CHLÉB - DAR BOHŮ
Jak se tak probírám rozličnými národopisnými materiály, stále znova narážím na pohádky, pověsti, pořekadla a zvyky, jež naznačují jaké obrovské úctě se mezi našimi předky těšil chléb. Není těžké uhodnout proč tomu tak bylo. Slované bývali především zemědělci a chléb byl tedy pro ně tou základní potravinou, na které závisel jejich život.
Chléb byl považován za boží dar a figuroval v mnoha slovanských obřadech. Nevíme už od kterého boha konkrétně to byl původně dar. Snad od Dážboga, který dával sluneční svit, snad od Peruna, který dával déšť a zúrodňoval půdu, snad od Mokoše, které představovala samotnou Matku Zemi a možná od nich ode všech. Toho se už asi nedopátráme a vlastně na tom až tak dalece nezáleží. V křesťanských časech byl chléb vnímán jako dar boha jediného, který vládne nade vším.
Už samotná příprava chleba bývala posvátnou záležitostí. Veškerá manipulace s chlebovým těstem byla provázena modlitbou a přežehnáváním magickými gesty. Chlebu se žehnalo při vkládání těsta do díže, při přendavání do pece i při vyjímání z pece. Slované si hodně potrpěli na pohostinnost, ale v čase kdy zadělávali a pekli chléb o nenadálé návštěvy nestáli. Ten, kdo vstoupil během zadělávání, kynutí, či pečení chleba do stavení , mohl totiž chleba uhranout a tím zkazit. Každý příchozí, který se během tohoto procesu objevil, musel proto pronést slova: "Pánbůh požehnej!", jinak nebyl vítán. Příprava chleba musela probíhat v naprosté vážnosti. To, jak se při pečení chleba chovat, učili rodiče své děti i vyprávěním pohádky "O sedmero krkavcích" : Matka pekla chléb a přislíbila svým sedmi synům, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chvíli jako pěny, ale bochníčky za tu chvíli upečeny býti nemohly, a chlapcům trpělivost brzy přešla. Začali matku zase hněvat, neustále za sukně ji tahat a křičet, kdy budou bochníčky hotovy. Dlouho to matka snášela, ale konečně ji trpělivost přešla; hněvivě na ně vzkřikla: "I bodejž jste se všichni zkrkavčili!" Všichni víme, jak to bylo dál. Chlapci se proměnili v krkavce a z kletby je vysvobodila až jejich malá sestřička. Pohádkou se děti učili, že při přípravě chleba je třeba dodržovat posvátná pravidla, nebo bude následovat trest. Pokud hospodyni nějaký bochánek při sázení do pece upadl na podlahu, bralo se to jako znamení neštěstí, nebo dokonce předzvěst, že někdo z rodiny zemře.
Také nakládání s hotovým chlebem bylo spojeno se spoustou rituálů a tabu. Na stůl, na kterém ležel chléb se nesměl položit klobouk, rozbalené dítě, natož si na něj sednout. Ze vztahu, jaký měl člověk k chlebu se usuzovalo jaký vztah má k lidem a k životu vůbec. Říkávalo se : "Kdo se neumí srovnat s chlebem, neporovná se ani s lidmi." Z Babičky Boženy Němcové si jistě pamatujete historku o tom, jak babička uvítala zámecké slečny podle dávného zvyku chlebem a solí a ony nad ním ohrnuly nos. Babička pak v soukromí své dceři řekla : "Víš ty co, Terinko. Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala." Zneuctění chleba patřívalo prostě k těm nejhorším prohřeškům, kterých se mohl člověk dopustit. Na mnoha místech naší vlasti se zachovala pověst marnivých slečnách či jiných rouhačích, kteří si nechali zhotovit z chleba střevíce a chodili v nich. Pověst obyčejně končí tím, že tyto marnivce zabil blesk, nebo byli proměněni v nějaké strašidlo. Chlebem se neplýtvalo. Drobky ze stolu se obětovaly předkům do ohně a ztvrdlými či plesnivými kousky chleba se nakrmila zvířata. Pokud někomu vypadl kousek chleba z ruky, zvedl jej a políbil na omluvu.
Chléb měl v lidové tradici ovšem i funkce v pravdě magické. Bochník chleba se například kladl na stůl při bouři spolu se zapálenou svící hromničkou na ochranu před blesky, nebo se posílal spolu se svící na prkně po rybníce, aby prkno ukázalo místo, kde leží na dně utopenec (zaznamenáno ještě v padesátých letech minulého století). Uvítání hostů chlebem a solí se rovnalo posvátnému vykouření dýmky u indiánů. Pokud spolu pojedli lidé chléb a sůl byl mezi nimi alespoň pro tuto chvíli mír. Folklorista Jiří Jilík uvádí ve své knize o Žítkovských bohyních příběh Ondry Lapčíkového z Koprvas, kterého trápila Můra. Bohyně poradila jeho ženě, ať bdí u jeho lože a až přijde Můra v jakékoli podobě, ať jí přehodí přes krk růženec a pak jí donutí ke slibu, že už nebude manželovi dále škodit. Můra prý přišla v podobě kočky. Když jí žena hodila na krk růženec proměnila se v děvečku ze mlýna. Potom na ní vymohla slib, který spolu stvrdili pojedením chleba se solí! Ten příběh je zřejmě jen pověst, ale přináší nám důležitou informaci, že chléb se solí se jedl na potvrzení dohody či smlouvy mezi lidmi!
O zvyku podávat hostům chléb a sůl jsem se dočetl i v Kobzáňově knize "U počátků vod" : "Čúval sem od starých ludí, že kdesi na Kroměřížu, na téj Hanéj, jak naši chlapi vojákovali, sú schody do země, a když sa po nich zejde dolu, že je tam slúp, co na něm stojí Zem. Slúp je železný, okolo slúpa chodí chlap, také v železi oblečený celý, a železnú rukavicú bije o teho slúpa. Když k němu dolu někdo příde, ptá sa on teho človeka préj : - Ešče je ten zvyk, že si ludé na uvítanú dávajú ukrójiť chleba? Když člověk řekne, že ešče, tož praví : - Ešče nebude konec světa! Ale až préj zvyčaj pomine, potom že nastane konec všetkého!" Nevím, jak vy, ale já z tohoto příběhu cítím naléhavé poselství našich předků, které říká; až pomine úcta ke chlebu, nastane konec světa. Možná to nebude konec světa jako celku, ale rozhodně to bude konec světa starých zvyklostí a tradic. Samotný základ těchto zvyků, který drží ten starý svět jako železný sloup, se zřítí a nastane doba zmatků a ztráty kořenů. Možná je čas, abychom vrátili chlebu jeho místo. Možná je čas, abychom pojedli chleba se solí kdykoli se jako pohané sejdeme a kdykoli budeme spolu dělat nějaký obřad. Co myslíte?
Žádné komentáře:
Okomentovat