OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 9.díl

GABRETA

Dnešní díl našeho seriálu o obřadních místech bude množstvím fotografií i textu zatím zcela bezkonkurenční. Fíba nám v něm představí krásný kamenný kruh, který je obřadním místem skupiny českých vyznavačů germánského pohanství. Každý kámen v tomto kruhu má svoji zvláštní úlohu a symboliku a já proto udělám nejlépe, když nechám mluvit Fíbu samotného :

Kruh se nejčastěji nazývá "Gabreta" případně "Na Gabretě", někdy také "Na Zlatce" (podle nedaleké Zlaté Koruny). Je tvořen středovým kamenem-oltářem s vytesaným symbolem Slunce, hvězdné oblohy a vlastně i cyklu jako takového. Tento symbol ornamentální svastiky je vytvořen pomocí čtyř spirál. Spirála sama o sobě může odkazovat k životu, případně k nesmrtelnosti, pokud jí budeme vnímat jako "slunečního hada omlazujícího se svlékáním kůže" (viz znak litevské Romuvy). Čtyři spirály takto provedené mohou odkazovat na sluneční svátky v roce, čtyři roční období a také na už zmíněnou hvězdnou oblohu, která se zdánlivě otáčí kolem hvězdy Polárky.

Tato symbolika (nejen) čtyřramenného kroužení je doložena i v lidovém kruhovém tanci. Jeden takovýto tanec z naší země popsal i Otomar Dvořák, kdy čtyři muži tanči do kruhu s holí a při každém třetím kroku pokleknou na koleno a udeří holí do středu kruhu. I ten Otomar Dvořák uznal, že tento tanec připomíná při pohledu z nadhledu točící se svastiku. Podobné dívčí kruhové tance se dodnes praktikují v Litvě a Lotyšsku a možná i jinde.

Kolem tohoto oltáře je 24 malých kamenů, na každém z těchto kamenů je vytesána jedna runa staršího Futharku. Runový kruh začíná na jihu (podle Nigela Pennicka), byly ale použity runy podle Bernarda Kinga z jeho knihy Runy.

Následuje další, druhý kruh tvořený osmi většími kameny (tak do půl pasu). Osm kamenů může odkazovat na kolo roku a jeho osm svátků v roce. Má ale také vztah k světovým stranám a slunečním svátkům. Podle Nigela Pennicka je každá světová strana symbolicky zasvěcena nějakému božstvu, existuje mužská i ženská část tohoto kruhu. Zde byl vytvořen kompromis mezi mužskou i ženskou částí, takže sever patří Wotanovi (Ódin), jih Donarovi (Thor), na východě je Frija (Frigg) a na západě Fraujo (Freyja).

Sever - Wotan.

Jih - Donar.

Východ - Frija.

A ještě jednou Frija.

Západ - Fraujo.

Mezi těmito kameny jsou další čtyři a to na severovýchodě Fruma sidus (starogermánsky "Dávný obyčej"), na jihovýchodě Thule (dle Pennicka ve významu zásvětí, případně někdy ve významu země na severu), na jihozápadě Germania (zeměpisný historický pojem) a na severozápadě Asatru Boiohaemum (Asatru, germánské pohanství. Boiohaemum, starý název země). Vzhledem k členitosti krajiny nelze přesně pozorovat sluneční svátky, dá se ale říci, že v době jarní a podzimní rovnodennosti vychází slunce na východě a západě, v době letního slunovratu se východ a západ posouvá směrem k severu, tedy ke kamenům Fruma Sidus a Asatru Boiohaemum. V době zimního slunovratu se východ a západ slunce posouvá směrem k jihu, tedy ke kamenům Thule a Germania. Dalo by se i říci, že do jisté míry významově kameny s božstvy vyjadřují mužské vlastnosti vztahující se k svrchovanosti a obecně Dumézilovu "bílému stavu brahmánů" - Wotan. Dále pak vztahující se k bojovníkům "rudý stav kšatrijů" - Donar. V ženské části bych mezi "bílou svrchovanost" zařadil Friju, coby partnerku Wotana a tedy nebeskou královnu a patronku rodiny. Naopak Fraujo, Freyja by spadala jako bohyně Vanů pod plodnost a tedy "modrý, černý, zelený stav - vaišjové". Atributy bohů na kamenech: Wotan: Dva havrani, dva vlci, valknut. Donar: Kladivo. Frija (Frigg) čáp - odtud české pohádky o tom, že čáp nosí děti. Čáp u této bohyně v její mateřské podobě symbolizuje ochránce dětské duše (nenosí je ale jak v té pohádce Dařbuján a Pandrhola!) Fraujo (Freyja): náhrdelník Brísingamen.

Severovýchod - Fruma sidus.

Jihovýchod - Thule.

Jihozápad - Germania.

Severozápad - Asatru Boiohaemum.

Jenom bych ještě doplnil, že třeba indoevropské souvislosti v duchu Dumézila nám v době vytváření kruhu nebyly ještě zcela známé, stejně jako souvislosti mezi obětním středovým kamenem a nebeskou oblohou. Těší mne ale, že lecos "sedí", tak jak se zvyšuje poznání.
Poslední třetí kruh je vytvořen zakopanými kameny poskládanými hned vedle sebe a má význam hlavně vymezující a ohraničující prostor pro úklid a údržbu místa.
Co lze v okolí najít: Na jaře dole u Vltavy petrklíče, později konvalinky na stráních nad Vltavou, jahody, na borovicích jmelí. Lesní pannu, což je ne moc známé jméno pro vemeník. Mateřídoušku. Z hub zde lze najít hřiba pravého, někdy i přímo v kruhu, křemenáče, kozáky, syrověnky, suchohřiby, bedly a kotrče. Roste zde hloh, kruh je mezi duby, z jedné strany je pole z druhé lesní stráň k Vltavě. V okolí převažuje borovice a buk, jsou zde ale také břízy. Na zoraném poli směrem ke Štěkři lze občas najít střep černé tuhové keramiky - ještě keltské a nebo pozdější? Tuhová keramika se prý vyráběla i později - nemám to ale ověřeno.
Na kruhu se občas pořádají setkání, dnes už sporadicky a v malém množství zúčastněných, dříve zde probíhala setkání "v době největší slávy Asatru" o dvaceti i více lidech (méně než třicet). To bývalo vždy v době dožínek (lughnasad) o víkendu na začátku srpna. Konaly se zde rituály vztahující se k tomuto období, tedy hrál se pomocí zúčastněných "herců" příběh z Eddy, kdy Freyjovo posel Skírni jede pro Gerdu. Na středovém kameni se potom ukládaly obětiny, což se děje i dnes, už ale ne v takovém množství. Večer probíhal Sumbel - pohanské kruhové připíjení z rohu s medovinou.

