pondělí 20. července 2020

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 6.díl

BUKOVÝ NEMETON



V dnešním dílu našeho seriálu společně navštívíme druidskou svatyni, která se nachází na Sokolovsku. Talcern, který mi snímky zaslal, kráčí pohanskou stezkou už zhruba 20 let. Od samého počátku následuje stezky keltských předků a to ho dovedlo k mnoha rozdílným duchovním směrům. Nějaký čas se seznamoval s Wiccou, později se věnoval šamanství. Devět let již pracuje a studuje s českou větví Řádu Bardů, Ovatů a Druidů. Kromě toho se nechává inspirovat i germánským pohanstvím a moudrostí staré Indie.
O místě ze snímků mi Talcern napsal :

Bukový Nemeton se neustále vyvíjí, asi před deseti lety, jsme hledali nové místo pro naše setkávání, až jednoho dne se před námi objevil nenápadný hájek na kraji lesa. Bohové vedli naše kroky a vyslyšeli naše modlitby. Ihned nás svým umístěním mezi louku a les, ale i vnitřním uspořádáním oslovil. Členitý, kamenný terén převyšuje plochý kruhový prostor, zde se zrodila myšlenka posvátného místa setkávání.

Z počátku jsme poupravili místo k táboření, následovali úpravy rituálního prostoru a vytvoření kamenného kruhu se středovým kamenným oltářem ve tvaru srdce. Po čase nás okolnosti a nevítané návštěvy skotu donutili vytvořit přírodní hradbu. Tak se pozvolna celý hájek proměňoval v posvátné místo, které měnilo i nás.

Dalším velkým činem bylo vybudování velkého kamenného labyrintu následovala úprava místa a výstavba chýše pro očistný rituál Brighitina kotle léčení (potní chýše). Posléze se součástí hájku se stal i přilehlý prostor pro chůzi po žhavých uhlících a započatá je výstavba kamenné, temné chýše.

Bukový Nemeton využívají Talcernovi přátelé většinou k oslavám svátků kola roku. Směsí popela, bylin a rozdrcených vaječných skořápek zde vysypávají velkou mandalu daného svátku, která podporuje atmosféru a koncentraci na danou oslavu. Po slavnosti ji buď uklidí nebo nechají rozplynout, jako připomenutí neustálé proměny, plynutí kola roku a pomíjivosti.

Fotografie jsou opravdu krásné a bude jich trochu víc.


Nejprve čtyři snímky ze svatyně připravené k loňskému letního slunovratu.





Ještě jeden snímek z výšky, ale z jiného rituálu.

Nyní několik snímků z okolí.
Nejprve dvě fotografie labyrintu.


Místo setkání.

Brighitin kotel léčení.

Zimní slunovrat - Alban Arthan.


A ještě jeden krásný závěrečný pohled na Bukový Nemeton.
Ještě musím doplnit, že za tento článek vděčíme také Airisovi, který mě s Talcernem zkontaktoval.
Díky, Airisi.

WICCA ANO, ČI NE?


Čtenáři mého blogu určitě ví, že moje pohanské cesta byla dlouhou dobu postavena na principech tzv. eklektické wiccy a wiccanského čarodějnictví. Konec konců, naznačuje to i jeho název "Moje kniha stínů". Čím víc jsem se ale dozvídal o původních evropských pohanských náboženstvích, tím mi bylo zřejmější, že wicca se tomu, v co věřili a co praktikovali naši předkové podobá jen málo. Některé moje přístupy se vlivem těchto nově nabytých znalostí postupně změnily. Přestal jsem provádět rituály v magickém kruhu, neobracím se v nich už na Velkého Otce a Velkou Matku a wiccanské rede, tj. pravidlo, které nám říká, abychom vše dělali tak, aby to bylo pro dobro všech a nikomu to neublížilo, vnímám dnes už jako příliš "sluníčkářské" a v žádné staré pohanské kultuře k němu nenacházím analogii. Přestal jsem se proto považovat za wiccana a dnes se identifikuji více s tím, čemu se někdy říká etnické pohanství.

Nemohu však, a ani nechci popřít, že ve mně něco z toho wiccana přeci jenom ještě zbylo. Dodnes například slavím osm pohanských svátků (což je skutečně vynález moderních druidů a wiccanů) a některé moje obřadní nástroje a postupy z wiccy rovněž vychází. Totéž ostatně vidím i na svém soukmenovci z Pohanského kruhu, Frostíkovi. Je to keltský pohan a stěžejní jsou pro něj solidní ověřené informace z knih archeologů, etnografů a historiků, ale vede-li obřad, nesou jeho postupy vždy zřetelnou wiccanskou stopu.

