohylami s kyvadlem a jen jsem bedlivě naslouchal tomu co říká. Když jsme došli ke kameni, který jsme kdysi s Maruškou použili jako oltář při jednom našem rituálu a který mi vždycky připadal jako povalený menhir, zeptal se Pavel kamene jestli už někdy stál a jestli by chtěl být opět vztyčen a dostal na obě otázky pozitivní odpověď. Dále se ptal jestli chce stát na mohyle a odpověď byla tentokráte záporná. Přiznám se, že se mi ulevilo, protože s jeho stavěním na mohylu bych měl vnitřní problém. Pak jsme postupovali dál a zastavili se u mého obřadního kruhu. Tady Pavel sérií otázek zjistil o co šlo tenkrát během mého "slavného" samhainového obřadu. Asi vás všechny zklamu ale Pavlův závěr vám neprozradím, je to osobní věc, kterou nechci na blogu ventilovat. Jak jsme byli tak zabráni do hovoru, náhle se kousek od nás objevil Frostík. Bylo to velké a milé překvapení. Frostík hned také vytáhl kyvadlo a já měl najednou dvojité "představení". Poslouchal jsem chvilku Pavla a chvilku zas Frostíka a s překvapením jsem zjišťoval, že se ve výsledcích svého pátrání oba poměrně přesně shodují. Na jednom místě objevil Frostík veliký hranatý balvan a hned pronesl : "To by byl oltář pro Mikyho." Já jsem zrovna běžel zpátky ke kruhu pro foťák, ale ještě jsem se na Frostíka otočil a volám: "Doufám, že ti tem kámen řekne, že ne, protože já se s ním tahat nechci." Když jsem se vrátil, tak se Frostík usmál a povídá : "Máš štěstí, nechce." Aby to nebylo Frostíkovi líto, řekli jsme mu s Pavlem o to prvním kameni a kámen pak zopakoval novému tazateli to, co už nám dnes jednou sdělil. Chce stát a to přímo na místě, kde leží! Byli jsme tu tři takže kámen za malou chvíli opravdu stál. Řeknu vám, já nejsem zvyklý pracovat s kyvadlem tak, jako moji dva druzi, ale když jsem viděl jak to tomu vztyčenému kameni sluší, věděl jsem, že tenhle náš počin byl správný.
Když jsem dorazil na rozcestí u pohřebiště, myslel jsem, že mám zhruba hodinu čas, než se objeví Pavel. Brzy se ale přiřítilo kolo a něm hubený fousáč, který mi kynul rukou a zdravil mě "Ahoj Miky!" Bylo mi jasné, že Pavel zvládl svojí pětašedesátikilometrovou trasu o hodinu dříve, než předpokládal. Navíc, jak jsem se v zápětí dozvěděl, navštívil cestou sepekovský kostel a důkladně si ho prohlédl. Byl jsem z něho paf. Ten chlap měl za sebou trasu 65 kilometrů, ale nevypadal hůř než, kdyby se právě vrátil s rohlíkama ze sámošky. Mě by jistě zlikvidovala i poloviční vzdálenost.
Pavel mi také řekl, že hned u vstupu do lesa ho zastavil tzv. uvítací výbor, tedy pět mohylových duchů, kteří ho ovšem celkem bez problémů pustili dál. Věděl jsem o čem mluví, protože jsem je u té závory také už několikrát cítil. Moje žena má ve zvyku položit první oběti už tam. Vypadalo to, že Frostík už opravdu nedorazí a tak jsme se vydali na průzkum pohřebiště sami. Já jsem byl vlastně tentokrát pouze pozorovatelem. Nechal jsem Pavla kráčet mezi mohylami s kyvadlem a jen jsem bedlivě naslouchal tomu co říká. Když jsme došli ke kameni, který jsme kdysi s Maruškou použili jako oltář při jednom našem rituálu a který mi vždycky připadal jako povalený menhir, zeptal se Pavel kamene jestli už někdy stál a jestli by chtěl být opět vztyčen a dostal na obě otázky pozitivní odpověď. Dále se ptal jestli chce stát na mohyle a odpověď byla tentokráte záporná. Přiznám se, že se mi ulevilo, protože s jeho stavěním na mohylu bych měl vnitřní problém. Pak jsme postupovali dál a zastavili se u mého obřadního kruhu. Tady Pavel sérií otázek zjistil o co šlo tenkrát během mého "slavného" samhainového obřadu. Asi vás všechny zklamu ale Pavlův závěr vám neprozradím, je to osobní věc, kterou nechci na blogu ventilovat. Jak jsme byli tak zabráni do hovoru, náhle se kousek od nás objevil Frostík. Bylo to velké a milé překvapení. Frostík hned také vytáhl kyvadlo a já měl najednou dvojité "představení". Poslouchal jsem chvilku Pavla a chvilku zas Frostíka a s překvapením jsem zjišťoval, že se ve výsledcích svého pátrání oba poměrně přesně shodují. Na jednom místě objevil Frostík veliký hranatý balvan a hned pronesl : "To by byl oltář pro Mikyho." Já jsem zrovna běžel zpátky ke kruhu pro foťák, ale ještě jsem se na Frostíka otočil a volám: "Doufám, že ti tem kámen řekne, že ne, protože já se s ním tahat nechci." Když jsem se vrátil, tak se Frostík usmál a povídá : "Máš štěstí, nechce." Aby to nebylo Frostíkovi líto, řekli jsme mu s Pavlem o to prvním kameni a kámen pak zopakoval novému tazateli to, co už nám dnes jednou sdělil. Chce stát a to přímo na místě, kde leží! Byli jsme tu tři takže kámen za malou chvíli opravdu stál. Řeknu vám, já nejsem zvyklý pracovat s kyvadlem tak, jako moji dva druzi, ale když jsem viděl jak to tomu vztyčenému kameni sluší, věděl jsem, že tenhle náš počin byl správný.
Potom jsme si sedli k menhiru do trávy a příjemně jsme zavzpomínali na doby trampování. Ačkoli jsme se dříve neznali, všichni tři jsme za mlada trampovali a všichni jsme dokonce jezdili na vandry na Brdy, takže bylo o čem mluvit. Frostík se ale brzy zvedl, že už musí jet a chvilku po něm odjel i Pavel. Zůstal jsem na pohřebišti sám, ale s dobrým dojmem. Vrátil jsem se do svého kruhu a poděkoval v něm zdejším duchům za tento den.
Žádné komentáře:
Okomentovat