Vývoj kruhu: kruh začal vznikat na podzim v roce 1998. Nejdříve vůbec nebyl záměr stavět kruh, ale jenom postavit nějaký kamen. Později se postavily dva kameny naproti sobě. Potom čtyři kameny a ty se následně vyplnily menšími kameny do kruhu. Potom došlo k vyměnění menších kamenů tak aby souhlasil počet 24 a začalo první tesání run. Potom došlo k oddělení středového kruhu s runami od ostatních větších čtyř kamenů, byly přidány další čtyři kameny, takže vzniknul druhý kruh. Začalo tesání osmi kamenů, původně byly vytesány v severském stylu, později byly některé přetesány do domácího starogermánského stylu, ty kameny které byly vyměněny jsou v současnosti postaveny v okolí (ještě poinformuji). Doprostřed byl dovalen obětní kamen a vytesán výše popsaný symbol, do té doby byl uprostřed jenom malý vydlážděný prostor na úrovni země. Prostřední placák měl vytesaný kříž v kruhu. Tento placák byl později u ohně pod kruhem a někdo ho nakonec odnesl. První kameny byly dopravovány značně složitě a namáhavě převalováním. Později se už přesouvaly po kládách, jde to podstatně lépe. Nejdelší přesouvaný kamen zde byl asi ze vzdálenosti 100-150 metrů (dle mého odhadu). Jeden kamen zde ale není původní a to kamen s Donarem. Ten mi přivezli kolegové z práce ze Šumavy z míst u Volar. Líbil se mi, tak ho naložili na káru a protože to bylo na konci zimy a přilehlé pole bylo posekané, nezorané a sjízdné, dal se ten kamen dopravit až skoro do kruhu. Předposlední práce na kruhu bylo vytvoření třetího kruhu, toho vymezujícího a poslední práce byla oprava prvního runového kruhu, kdy jsem většinu kamenů vyměnil za trochu větší, runy jsem vytesal do větší hloubky a zároveň u starších vyměněných kamenů jsem ty staré runy odtesal, aby v okolí nepůsobily rušivě. V současnosti toto místo prochází pouhou údržbou.
K majetku: Původně jsme to neřešili, ale později nám to začalo vrtat v hlavě. Takže jsme si zjistili majitele pozemku a chtěli jsme si to užívání místa domluvit. Nakonec nás ale majitelka předběhla a přišla se na nás jednou o slunovratu (menší setkání mimo ty hlavní v srpnu) podívat. Přes počáteční nedůvěru se nakonec domluvilo, že tam můžeme zůstat, nejsme ale na svém - což je jistě chyba a pokud by zde z mého přičinění mělo vznikat nějaké další podobné místo, asi první co bych udělal by byla záležitost pozemku.

A na závěr Gabreta v různých ročních obdobích :

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 8.díl

Rushwolfovy svatyně

V dalším, v pořadí již osmém pokračování našeho seriálu, se podíváme na obrázky ze tří obětích obětních míst, které využívá následovník vlčího kultu Rushwolf se svojí rodinou. Rushwolfa osobně neznám, ale jeho názory, které jsem zachytil z komentářů na různých pohanských webech jsou mi velmi blízké. Jsem proto rád, že ho prostřednictvím těchto jeho tří posvátných míst mohu ještě trochu více poznat. Rushwolf mi k fotkám poslal pěkný a obsáhlý text, který bych jen těžko dokázal nějak srozumitelně přetlumočit. Rozhodl jsem se proto, že tentokrát nechám mluvit autora snímků samotného :


Začal bych asi naším domácím oltářem, který ač je to možná nezvyklé není umístěn přímo v bytě, ale na zahradě, která je od našeho příbytku vzdálená cca 100 m a svou formou se jedná už spíše o regulérní obětiště. Důvodů proč jsme přestěhovali náš domácí oltář a většinu rituálních úkonů pod širé nebe je několik... prvním a hlavním důvodem je už povaha božstev, nějak mi prostě nesedí přinášení obětí a uctívání divokých vlčích božstev v lidském příbytku mezi čtyřmi stěnami. Dalším důvodem byla příliš velká prašnost a malý byt, který tak nějak znemožňoval udržovat domácí oltář v důstojném stavu. Čili domácí oltář v našem příbytku je spíš symbolický a všechny hlavní i ty každodenní rituály se přesunuli ven a musím říci že to nemá chybu :-) ... každé ráno co ráno musím totiž stejně přes zahradu abych nakrmil zvířectvo než vyrazím do práce a tak velmi uvítám těch pár minut za rozbřesku, které mohu strávit u tohoto obětiště, poděkovat bohům, případně jim předložit nějakou obětinu, na chvilku se zastavit, vychutnat východ slunce a příchod nového dne bez ohledu na počasí a roční dobu, takovou atmosféru bych asi doma sotva zažil a daleko více mi to pomáhá vnímat to jak kolem nás plyne čas a jeho roční cykly. Co se popisu týče, obětiště vzniklo na terénní nerovnosti, kterých bylo na naší polodivoké a bažinaté zahradě několik, jedná se vlastně o mohylku s téměř kruhovým půdorysem, na jejímž vrcholu je umístěno ohniště na zápalné oběti a vztyčený kámen na němž je umístěna jelení lebka - ta v podstatě nahrazuje Vlka, protože vlčí lebky, kožešiny, drápy, zkrátka vše kvůli čemu by vlk musel předčasně zemřít aby se to dostalo na můj oltář je pro mě tabu. No a jelen, je jakožto kořist (kořist symbolická v jídelníčku vlka obecně spíše nepřevládá :-) ) vlčím tělem, takže slouží jako zástupný symbol vlka a také provázanosti lovce s kořistí a v podstatě všeho se s vším když to zjednoduším ;-) Dalším důležitým objektem obětiště je samotný oltář tvořený velkým plochým kamenem pod nímž vzniká přirozený prostor (taková malá jeskyňka) který slouží na deponování vysloužilých sakrálních předmětů, a symbolizuje v podstatě zásvětí. Zbylé části mohylky jsou osázeny bylinkami kvůli estetice a příjemné vůni.

Další mé obětiště se nachází cca 1 km od mého bydliště a pojí se s mými pohanskými začátky, jedná se o prostý kruh z kamenů, který jsem vyskládal na palouku který se nachází v křovinatém háji uprostřed polí. Už od mala mě to místo přišlo jako takový ostrov, takový svět sám pro sebe a místo kam sem se i já utíkal abych našel klid pro svá rozjímání, první rituály - ne vždy podařené - a kde jsem si tak nějak stylem pokus omyl vytvářel svou vlastní liturgii a strukturu rituálů... od těch prvních let se místo už dost změnilo, vodní režim, pomalé rozrůstání křovin... to všechno mělo za následek že místo se stávalo čím dál tím hůře dostupné a stísněnější, i já sem se od těch dob dost změnil, přeci
jen byla to doba hledání a formování a tak ani mnozí bohové, které jsem tenkrát na tom místě volal, nejsou titíž kterým obětuji a děkuji dnes a možná i proto ve mě začal převládat pocit, že bych se s tímto místem měl pomalu s díky rozloučit a nechat tento "ostrov" zase svému vlastnímu osudu. Dnes je to tedy místo, které je pro mě stále posvátné, stále ho řadím mezi "svá" obětiště, ale je to zároveň místo kam již nevstupuji a které se pro mě stalo tabu.