V zájmu objektivity, musím ještě dodat, že dnešní wicca má mnoho podob a od dob Gardnerovských počátků velmi zpohanštěla. Vedle více universalistických covenů, které se spíše než na lidové čarodějnictví zaměřují na kabalu, astrologii a tzv. vysokou magii a to celé ještě doplňují východními naukami, např. o čakrách, karmě a reinkarnaci, tu za ta desetiletí vývoje vyrostlo mnoho různých wiccanských směrů, covenů i jednotlivců, kteří pracují s některým konkrétním evropským pohanským panteonem a ve své praxi a při oslavách svátků opravdu hodně čerpají z folkloru a lidových tradic našich předků.

V poslední době si proto často kladu otázku, co vlastně dělá wiccu wiccou? Proč se k ní někteří hlásí, ačkoli je jejich praxe už hodně blízká principům tradičního evropského pohanství. A proč se od ní jiní pohané distancují, ačkoli jejich praxe wiccu nápadně připomíná? Obrátil jsem se tedy s těmito otázkami na několik svých pohanských přátel. Wiccanů jsem se ptal, co musí čarodějova praxe nutně obsahovat, aby se to dalo ještě nazývat wiccou a ne-wiccanů, ovšem zřetelně wiccou ovlivněných, jsem se ptal, proč se vlastně nechtějí být wiccany? Na mé dotazy zareagovalo postupně 6 lidí. Tři wiccani a tři ne-wiccani. Pokud se vám chce, můžete si teď přečíst jejich odpovědi.

Začneme tedy wiccany. Nejdříve jsem se se svoji otázkou obrátil na známého českého wiccana Jindřicha Džina Prouska. Nedávno jste ho mohli vidět např. v televizním pořadu Folklorika v díle věnovaném pohanství :
"Džine, co podle tebe nutně musí obsahovat čarodějova teorie a praxe, aby se tomu ještě dalo říkat wicca? Jde mi o to, co podle tebe vlastně dělá wiccu wiccou a odlišuje jí od ostatních čarodějnických nebo pohansko-čarodějnických tradic."

Džin - Eklektický wiccan :

