Mikyho rozumy

RAŠOVKOVÁNÍ - DEN PRVNÍ

16. října 2012

Před dvěma dny jsem se vrátil z malého víkendového pohanského setkání, které se konalo na Frostíkově chatě. Říkám z malého, protože jsme se zde sešli pouze tři, Frostík, Fíba a já. Původně měl přijet i Tomas s Mysličem, ale klukům to nějak nevyšlo, takže jsme si museli vystačit sami. Fíbu jsem znal až dosud pouze z jeho příspěvků na Slavonii, z několika vzájemně vyměněných e-mailů a pak také jako autora nádherných pohansky zaměřených obrázků a výrobků, ale nikdy jsem se s ním nesetkal tváří v tvář, takže to byla premiéra.

Chlapi na mě čekali v Budějovicích na nádraží. Tam mě i s báglem naložili do auta a hned jsme vyrazili k našemu prvnímu společnému cíli, kterým byl kamenný kruh Gabréta. Čtenáři tohoto blogu si Gabrétu jistě ještě dobře pamatují ze seriálu o obřadních místech. Kruh dosud slouží Fíbovi a jeho přátelům z dnes již zaniklého pohanského uskupení Heathen Hearts ke slavení některých sezonních svátků. Kameny byly ve skutečnosti o něco menší, než jak jsem to odhadoval z fotografií, ale místo na mě i v reálu působilo stejně silně a dobře, jako na obrázcích. Dovolil jsem se Fíby, a zatímco si kluci prohlíželi okolí, provedl jsem na kruhu malý obřad. Nabídl jsem duchům místa oběť a pak jsem chodil kolem dokola s chřestidlem a povídal si s jednotlivými kameny. Všiml jsem si, že malé runové kameny vnitřního kruhu většinou dobře korespondují s povahou božstva, které je ztvárněné na větším kameni za nimi. Nejvíce jsem souzněl s kamenem na kterém je vytesaná bohyně Frija.

Když jsem se svým rituálem skončil, připojil jsem se ke klukům a společně jsme sešli dolů k Vltavě, abychom se podívali na další Fíbův kámen, na Fuldahu. Fíba nám po cestě ukázal i několik dalších zajímavých balvanů, které by možná v budoucnu mohly také ozdobit jeho rytiny. Ve stráních jsme pak do mojí bundy nasbírali i pár hub a Frostík slíbil, že nám je osmaží zítra na snídani.

Když jsme vyšplhali lesem zpátky k autu, rozjeli jsme se k Frostíkově chatě na Rašovce, kde jsme měli trávit sobotní noc. K obědu jsme měli výborný guláš, který pro nás připravila Frostíkova dobrá žena, budiž jí za to dík, a pak jsme se chvíli věnovali dřevorubecké práci. Frostík nařezal v lese nějaké klády a pak jsme je pomocí rudlíku, nebo na svých ramenou odnosili k chatě. Frostík sice říkal, ať to o té "brigádě" raději neprozrazuji, aby se k němu lidé nebáli jezdit, ale já myslím, že případní hosté mají v tomto smyslu, pro strach uděláno.

Navečer jsme si ještě udělali vycházku k říčce Černá, takže zas tolik nás ta práce nezničila. Prošli jsme kolem ruiny staré papírny a pak pokračovali dál údolím proti proudu toku. Kdyby nebylo už tak pozdě, asi bychom vyšplhali i na kopec s pozůstatky hradiště z doby bronzové, který se nad údolím vznešeně tyčil. Dohodli jsme se, že tenhle podnik necháme až na ráno a zatím jsme akorát po kamenech přeskákali říčku na druhý břeh a vylezli zde na vysokou skálu. Chvíli jsme se kochali pohledem z ptačí perspektivy, ale protože se už opravdu začalo valem smrákat, vydali jsme se raději na zpáteční cestu k chatě.

U stolu a rozehřátých kamen jsme pak popíjeli a debatovali až do čtyř hodin do rána. Pili jsme pivo, svařené víno, medovinu a také Praděda, kterého Frostík koupil speciálně kvůli Mysličovi. Myslič totiž říká, že tvrdý alkohol nepije, ale v případě Praděda dělá výjimku. Dědek na etiketě je prý jasný Ódin, takže likér užívá z náboženských důvodů. Probrali jsme všechno možné i nemožné. Debatovali jsme nad knihou Náboženství pravěkých Evropanů od Vladimíra Podborského, kterou sebou přivezl Fíba, vyprávěli si i o jiných knihách a filmech a sdělovali si vzájemně různé zážitky a zkušenosti ze života. Padla tu zmínka i o prokletém Braníšovském lese Bor, o kterém se mluví jako o českém Blair Witch a padl návrh, že bychom mohli toto místo někdy společně navštívit. Mluvili jsme také o Pohanském kruhu a tak nám zde dost chyběli Myslič s Tomasem, kteří nám byli bývali mohli zodpovědět některé naše otázky.
Během večera nám samovolně asi 3x vypadla roura od kamen, takže když jsme si lehli na kutě a zhasli, a já poslouchal, jak kamna tiše hučí, napadlo mě, že by nás tu mohli také najít všechny udušené. Nebyl to hezký pocit. Fíba kvůli mé obavě rozsvítil a kamna ještě jednou zkontroloval a pak už jsme se nořili do snů. Já jen doufal, že to není naposled…

Pokračování příště.