Třetím místem, které má pro mě velký význam z hlediska rituální praxe je skála s názvem Kokrháč v krušných horách a také ho řadím mezi svatyně a obětiště, tentokrát ale vytvořené čistě rukou přírody bez toho abych ho nějak upravoval či zdobil, je to místo, kde začínám svoje výpravy do přilehlých částí krušných hor a místo kde se vpravdě cítím "hostem" svých vlčích bohů. Je to místo veřejně byť ne zrovna snadno přístupné ale i tak se občas stane že po některých návštěvnících tam zůstane brajgl, který je nutné odnést a uklidit naštěstí i tak místo nic neztrácí na své kráse a důstojnosti... bylo by asi zbytečné psát o tom místě cokoli dalšího, bude-li mít někdo cestu kolem, ať se tam zastaví a na chviličku porozjímá, třeba tam ten "otisk" tlapy Velkého Vlka spatří ;-)

STARÁ PRAXE ZAŘÍKÁVÁNÍ

Ještě za časů našich babiček a prababiček bývala v naší zemi spousta všelijakých vesnických vědem a babek kořenářek. V některých částech Moravy a Slovenska se jim dokonce říkávalo bogyně, nebo bohyně. Vesnické vědmy bývaly nositelkami dávné lidové moudrosti a tradic, jejich stáří sahalo často tak hluboko do historie, že by se patrně i ony samy divily. Škoda, že jejich znalosti nebyly lépe etnograficky podchyceny a zachovány. Je to ale vlastně docela pochopitelné. Vědmy si svá tajemství většinou střežily a rozhodně je snadno neprozrazovaly, zvláště ne zvědavým badatelům z měst. Údaje národopisců tak žel často pocházejí z druhé ruky, tedy od těch, kteří byli vědmami léčeni a ti si samozřejmě všechno nepamatovali a nakonec ani všemu co bogyně dělala nerozuměli.

Zaříkadla a magické postupy, které literatura zaznamenala, nám dnes připadají primitivní a mnohdy směšné. Svědkové, kteří se však magických seancí starých kořenářek účastnili, většinou potvrzují jejich účinnost. Vzpomínám si jak jistý etnograf (jeho jméno, ani titul knihy si bohužel nepamatuji) popisoval případ, který se udál kdesi v Čechách, v padesátých letech minulého století. Vědec byl přítomen ve vsi, kde se ve velkém rybníce utopil muž. Hasiči a dobrovolníci ze vsi tři dny prohledávali vodu, ale nemohli najít tělo. Povolali tedy starou vědmu. Žena prý přišla ke břehu rybníka a za drmolení zaříkadla, kterému etnolog nerozuměl, zapíchla do bochníku chleba zapálenou svíci. Pak chleba se svící položila na dřevěné prkno a poslala ho po vodě. Prkno chvíli plavalo po rybníce, pak se na jednom místě zastavilo a několikrát se otočilo dokola. Hasiči zkusili v tomto místě zalovit a utopence skutečně vytáhli. To vše se stalo před očima vědeckého pracovníka a kdybych nebyl blbec a dělal si pořádné poznámky, řekl bych vám i jeho jméno.
Chtěl bych se v tomto článku na chvíli zastavit u zaříkadel a na příkladu magického zákroku proti tzv. střílům ukázat, jak takové zaříkání mohlo vypadat. Stříle jsou podle lidové tradice duchovní bytosti, které způsobují člověku hučení v uších a bolesti a píchání v hlavě. Ne každou bolest hlavy samozřejmě způsobují stříle a tak první, co vědma při podezření na tyto bytůstky udělala bylo to, že položila nemocnému na hlavu mísu s vodou a nasypala do ní oves. Potom vzala nůžky a zatímco se modlila, udělala jimi nad mísou tři křížky. Pokud se ovesné zrno postavilo jedním koncem vzhůru a druhým ke dnu misky, měl nemocný stříle. Oves zareagoval na nemoc jako střelka kompasu na magnetické póly země. Pokud zůstalo zrno ležet na hladině podélně, způsobovalo potíže něco jiného než stříle.
Zajímavým momentem je vědmina práce s nůžkami. Ukazuje se, že nůžky byly poměrně často používaným magickým nástrojem. Existuje například dobře popsaný případ z Unhoště z roku 1897, kde byla vědma povolána ke ztrátě pasti s telaty. Babka se nejprve zeptala jestli má okradený na někoho podezření a ten vyjmenoval tři sousedy se špatnou pověstí. Babka vzala řešeto (síto na prosívání obilí) a zapíchla do něj nůžky. Přitlačovala je sezhora jedním prstem a mumlala: "Svatý Jene Kyliáne, prosím vás pro rány páně, povězte, ukradl tu past. ----" a teď jmenovala podezřelé osoby. V tom, jak vyřkla jméno jednoho z nich, nůžky povyskočily a prudce se pootočily. Prokázalo se, že ten koho nůžky označily byl opravdu zlodějem.*
Vraťme se ale ke střílům. Pokud tedy léčitelka pomocí ovsa stříle opravdu diagnostikovala, přistoupila k zaříkávání. Zaříkávání se dělo podle tradičního scénáře. Vědma obvykle začala jakoby vyprávěním příběhu v němž Ježíš se svatým Petrem, Panna Marie, nebo jiný svatý šel po světě a potkal duchy nemoci. Např. : ,,Šla panenka Maria po louce, potkala stříle střílouce.", nebo : "Šlo sedmdesáte dva stříly, potkal je Ježíš." Příběh pokračuje tím, že svatý duchy nemoci osloví a zeptá se jich kam jdou. Oni odpoví, že škodit tomu, pro koho je vymítací rituál prováděn a svatý je nakonec vykáže z těla nemocného pryč. Například takto : "Stříle, stříle, stříle! Jste-li ze skal, běžte do skal; jste-li z větru, běžte do větru; jste-li z lesa, běžte do lesa; jste-li z vody, běžte do vody; jste-li z moře, běžte do moře písek prosívati, vodu přelívati, né z moci mé, ale z boží!"
Variant tohoto zaříkání je celá řada :

,,Šla panenka Maria po louce, potkala stříle střílouce. Kam jdete? Vrate se! Jste-li z větru, jděte do větru, jste-li z vody, jděte do vody. Přeříká se třikrát, pomodlí se Otčenáš a Zdrávas ku svaté Apoleně, amen." **

"Stříle, střílovci, jděte na vrchy, nad lesy, na trní, na skály, na zelenou louku, tam jsou tři studnice, v jedné jed, v druhé med, v třetí mléko; tam se naleptejte, nachloustejte a tej osobě pokoj dejte!"

"Ve jménu svatého Rance, kus mazance, ať oučej přestane, a zdraví nastane; šlo sedmdesáte dva stříly, potkal je Ježíš a k nim řekl: Kam jdete, střílové? Jdeme zuby N., M., S., lámati! Jděte, dříví a skály lámejte, M. a N., S. s pokojem nechte. Ve jménu svatého Rance, kus mazance, k tomu dopomáhej svatý Kundrát."