Nejprve bych rád uvedl, že čerpám hodně z vlastních domněnek, soudů a předpokladů. Pakliže tu píši o tom, co si myslím o některých denominacích a větvích wiccy, do jejichž praxe nejsem zasvěcen, berte to prosím jen jako pohled zvenčí. Rád se nechám poučit a opravit a rozhodně nechci urazit ničí cestu. Takže pozvání na pivo všem, kteří vědí více a chtějí se se mnou o něco ze svých znalostí podělit.
Definovat wiccu je poměrně složitý a nevděčný úkol. V prvé řadě si myslím, že by bylo vhodné zmínit rozdíl mezi wiccou tradiční a wiccou, které se z nedostatku lepších výrazů říká wicca eklektická, ačkoli právě eklekticismus jí zcela nedefinuje a ani jí není vyhrazen. Pokud jsem dobře informován, eklekticismus a vývoj se ani tradičním covenům nevyhýbá.
Tedy k prvnímu dělení: tradiční wiccu bych definoval jako tradici, která je předávána od zakladatele wiccy G.B. Gardnera prostřednictvím nepřerušeného řetězce zasvěcování dále. Zde na této cestě se časem vyvinuly rozličné verze a denominace. Některé z nich si mají dnes, myslím, k původní Gardnerově praxi dál, než mnohé coveny označované jako eklektické. Zde mám na mysli zejména spolky přísně jednopohlavní a k druhému pohlaví obezřetné až nepřátelské.
K té eklektické části spektra. Myslím si, že se jedná o nepřesné označení, sám přemýšlím například o označení sekundární, derivovaná nebo nelineární. V podstatě se jedná skupiny a jednotlivce, kterým se nedostalo zasvěcení v tradiční linii, ale využili pouze studium knih a dalších materiálů, které někteří praktikující wiccané vydali. Případně vše doplnili vlastní gnózí a experimenty. Z valné většiny proto, že v rozhodnou dobu neměli (nebo neviděli) možnost se k tradiční skupině připojit a projít zasvěcením. Do této skupiny se s valnou většinou tuzemských wiccanů sám řadím. A musím říci, že je to fungující, naprosto autentická a rovnoprávná cesta, která nenapojením na tradiční linii nijak netrpí.
Tato druhá skupina je snad ještě pestřejší než množina tradičních wiccanů. Najdeme zde coveny, které se velmi přibližují tradičním a praktikují to, co je z tradiční wiccy (polo)veřejně známo a publikováno, až po lidi, kteří používají označení wicca velmi svobodně a často toho ví o její historii a vývoji velmi málo nebo nic.
To bychom měli v nejhrubších rysech nějaké dělení. Pojďme si říct, co nás spojuje. Podle čeho bych tedy asi poznal wiccana. Je to víra v Bohyni a Boha a putování s nimi a za nimi, jejich uctíváni. Jakkoli jim chceme říkat. Ať je to Veliká Matka a Rohatý Bůh, Paní a Pán, Aradia a Cernunnos, Diana a Světlonoš… Jmen a tváří mají mnoho. Dále nás spojuje vnímání cyklů v plynutí času, sdílíme podobné verze legendy, slavíme podobně svátky Kola roku, a snažíme se na sobě pracovat, vyvíjet se a posouvat své obzory. Kdo toto všechno poctivě dělá a chce se nazývat wiccanem, rád jej za wiccana budu považovat.
Praktikování magie je wicce také vlastní a wicca je jedním z průsečíků pohanství a čarodějnictví. Myslím ale, že čarodějnická praxe není to hlavní a zásadní, spíše je přirozeným souputníkem a nástrojem wiccana.
A kdo je podle mne za hranicí "toho, aby se tomu ještě dalo říkat wicca"?
Kromě těch, kteří se nevejdou do výše vymezeného popisu, to budou ještě ti, kteří jej splňují jen formálně, ale nemají wiccu, jako svou upřímnou, vnitřní a pravou cestu. Různí šarlatáni, "děti", které si jen hrají na čarodějnice, borečkové, kteří si snaží vybudovat coven jako jakýsi harém ochotných následovnic a sexuálních hraček a podobným typům. Prostě ti, předstírají, že jdou po této cestě, ale sledují úplně "blbé" cíle, podvodníci, kteří jsou neupřímní k ostatním a často i k sobě. Naštěstí je tu čas, který působí jako bezvadný filtr a nemám pocit, že by se jich v našem prostředí vyskytovaly zástupy.

...

U dalších dotazů už jsem upřesnil, že mi jde především o wiccu eklektickou, která je v našich podmínkách rozhodně rozšířenější. Následuje odpověď Jakuba Zahrady Achrera, autora knihy Wicca - první zasvěcení, člověka, který stál u zrodu mnohých pohanských aktivit u nás.

Zahrada - Alexandijsko-gardnerovský wiccan :

Eklektická wicca by podle mého názoru měla být založena na uctívání Bohů v párech. Jedná se o náboženství, které se zaměřuje na plodnost, to znamená, že obřady by měly být vždy zaměřeny na nějakou Božskou dvojici. Může to být Rohatý Bůh a Velká Bohyně Matka, což je pro wiccu typická a ideální dvojice, ale mohou to být i jiní Bohové s podobným vztahem. V každém případě, toto zaměření je středobodem celé praxe. Dalším typickým rysem je pojetí posvátného prostoru, což je obřadně vytyčovaný magický kruh. Dalším prvkem je přivolávání čtyř živlů a směrů do posvátného prostoru. Nezbytným koncem obřadu pak je požehnání "koláčů a vína", které mohou být samozřejmě dle libosti nahrazeny například chlebem a pivem. Podstatná je spíše symbolika celého obřadu. Obřady by se měly odehrávat pravidelně v rytmu osmi svátků kola roku. Za sebe bych asi řekl, že teorie ve wicce není zase tak moc podstatná. To důležité jsou rituály samotné.

...

Oslovil jsem také kolegyni vlogerku Daraiju, která točí videa pro svůj kanál Čarodějnictví v praxi.

Daraija - Eklektická wiccanka :

Ahoj Miky Usmívající se . Tak, když bych se nad tím zamyslela, řekla bych, že jde především o víru v Boha a Bohyni, jakožto dvě nejvyšší síly přírody, které vše řídí a ve své podstatě jsou hodné a milují nás. Wicca nemá panteon, pouze dva bohy, jejichž příběh vidíme kolem sebe v projevech kola roku. To bych řekla, že je základem Wiccy. Někteří wiccané třeba s panteony pracují, ale vždy vnímají Boha a Bohyni jako dvě nejvyšší síly, které jsou nad jakýmkoli panteonem. A druhá věc, která podle mě určuje wiccu, je dodržování Wiccan rede. Nebo alespoň vnímání Wiccan rede jako posvátného pravidla. Jinak řečeno pro wiccany je v magii nepřípustné, co jiným nevadí. (Nebo z toho mají alespoň špatné svědomí Usmívající se). Především jde o nezasahování do vůle jiné osoby, to je ve wicce vnímáno jako špatně. Takhle to vidím já.




Nyní se podíváme na odpovědi ne-wiccanů. Začneme třeba u známé blogerky Lady Roveny, které jsem se zeptal :
"Dříve tě to evidentně táhlo k wicce, ale pak jsi začala svojí víru a praxi cítit víc jako čarodějnictví nebo "babojagismus", v čem konkrétně cítíš odlišnost své cesty od té wiccanské?"

Lady Rovena - Eklektická čarodějnice :

Ahojky Miky, správně je to "babajagismus" Usmívající se ale to je jen takový detail Mrkající hehe... určitě odpovím, pokud budu umět, protože tyhle věci jsou pro mě víc o tom jak to cítím a vnímám a to se mi vždycky blbě popisuje. Asi jde o to, že ať už wicca nebo jakákoliv víra, křesťanství, severské náboženství apod. má nějaká pravidla nebo zákony řekněme. Aspoň já to tak vnímám...tohle udělej tak a tohle zase jinak apod. No a já jsem taková, řekněme svobodná duše a ráda si beru od každého to co se mi líbí a co se mi nelíbí to nedělám. Řeknu to hodně přeneseně...svatba v kostele by se mi líbila, ale na to aby mohla proběhnout, bych musela být pokřtěná a projít všemi možnými rituály, které jsou nutné a to já nechci...druhá možnost by byla tučný úplatek knězi, který by tyhle legrace obešel. A to taky nechci Smějící se Nic lepšího mě fakt v ten moment nenapadlo, jako přirovnání. Nebo jako vegetariánství...maso moc nemusím, ale postav přede mě tatarák a sežeru to i s talířem Smějící se Takže ráda si jdu svou cestou, tvořím si svá pravidla a neřeším to. Každopádně wicca mě nasměrovala tam kde jsem teď a kde třeba budu za 100 let Smějící se takže jako výchozí bod dobrý.

...

Oslovil jsem také Coreyemmah, velmi známou čarodějku, která byla naší první českou pohanskou vlogerkou :

"Označuješ svoji víru a praxi, jako eklektické čarodějnictví. Proč ne eklektická wicca? V čem konkrétně se tvoje cesta od wiccy liší?"

Coreyemmah - Eklektická čarodějnice :

Považuji svoji praxi spíš za eklektické čarodějnictví než eklektickou wiccu, protože ve své praxi sice čerpám i z wiccy, ale i z dalších čarodějnických odvětví, jako jsou hedge witchcraft a seidr šamanismus přesahující do shapeshiftingu, asatru a vanatru plus runy, chaos magie. Oslavuji sice 8 sabatů na wiccanská data, ale nedělám kruh, nepracuji se 4 živly, nevnímám celek jako dualitu Boha a Bohyně, nepostupuji podle runy čarodějů, nepoužívám obvyklé wiccanské pomůcky, neřídím se wiccan rede, moje rituály neprostupuje cyklický mýtus, nedělám koláče a víno, nedávám obětiny, neinvokuji, od bytostí nežádám, nýbrž jim děkuji - časově se můj rituál orientuje jinam než obvyklý wiccanský tok magie.

Jak to tedy dělám namísto wiccanského modelu? Najdu si místo, kde se cítím bezpečně nebo chodím stále na jeden bod v lese. Pracuji obvykle se 2 živly nebo polaritami, ale nevnímám je jako božstvo. Celek je pro mě příroda, ta je zároveň muž i žena, protože spousta živočišných druhů umí být mužem i ženou nebo třeba muž rodí děti atd, plus rostliny jsou příběh samy pro sebe a také je považuji já živé - jedu animismus. Moje rituály mají postup spíš nahodilý, společnými znaky ale bývá meditace, magie, poděkování bohům, věštba - v tomto pořadí. Používám kotlík a tzv. Crane bag (pytlík s různými pomůckami, u mě třeba kameny, jehly, svíčka, křída atd.). Řídím se vlastním svědomím a instinktem. Z mýtů si beru poučení mimo rituály, pro mluvení k bohům pak z mýtů dodám jejich atributy. Nemám náhradu za koláče a víno, prostě to tam není. Místo obětování se dělím, když něco mám tak kousek dám, za obětinu ale považuji částečně svůj styl života, kterým projevuji zodpovědný vděk přírodě. Neinvokuji, nežádám o přítomnost, spíš tak jako posílám bohům zprávy typu koukej co teď dělám, doufám, že se máš taky dobře a díky za všechny ryby. Děkuji, že mi bohové nedávali od minulého sabatu moc kapky, nežádám je, aby mi dali do dalšího sabatu nějaký nadstandard.
Ve zkratce je podstata v tom že nabaluji svou praxi na čarodějnictví nikoli na wiccanský základ. Čarodějnictví je středobodem.