,,Nátko loupající, stříle píchající a růže pálící, já vás zažehnávám na hory a skály. Jsou tam tři studánky, jedna plná masa, druhá plná krve, třetí plná kostí, a tam se můžete porámotit dosti"

Ačkoli se v těchto magických postupech doporučují k modlení "otčenáše" a "zdrávasů a v zaříkávání figurují křesťanští svatí, lze u nich předpokládat velmi archaický původ. Národopisec Poličanský například zapsal české zaříkadlo na vymknuté a zlámané kosti v tomto znění :
"Ve jménu sv. Ducha. Jel pán Ježíš na oslíčku, sv. Petr na koníčku : "Petře, pospěš." - "Nemohu. Zlámal mi kůň nohu." - "Nu sejdiž se kost k kosti, kloub k kloubu, srst k srsti, ať jest zase tato bolest celá jako kámen." Dejž to Duch svatý. Amen."
Porovnejte ho nyní s takzvaným Merseburgským zaříkadlem z 9-10.století :
"Phol a Ódin jezdili v lese. Tu se Balderovu hříběti jeho noha vymkla. I zaklínala ho Sinthgunt, (i) Sunna, její sestra; i zaklínala ho Frigg, (i) Fulla, její sestra; i zaklínal ho Ódin tak jak nejlépe uměl: ať vymknutí kosti, ať vymknutí krve, ať vymknutí údu: kost ke kosti, krev ke krvi, úd k údu, ať jsou sklíženy."
Vědmy a zaklínači vyměnili s příchodem křesťanství staré bohy za nové, ale jejich postupy zůstali prakticky nezměněné. Mísila se tu stará víra s novou a vyrostla v nový synkretický útvar, v němž podobně, jako např. v karibském woodoo přežívalo pod křesťanským pláštíkem mnohé z dávných pohanských kultů. Osobně vnímám tuto zvláštní lidovou formu katolicismu, jako velice zajímavou.

CHLÉB - DAR BOHŮ

Jak se tak probírám rozličnými národopisnými materiály, stále znova narážím na pohádky, pověsti, pořekadla a zvyky, jež naznačují jaké obrovské úctě se mezi našimi předky těšil chléb. Není těžké uhodnout proč tomu tak bylo. Slované bývali především zemědělci a chléb byl tedy pro ně tou základní potravinou, na které závisel jejich život.

Chléb byl považován za boží dar a figuroval v mnoha slovanských obřadech. Nevíme už od kterého boha konkrétně to byl původně dar. Snad od Dážboga, který dával sluneční svit, snad od Peruna, který dával déšť a zúrodňoval půdu, snad od Mokoše, které představovala samotnou Matku Zemi a možná od nich ode všech. Toho se už asi nedopátráme a vlastně na tom až tak dalece nezáleží. V křesťanských časech byl chléb vnímán jako dar boha jediného, který vládne nade vším.

Už samotná příprava chleba bývala posvátnou záležitostí. Veškerá manipulace s chlebovým těstem byla provázena modlitbou a přežehnáváním magickými gesty. Chlebu se žehnalo při vkládání těsta do díže, při přendavání do pece i při vyjímání z pece. Slované si hodně potrpěli na pohostinnost, ale v čase kdy zadělávali a pekli chléb o nenadálé návštěvy nestáli. Ten, kdo vstoupil během zadělávání, kynutí, či pečení chleba do stavení , mohl totiž chleba uhranout a tím zkazit. Každý příchozí, který se během tohoto procesu objevil, musel proto pronést slova: "Pánbůh požehnej!", jinak nebyl vítán. Příprava chleba musela probíhat v naprosté vážnosti. To, jak se při pečení chleba chovat, učili rodiče své děti i vyprávěním pohádky "O sedmero krkavcích" : Matka pekla chléb a přislíbila svým sedmi synům, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chvíli jako pěny, ale bochníčky za tu chvíli upečeny býti nemohly, a chlapcům trpělivost brzy přešla. Začali matku zase hněvat, neustále za sukně ji tahat a křičet, kdy budou bochníčky hotovy. Dlouho to matka snášela, ale konečně ji trpělivost přešla; hněvivě na ně vzkřikla: "I bodejž jste se všichni zkrkavčili!" Všichni víme, jak to bylo dál. Chlapci se proměnili v krkavce a z kletby je vysvobodila až jejich malá sestřička. Pohádkou se děti učili, že při přípravě chleba je třeba dodržovat posvátná pravidla, nebo bude následovat trest. Pokud hospodyni nějaký bochánek při sázení do pece upadl na podlahu, bralo se to jako znamení neštěstí, nebo dokonce předzvěst, že někdo z rodiny zemře.

Také nakládání s hotovým chlebem bylo spojeno se spoustou rituálů a tabu. Na stůl, na kterém ležel chléb se nesměl položit klobouk, rozbalené dítě, natož si na něj sednout. Ze vztahu, jaký měl člověk k chlebu se usuzovalo jaký vztah má k lidem a k životu vůbec. Říkávalo se : "Kdo se neumí srovnat s chlebem, neporovná se ani s lidmi." Z Babičky Boženy Němcové si jistě pamatujete historku o tom, jak babička uvítala zámecké slečny podle dávného zvyku chlebem a solí a ony nad ním ohrnuly nos. Babička pak v soukromí své dceři řekla : "Víš ty co, Terinko. Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala." Zneuctění chleba patřívalo prostě k těm nejhorším prohřeškům, kterých se mohl člověk dopustit. Na mnoha místech naší vlasti se zachovala pověst marnivých slečnách či jiných rouhačích, kteří si nechali zhotovit z chleba střevíce a chodili v nich. Pověst obyčejně končí tím, že tyto marnivce zabil blesk, nebo byli proměněni v nějaké strašidlo. Chlebem se neplýtvalo. Drobky ze stolu se obětovaly předkům do ohně a ztvrdlými či plesnivými kousky chleba se nakrmila zvířata. Pokud někomu vypadl kousek chleba z ruky, zvedl jej a políbil na omluvu.

Chléb měl v lidové tradici ovšem i funkce v pravdě magické. Bochník chleba se například kladl na stůl při bouři spolu se zapálenou svící hromničkou na ochranu před blesky, nebo se posílal spolu se svící na prkně po rybníce, aby prkno ukázalo místo, kde leží na dně utopenec (zaznamenáno ještě v padesátých letech minulého století). Uvítání hostů chlebem a solí se rovnalo posvátnému vykouření dýmky u indiánů. Pokud spolu pojedli lidé chléb a sůl byl mezi nimi alespoň pro tuto chvíli mír. Folklorista Jiří Jilík uvádí ve své knize o Žítkovských bohyních příběh Ondry Lapčíkového z Koprvas, kterého trápila Můra. Bohyně poradila jeho ženě, ať bdí u jeho lože a až přijde Můra v jakékoli podobě, ať jí přehodí přes krk růženec a pak jí donutí ke slibu, že už nebude manželovi dále škodit. Můra prý přišla v podobě kočky. Když jí žena hodila na krk růženec proměnila se v děvečku ze mlýna. Potom na ní vymohla slib, který spolu stvrdili pojedením chleba se solí! Ten příběh je zřejmě jen pověst, ale přináší nám důležitou informaci, že chléb se solí se jedl na potvrzení dohody či smlouvy mezi lidmi!