...

Na závěr jsem se obrátil i na svého soukmenovce a dobrého přítele Miroslava Frostíka Mráze :

"V začátcích své praxe jsi byl stejně jako já hodně ovlivněný wiccou, v čem konkrétně jsi se později s wiccou rozešel, co dneska vidíš jinak, než eklektický wiccan?"

Frostík - Keltský pohan :

V naší době hledání a zbavování se nevědomosti byla tato forma pohana přímo ideální. Nesvazovala tě, nutila k objevování vlastní cesty a experimentování. Naučila nás tvorbu rituálu a přístupu k duchovnu. Správný eklektik nelpí na dogmatu a nebojí se začít znovu a jinak na základě předchozích zkušeností a nově zjištěných faktů. Právě pod tlakem nových informací, najednou vidíš kořeny Wicca z jiného úhlu. Vidíš vliv křesťanských esoteriků až po různé mystické společnosti, které vznikaly z odporu proti církvi. To se odráží v různých formách Wicca a pro mě je to dnes nepřijatelné. Třeba to používání samého "žehnání" nebo výrazu "Ve jménu Matky Bohyně a Otce Boha posvěcuji /žehnám…", z kterých už cítím přímé kopírování křesťanství. Po této cestě prostě nepůjdu. Pokud studujete více směrů Wicca, všimnete si, že si zakládá na absolutní dualitě v každém rituálu. Já dnes používám jasně zaměřený rituál pouze na jednu věc. Rovnováha za každou cenu neexistuje. Co mi však vadilo od začátku a s čím jsem se nikdy nesblížil, je stálé zdůrazňování lásky. Pro mě je to moc "přeslazené" a spíš mi přijde, že ten co jí nejvíce hlásá, je jí nejvíc vzdálen. Ale když jsme dospěli na naší duchovní cestě až sem, nemáme kus toho skeptického eklektika stále v sobě?

...


Co říci závěrem? Když člověk čte ty odpovědi, uvědomí si, že každý člověk je individualita a málokdo z nás (pokud vůbec někdo) se vejde do oficiálních škatulek, které jsme si vytvořili, aby to bylo pro nás přeci jen trochu přehlednější.
Pro wiccany je očividně velmi důležitá práce s božskou dvojicí, která bývá v různých tradicích nazývána různými jmény, ale v zásadě vždy představuje jakousi vesmírnou Prasílu, která je tvořena mužským a ženským principem. Dalšími důležitými znaky wiccanského čarodějnictví je pak práce v magickém kruhu, vyvolávání živlů a vnímání a oslavování přírodních proměn během osmi svátků a na kole roku. Wiccanské rede kupodivu uvedla ve své odpovědi pouze Daraija. Když jsem se na toto pravidlo, které známe ze všech wiccanských knížek ptal Džina a Zahrady, oba shodně odpověděli, že ho vnímají pouze jako dobré doporučení, ale nikoli jako neporušitelné dogma.

Obě zpovídané ne-wiccanky si podle všeho nejvíce cení svobody a wiccu vnímají jako jistým způsobem omezující koncept. Frostíkovi navíc, podobně jako mě, vadí skutečnost, že kořeny wiccy sahají spíše ke křesťansko-magickým řádům, než k původní pohanské tradici. Nicméně, všichni dotazovaní ne-wiccani dokáží dodnes na wicce některé její aspekty ocenit a do své vlastní cesty zařadit.