O zvyku podávat hostům chléb a sůl jsem se dočetl i v Kobzáňově knize "U počátků vod" : "Čúval sem od starých ludí, že kdesi na Kroměřížu, na téj Hanéj, jak naši chlapi vojákovali, sú schody do země, a když sa po nich zejde dolu, že je tam slúp, co na něm stojí Zem. Slúp je železný, okolo slúpa chodí chlap, také v železi oblečený celý, a železnú rukavicú bije o teho slúpa. Když k němu dolu někdo příde, ptá sa on teho človeka préj : - Ešče je ten zvyk, že si ludé na uvítanú dávajú ukrójiť chleba? Když člověk řekne, že ešče, tož praví : - Ešče nebude konec světa! Ale až préj zvyčaj pomine, potom že nastane konec všetkého!" Nevím, jak vy, ale já z tohoto příběhu cítím naléhavé poselství našich předků, které říká; až pomine úcta ke chlebu, nastane konec světa. Možná to nebude konec světa jako celku, ale rozhodně to bude konec světa starých zvyklostí a tradic. Samotný základ těchto zvyků, který drží ten starý svět jako železný sloup, se zřítí a nastane doba zmatků a ztráty kořenů. Možná je čas, abychom vrátili chlebu jeho místo. Možná je čas, abychom pojedli chleba se solí kdykoli se jako pohané sejdeme a kdykoli budeme spolu dělat nějaký obřad. Co myslíte?

PŘÍBĚH SMRTI ŠÍPOVÉHO ODDA A KNÍŽETE OLEGA

Vždycky se mi líbila jména starých skandinávských králů a hrdinů, znějí tak trochu indiánsky, např. Erik Krvavá sekera, Sven Vidlí vous, Ragnar Huňatá nohavice, Harald Modrozub. Mnozí hrdinové nesli také jméno po nějakém silném zvířeti, například jméno slavného Beowulfa znamená Vlk včelám, tj. Medvěd. Hrdina, o kterém chci ale dnes mluvit především je syn Gríma Vousáče a sám je z legend znám jako Örvar - Oddr , Šípový Odd. Své jméno dostal podle kouzelných šípů z kamennými hroty, které zdědil po otci. Tyto šípy prý nikdy neminuly cíl.

Šípový Odd se proslavil řadou smělých kousků, asi nejznámějším z nich je bitva na Sámsey, kde se Odd společně se svým přítelem Hjálmarrem Odvážným utkal s dvanácti rozzuřenými berserkry. Stateční druzi všechny berserkry pobili, ale bitvu tenkrát nepřežil ani Hjálmarr. Popis tohoto boje najdeme nejen v Sáze o Šípovém Oddovi, ale také v Sáze o Hervaře.

Odd a umírající Hjálmarr.

Šípový Odd se sice celý život choval jako typický pohan, ale alespoň navenek se hlásil ke křesťanství. Tváří v tvář pohanské kněžce a čarodějce, která mu vyhrožuje pomstou boha Freye a Ásů, Šípový Odd říká: "Málo se hrozím Freyova hněvu, kterým mě děsíš, ďábelská ženo; Ásové snadno v plameni shoří, troll ať tě vezme, já věřím v boha." Ve skutečnosti, se ale Odd nekořil před žádným bohem a pěkně po seversku důvěřoval více svým svalům a zbraním, než magii nebo modlitbám. Kdyby se ovšem zamyslel nad otázkou té kněžky : "Kdopak tě tak hloupě vychoval, hochu, že nechceš Ódinu oběti nosit?" a víc důvěřoval magii svých otců, mohl možná padnout v boji, jak se na hrdinu sluší a ušetřit si svoji potupnou smrt po uštknutí hadem. Už na počátku své hrdinské dráhy se totiž Odd setkal s vědmou Heid, která mu prorokovala: "Stojí tu ve stáji kůň šedé barvy s ohnivou hřívou. A lebka toho koně Faxiho bude tvou zhoubou." A přestože byla vědma velmi konkrétní a prozradila Oddovi, že tou zhoubou bude jedovatá zmije, která z lebky vyleze a zatne do něj ostré zuby, nezabránilo to po mnoha letech nevěřícímu Oddovi v tom, aby se v lebce Faxiho šťoural kopím a dopadlo to přesně tak, jak to vědma řekla.

Podivuhodné je, že v podstatě stejný motiv hrdinovy smrti najedeme i v ruském Nestorově letopisu. Zde je tím hrdinou kníže Oleg, který se jednou volchvů a čarodějů přímo zeptal: "Jak mám zemřít?" Jeden z nich mu pak řekl, že příčinou jeho smrti bude kůň, kterého miluje a na němž jezdí. Oleg se toho zalekl a na koně pak už nikdy nevsedl. Když se potom po letech svých sloužících zeptal, kde jeho kůň je, dozvěděl se, že kůň už zemřel. Oleg se rozesmál a řekl: "Volchvové říkají nesmysly, všechno je to lež: kůň zemřel a já jsem živ." A pak se šel podívat na jeho kosti. Okázale si před ostatními stoupl na koňskou lebku a pronesl: "Tato lebka měla být příčinou mé smrti?", načež se z lebky vyplazil had, knížete uštknul a konec už znáte.

Shoda mezi tím jak zemřel Šípový Odd a ruský kníže Oleg je nepřehlédnutelná. Je zřejmé, že se zde nejedná o skutečný popis historických událostí, ale spíše o jakýsi mytologický motiv, který se do legendy o životě a smrti obou hrdinů promítá. Opakování tohoto motivu ve skandinávské a potom v ruské legendě je jedním z malých důkazů toho, jak se kultura starých seveřanů a východních Slovanů prolínala a často vzájemně ovlivňovala. Pro mě osobně jsou obě kultury, slovanská i skandinávská velmi inspirativní. Jsem samozřejmě Slovan, mluvím česky a rozhodně znám lépe jihočeské rybníky, než severské fjordy. Nesnažím se ze sebe dělat Vikinga, bylo by to marné, ale tu vzdálenou příbuznost obou kultur tu cítím a zřejmě nejsem sám. Svědčí o tom například každoroční velký festival vikinské a slovanské kultury v polském Wolinu i to, že mnoho dnešních slovanských pohanů zhusta používá Runy a další severskou symboliku. Někteří vážnější zájemci o "Sever" se dokonce učí i staré skandinávské jazyky. Umožňuje jim to lépe proniknout do původních textů a lépe tu kulturu jako celek pochopit. Já se ty jazyky neučím, ale rád si pak v češtině přečtu cokoli, na co tito badatelé přišli.

Nehledě na to, jestli je ta legenda o smrti způsobené hadem z koňské lebky skandinávská nebo slovanská, zaznívá mi z ní jedno poselství. "Nevysmívej se moci starých bohů a víře svých otců, protože bys na to mohl šeredně doplatit!"

Kníže Oleg u lebky svého koně.

MŮJ VZTAH K ISLÁMU 2.

/článek z ledna 2016/

Rád bych dnes navázal na článek Můj vztah k Islámu, který jsem zde na blogu publikoval zhruba před půl rokem. Když jsem tehdy psal o tom, jak postoj k uprchlické krizi, potažmo k islámu a muslimům rozděluje naší společnost, netušil jsem ještě jak moc. Za ten půlrok jsem ale zažil řadu situací, kdy kvůli tomuto tématu došlo k rozepři i mezi dobrými přáteli, či přímo v rodině. Otázkou je, proč to vlastně všichni tak hrotí? Proč se pře matka se synem, nebo přítel s přítelem? Odpověď je ovšem nasnadě. Protože lidé obou táborů cítí, že se jedná otázku zcela zásadní, nad kterou prostě nejde jen tak mávnout rukou. Zastánci uprchlíků se bojí netolerance a fašizace společnosti, jejich odpůrci mají zase obavy z rostoucího množství, dnes už i evropských radikálních islamistů. Obě strany si pak přejí klidný a bezpečný život v zemi, kde se narodili a vyrostli.

Asi víte, že já patřím k těm odpůrcům islámu, nikdy to pro mě ale neznamenalo, že bych si na facebooku z přátel mazal ty, kteří mají jiný názor než já. Mám mezi přáteli par těch, kterým se dnes módně říká "sluníčkáři" a nevadí mi to. Většinou jsou to dobří lidé, se kterými se sice v některých otázkách neshodnu, ale kterých si zas vážím pro jiné věci. Mě už si naopak několik lidí z přátel odebralo, protože se prý nechtějí přátelit s někým, komu se líbí stránky organizace Islám v České republice nechceme. Od lidí, kteří se ohání tolerancí a demokracií mě to sice překvapuje, ale nemůžu s tím nic dělat. Jeden z prvních, kdo mě takhle z přátel vyškrtl byl pohan a zároveň gay. Kroutil jsem nad tím nechápavě hlavou a v duchu jsem si říkal : "Kamaráde, mě jde přece i o tebe, co si asi myslíš, že by zrovna s tebou ti islamisté udělali?"

A ono je těch paradoxů víc. Setkal jsem se s tím, že ti tzv. sluníčkáři a vítači přirovnávají odpůrce masové imigrace a radikálního islámu k nacistům, kteří se prý tak jako dnes my k muslimům, chovali před válkou k židům. Těmto "humanistům" ovšem asi uniká, že jsou to právě židé, kteří se dnes po mnoha desetiletích opět necítí v zemích jako je Francie, Belgie a Německo bezpečně a znovu se hromadně stěhují z Evropy do Izraele. Do Izraele!!! Do země, která z hlediska běžného Evropana nepatří zrovna k těm nejpokojnějším. Přesto se tam dnes židé cítí s jarmulkou na hlavě bezpečněji, než např. v ulicích Paříže. A bojí se evropští židé toho "nahnědlého davu", o kterém tak rádi hovoří sdělovací prostředky? Nikoli, bojí se narůstajícího počtu muslimů, kteří je v západoevropských městech stále častěji napadají.

Víte, já ty "sluníčkáře" (omlouvám se jim za ten výraz, je vlastně hrozně blbej a je to podobná nálepka jako "xenofob", ale nevím, jak jinak je nazvat) svým způsobem chápu. Oni prostě nechtějí nikomu křivdit a jsou přesvědčeni, že se má pomáhat těm, kteří jsou v nouzi. To jsou dobré zásady, já je mám také. Žel bohům mám ale pocit, že podlehli jakémusi pomatení smyslů a nějak reálně nevidí, kdo že je tady v ohrožení a komu se dějí křivdy. A přitom je to nad slunce jasné. Nikdo asi nezpochybní, že žena není v islámu rovna muži, že jinověrec není v islámu roven muslimovi a že odpadlík nebo bezvěrec je podle islámského zákona šaria hoden smrti. Každá jiná organizace, která by vyznávala tyto zásady by byla v civilizovaném světě postavena mimo zákon, islám je ale náboženství a my máme zaručenou svobodu vyznání, co teď s tím? Sluníčkář si namlouvá, že islám ve své podstatě špatný není, protože přece existují i mírumilovní muslimové a doufá v reformu těch radikálů, kteří zřejmě pochopili islámské učení špatně. Jenže pravý opak je pravdou. Umírnění muslimové samozřejmě existují, ale nejsou to ti, kteří pochopili islám lépe, ale právě ti, kteří islám tak trochu flákají a neberou své muslimské povinnosti vážně. Benjamín Kuras říká :"Umírněnost existuje jen v jejich myslích, ale ne v jejich svatých textech, proto ve všech argumentech s islamisty prohrávají." Další fakt je, že pro každého muslima má být největším životním vzorem prorok Mohamed. Sáhnete-li muslimům na Mohameda, je zle! Stačí, když nakreslíte jeho karikaturu a i toho nejumírněnějšího muslima to urazí, zatímco radikál vám rovnou s chutí uřízne hlavu. Problém je, že prorok, který je tím nedotknutelným vzorem, byl právě ten radikál, který likvidoval jinověrce a vůbec dělal spoustu věcí, které se do slušné společnosti nehodí. Je známým faktem, že jednu ze svých žen (dokonce prý tu nejoblíbenější) si Mohamed vzal za manželku v jejích šesti letech a když jí bylo devět, měl s ní první sex. Já neříkám, že bude každý muslim v tomhle proroka hned napodobovat, i mnohým muslimům bude jistě pedofilie proti srsti, jsou to přeci lidé jako my, ale říkám, že muslim, který rád przní malé holčičky může kdykoli argumentovat tím, že prorok to dělal taky a žádný z těch umírněných dobráků si nedovolí říct, že to je prasárna, protože prorok prostě prasárny nedělá! Nechápu, jak by chtěl toto někdo reformovat. Oddanost Mohamedovi je v islámu věcí naprosto zásadní a to, čeho se prorok dopouštěl už nezreformujeme.

O co tedy nám "nahnědlým xenofobům" jde? Jde nám o to, aby nikdo nezpochybňoval, že žena má stejná práva jako muž, aby nikdo netvrdil, že souložit s devítiletými holčičkami je normální, aby nikdo nestavěl zásady svého náboženství nad zákony našich zemí. Jde nám o to, aby se bezvěrci, pohané, židé i křesťané mohli u nás cítit bezpečně. Tady bychom mohli snad najít shodu i s těmi sluníčkáři.

Ano, máme obavy z ohromného množství migrantů, kteří dnes do Evropy přicházejí, zvláště pak z těch z nich, kteří se domnívají, že mají na všechno právo, ale při jakékoli zmínce o tom, že mají i své povinnosti a že pravidla určujeme my domácí, jednají agresivně. Naše obavy pramení i z toho, že evropští politici, zvláště ti západní, kteří mají největší vliv, tuto migraci naprosto nezvládají a mnohá jejich rozhodnutí a okázalá gesta krizi naopak prohlubují. Nevěřím tomu, že ty tisícihlavé davy, které se shromažďují v Drážďanech na demonstracích Pegidy jsou nějací neonacisté. Pár jich v tom davu jistě bude, tak jako u nás se občas na demonstraci vyskytne nějaký blb se šibenicí, ale většina účastníků jsou obyčejní lidé, kteří mají podobné názory a podobné obavy jako já. Ti lidé potřebují uklidnit, potřebují vidět, že jejich vlády situaci zvládají, že jsou přísné kontroly na hranicích (zejména na Schengenské), a že jsou přijímáni pouze ti migranti, kteří projevují ochotu respektovat místní zákony, kteří se chtějí učit místní jazyk a pracovat zde. Ti, kteří házejí na policisty kamení, kopají do potravinových balíčků apod. by měli být štandopéde posíláni zpátky. Od vrcholných politiků by mělo zaznít k imigrantům i jasné poselství o tom, že Evropa není nafukovací a nezvládne pomoci všem. Jsem přesvědčen, že kdyby např. Německo vyslalo k uprchlíkům jasný signál, že ne každého uvitá s otevřenou náručí a že u nich bude trvat na jisté disciplíně, byl by náš problém s migranty mnohem menší. Leckdo z nich by si nakonec uvědomil, že mu možná není zas tak špatně a zůstal by doma.

Pokud se ale naše elity budou stále chovat tak, jako doposud, mám strach, že za další půlrok bude ten rozkol ve společnosti ještě hlubší a začnou prudce sbírat body i takové politické mrtvoly, jako je Miroslav Sládek.

MŮJ VZTAH K ISLÁMU

/článek z července 2015/

Vztah k Islámu a muslimům už několik let rozděluje českou společnost na dva názorové tábory. Po teroristickém útoku na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo, po krutostech, kterých se i na civilním obyvatelstvu dopouští bojovníci Islámského státu, a především v reakci na neutuchající příliv afrických imigrantů (často muslimů), se tento rozkol mezi našimi lidmi ještě vyostřil. Na jedné straně tu stojí lidé, kteří vnímají Islám a hlavně islamismus jako vážnou hrozbu pro Evropu, její kulturu a sociální struktury, na druhé straně stojí liberálové, kteří se více než islamizace obávají islamofobie, xenofobie a nacionalizmu. První tábor často argumentuje špatnou zkušeností, kterou s muslimy a přistěhovaletstvím udělaly země jako je Velká Británie, Francie, či Švédsko, druhý tábor připomíná, že mezi tradiční evropské hodnoty patří svoboda vyznání a humanismus, a že bychom vlastně popírali sami sebe kdybychom chtěli muslimům zakazovat stavět mešity, nebo odmítali pomáhat uprchlíkům. Jak už to tak bývá, tak v obou táborech lze nalézt jak lidi v podstatě rozumné, tak také naprosté magory a jelikož je spor mezi nimi často opravdu emotivní padají i silná slova, jako např. "neonacisté", nebo "vlastizrádci".

Téma hýbe i mnou a tak využívám svého blogu, abych světu sdělil, jak se na věc dívá jeden obyčejný pohan z jižních Čech. Neberte to prosím jako nějaký závazný pohanský politický postoj, protože nic takového neexistuje a i pohan má nárok na to být naivou či blbem, je to prostě můj osobní pohled, byť se odvíjí od neblahých zkušeností, které kdysi udělali naši pohanští předkové. Na rozdíl od pana Martina Konvičky (hlavního mluvčího hnutí Islám v ČR nechceme!), který tvrdí, že křesťanství má úplně jiný základ než Islám, já říkám, že obě náboženství, patří mezi Abrahámovská, mají tedy základ stejný a mezi dobou, kdy nastupovalo křesťanství k moci a dobou dnešní vidím zřetelné paralely.

Všichni víme, že křesťanská sekta se začala po světě šířit záhy po údajné popravě, vzkříšení a nanebevzetí jejího zakladatele Ježíše z Nazaretu, tedy asi někdy ve třicátých letech prvního století našeho letopočtu. Zprvu byla tato náboženská skupina jen málo významná, ale s rostoucím počtem členů a příznivců jí již nebylo možné přehlédnout. Vítězným tahem na branku byl pak okamžik, kdy se křesťanství stalo státním římským náboženstvím a začalo se rozšiřovat pomocí mocenských struktur tohoto starověkého impéria. Zajímavá je ovšem cesta, jak k tomu zestátnění tehdy poměrně mladého náboženství došlo. Římané měli vždy k cizím náboženstvím vztah velmi liberální. Oni nenutili obyvatele nově dobytých území, aby se svých tradičních bohů vzdávali. Náboženské zvyklosti, byť by byly odlišné od těch římských (pokud přímo neodporovaly římským zákonům), prostě respektovali. Vyžadovali pouze, aby i příslušníci nově přičleněných zemí respektovali náboženství římské a podřizovali se římským zákonům a císaři. Obvykle to klaplo víceméně bez problémů, nikoli však v případě křesťanů. Pro ně byl totiž respekt k jiným náboženstvím v přímém rozporu s jejich vírou v jediného pravého Boha. Stejně nepřijatelná pro ně byla i poslušnost zbožňovaným císařům. Podle křesťanského názoru, si totiž žádný člověk nesmí přisvojovat pocty, které patří jen Bohu. Dokládá to například biblický popis konce krále Heroda:

Ve stanovený den zasedl Herodes v královském rouchu na trůn a pronesl k nim řeč; lid začal provolávat: "To mluví bůh, ne člověk!" A tu jej postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest patřící jen Bohu: zemřel rozežrán červy.(Sk.12.21-23)

Vyzbrojeni podobnými příběhy začali první křesťané rozkládat Římskou říši zevnitř. Existuje řada písemných svědectví o tom, jak křesťané v Římské říši uráželi bohy jiných náboženství, znesvěcovali pohanské chrámy tím, že do nich vhazovali nečistoty, odmítali sloužit v armádě či nabádali k dezerci apod. Dobře to dokumentuje např. Edikt Gaia Aurelia Valeria Diocletiana Augusta :

Dlouho už vyznavači některých kultů zneužívají svobody k opětovným urážkám římského náboženství, nezastavujíce se ani před pustošením a hanobením svatyň. Z jejich škol jsou kněžstvem a biskupy šířeny pověsti rozvracející důvěru občanů k zřízení státnímu, rozdmychují vzpoury nejen mezi obyvatelstvem, ale i ve vojště. Stalo se proto příkazem péče o blaho lidstva uložiti poslušnost a bezvýhradnou oddanost všem, kdož státu slouží jakýmkoli úřadem nebo zbraní. Svoboda víry jiných národů nepřipouští, aby svá božstva veřejně nad naše povyšovali. Poslušni smyslu starých zákonů a snažíce se zlepšiti pořádek ve státě, chceme přivésti k rozumu i ty z křesťanů, jejichž pošetilost a nevázanost ani předpisů vlastních otců nedbá, kteří si zlovolně nové zákony sdělali a v rozmanité sekty se rozdělili. Nelze spoléhati na věrnost národa, ztratil-li úctu sám k sobě. Kdokoli by nadále z úředníků nebo vojáků odpíral povinnou úctu bohům a vladaři, budiž propuštěn ze služeb státu!

Křesťané se prostě nehodlali přizpůsobovat státní moci a zákonům, které podle nich odporovali zákonu Božímu, ale toužili po tom přizpůsobit stávající společenské struktury sobě, což se jim nakonec žel bohům i podařilo. Zajímavé je, že těch zákonů, kterými pohrdali, bez skrupulí využili kdykoli to bylo v jejich prospěch. V Bibli se třeba dočteme, jak byl apoštol Pavel zatčen v Jeruzalémě Římany za vyvolávání pouličních bouří. Když ho pak chtěli bičovat, otázal se:

"Smíte bičovat římského občana, a to bez soudu?" Když to důstojník uslyšel, šel k veliteli a hlásil mu to. Řekl mu: "Co chceš dělat? Ten člověk je římský občan!" Velitel přišel k Pavlovi a ptal se ho: "Řekni mi, jsi římský občan?" On odpověděl: "Ano." Velitel mu na to řekl: "Já jsem získal toto občanství za velké peníze." Ale Pavel prohlásil: "Já se jako římský občan už narodil." Ihned od něj odstoupili ti, co ho měli vyslýchat. A velitel dostal strach, když se dozvěděl, že Pavel je římský občan, a on ho dal spoutat.(Sk.22.25-29)

Podle mne se velmi podobně dnes chová v Evropě Islám. V České republice to samozřejmě tolik nevidíme, protože je tu muslimů zatím málo, ale v Německu, Británii apod., je to vidět jasně. Muslimové nemají zájem se tamější, dosud ještě většinové společnosti přizpůsobit, ale snaží se ji naopak islamizovat. A je to logické, muslim přece nemůže respektovat jinověrce nebo ateistu, popíral by tím to, k čemu ho jeho víra v jediného pravého Boha a jediné pravé náboženství vede. Respekt ke své vlastní víře ale vyžaduje muslim absolutní a pokud by mu kdokoli cokoli z jeho víry a jejích projevů upíral (byť by to byl blbej šátek na hlavě), neváhá podobně, jako kdysi apoštol Pavel argumentovat našimi zákony, tedy především právem na svobodu vyznání.

Existují reálné prognózy, že by se některé ze západních evropských států mohly stát do několika málo desetiletí státy islámské. Muslimové zde totiž získávají stále větší vliv, přibývá jejich stoupenců, začínají ovlivňovat školství, derou se do politiky... Pokud k tomu jednou opravdu dojde, můžeme vzít jed na to, že se s námi párat nebudou. Nedělejme si iluze, naše historie i např. současné působení Islámského státu nás učí, že nastup totalitního náboženství bývá velmi tvrdý. Kácí se při tom sochy, předělávají svatá místa, popravují, zotročují a vyhánějí se ti, kteří setrvávají u starých zvyků. Tak jako kdysi převzalo v našich končinách moc křesťanství, převezme ho, bude-li k tomu mít příležitost i Islám a my se pak buď staneme "dobrovolně" muslimy, nebo budeme odstraněni. V Evropě to trvalo více jak tisíciletí, než se začala opět tolerovat konkurenční náboženství. Nejdříve ale musela přijít reformace, pak osvícenství a nakonec zlatá šedesátá léta. My, kteří dnes konečně po mnoha staletích smíme znovu svobodně vyznávat víru svých pohanských předků, bychom si měli nastávající hrozbu uvědomovat více, než ostatní. Nemohu samozřejmě nikoho nutit, aby se s mým názorem ztotožňoval. Je mi jasné, že i mezi pohany je dost liberálů, kteří budou islámské nebezpečí bagatelizovat. A budou je k tomu vést vlastně vznešené pohnutky, tedy přesvědčení, že každý má mít stejná práva i povinnosti. Já si také myslím, že všichni, včetně muslimů, si zaslouží stejná práva, obávám se ale, že je nikdy nepřimějeme k tomu, aby tatáž práva přiznávali i oni nám. Všichni muslimové samozřejmě nejsou teroristé, je mezi nimi řada obyčejných milých lidí, ale bojím se, že to nebude stačit. Zkusme si spolu se Žiarislavem na závěr položit jeho nedávnou řečnickou otázku : "Dovedete si představit, že by nám v nějaké muslimské zemi dovolili slavit slunovrat?" Odpověď je doufám jasná.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 7.díl

ELENINA LÍPA

Šaman Don Oscar Miro-Quesada říká, že pokud chováme k nějakému místu úctu a jsme ochotni mu přinášet oběti, stává se toto místo posvátným. Může to prý být třeba i strom ve vaší zahradě. A přesně takový posvátný strom má na své zahradě Elen.
Elen je mladá maminka a bylinářka, která žije na severu Moravy. Je to pohanka, ale svou cestu nedokáže přesně definovat. Slova a škatulky pro ni nejsou důležité, řídí se spíše svou intuicí a pocity. Učí se komunikovat s rostlinami, duchy, bohy, elementy a jejich bytostmi, ale nedělá to nijak systematicky, nechává tomu prý volný průběh.
Elen mi napsala :

Rituály v přírodě dělám, ale nevážou se konkrétní místo. Sbalím si věci, jdu a narazím na něj cestou. Vlastně, mám v lese místo,kde mu při každé návštěvě něco nechám. Dokonce už ho i vykáceli, ale mám to místo pořád stejně ráda a dárky nechávám místo vedle stromu, na pařezu. :-)
No, a pak je tu "moje lípa". Stojí v trojúhelníku s hrušní a slivoní. Je to místo, které na mě velmi působí. Není udržované a stromy jsou dokola obrostlé bezem, šípkovými keři, hložím a malinami. Lípu mám nejraději a větší svátky slavím s ní. Napadlo mě u ní zbudovat něco z kamenů, ale časem mi došlo, že je to místo dokonalé.

Elen mi ještě napsala, že lípa má na svém kmeni pět očí a v koruně devět trsů jmelí. Kousek od ní prý stojí hraniční kámen. Lípa tedy stojí na jakémsi rozhraní. Já jen dodávám že, hraniční místa jako jsou křižovatky cest, jeskyně a vodní prameny, považovali naši předkové vždycky za posvátné a rádi na takových místech konali své rituály a devět trsů jmelí, to je symbolika posvátného jako hrom!
Elen vidí na lípu z oken svého domu i ze zahrady a denně se s ní zdraví a sleduje na ní proměny kola roku. Následující čtyři fotografie jsem si s Eleniným svolením půjčil z jejího blogu. Snímky pocházejí z loňského samhainovského rituálu, kdy se u lípy Elen loučila s jejím vegetačním cyklem.

Oči na kmeni.

Trsy jmelí.