O HODNÝCH INDIÁNECH, ZLÝCH BĚLOŠÍCH A ÚCTĚ K VLASTNÍM PŘEDKŮM


Nedávno jsem si přečetl knihu Miroslava Stingla Války rudého muže a musím říct, že to byla četba velmi poučná. Autor v knize zachycuje historii osidlování Ameriky a konfliktů a válek mezi původními obyvateli a evropskými přistěhovalci.
Od doby, kdy jsem si jako dvanáctiletý přečetl Vinnetoua Mrkající mám indiány rád a dlouho jsem si je doslova idealizoval. Kniha Války rudého muže, možná může těm, kdo si indiány idealizují dodnes, otevřít oči. Stingl totiž popisuje historické události realisticky a tak se čtenář, který doposud znal jen náčelníka Seattlea a jeho ekologicky laděný dopis presidentovi Spojených Států, seznámí i s poněkud pokřivenějšími indiánskými charaktery. V knize se jistě setkáte s mnohými obdivuhodnými indiánskými hrdiny, ale také zde poznáte některé indiánské mizery a prospěcháře. Dozvíte se například, že mnohé indiánské osvoboditelské války zkrachovaly jen díky tomu, že se v řadách původních obyvatel našel nějaký zrádce, který bělochům vyzradil plány a úkryty svých soukmenovců. Někdy se vlastnosti parchanta i hrdiny sešly dokonce v jediné osobě. Připomeňme si pro příklad pueblanského šamana Popeho, který sjednotil kmeny a během povstání v 1680 osvobodil od Španělů celé Nové Mexiko a část Arizony a Colorada. Tento hrdina zlikvidoval ve své zemi i 30 františkánských misii a pak očišťoval při velkých obřadech šťávou z juky všechny indiány, kteří se před tím nechali pokřtít. Nakonec ale stoupla Popemu jeho sláva do hlavy, nutil své soukmenovce, aby se mu klaněli a přivlastňoval si ke svým sexuálním hrátkám všechny indiánky, které se mu zalíbily. Vrcholem bylo, když se on, který zakázal užívat všech španělských předmětů, nechal oblečen v drahé róbě vozit v bývalém guvernérově kočáře. Jako vystřižené z Orwellovy Farmy Zvířat.
Indiáni prostě vždycky byli a dodnes jsou obyčejnými lidmi se všemi klady i zápory, které lidé mají. Představa, že před příchodem bílého muže žili v harmonii, lásce a míru je naprosto mylná. Už před evropskou kolonizací probíhala na americkém kontinentu spousta mezi-kmenových válek, při nichž často silnější kmeny zabírali území těm slabším a jejich příslušníky zabíjeli a zotročovali.
Ve staletém konfliktu; indiáni versus bílý muž, mají samozřejmě indiáni mnohé mé sympatie. To oni byli v Americe doma a to oni vzdorovali (často nesmírně statečně) početnějšímu a technicky vyspělejšímu nepříteli. Ovšem ani boje mezi bílými osadníky a indiány nelze vždycky nazírat černobíle. Vžijte se například do role chudého Evropana, který dostal šanci na lepší život v Novém světě. Představte si, že v roce 1620 vstoupíte na americkou půdu, založíte tu osadu Massachusetts, kde pak prožijete v míru celých 12 let. V roce 1632 se pak se sousedy přestěhujete do úrodného údolí Connecticutu, které vám věnovali přátelští mohykáni, aby ve vás měli posilu proti indiánům kmene Pequota, kteří je už po léta v jejich lovištích napadají. Brzy po přestěhování se dozvíte, že Pequotové shromažďují bojovníky, aby s vámi udělali krátký proces. Co uděláte? Pokud neuděláte nic, indiáni jistě pobijí vás i vaší rodinu, se kterou už v Americe více než desetiletí spokojeně žijete a hospodaříte. Tehdejší osadníci pochopili, že musí indiánskému útoku předjít a tak tábor svých protivníků přepadli a zlikvidovali. A teď mi řekněte, na čí straně byla spravedlnost?
Chci říct, že dějinách dobývání Nového světa se bezesporu původním obyvatelům velice ublížilo. Dalo by se dokonce říct, že postupné vybíjení indiánských obyvatel Ameriky je tou největší genocidou v lidských dějinách vůbec. Představovat si ovšem, že to byl konflikt naprosto čestných, mírumilovných a takřka svatých rudochů s naprosto zkaženými a vysoce nemorálními bělochy, je blbost. Tak jako mezi bělochy nebyli pouze mizerové, kteří porušili každou smlouvu, nebyli ani mezi indiány jen samí Mirkové Dušínové.
Nepohrdejme svojí vlastní kulturou a rasou, ale čerpejme z toho nejlepšího, co nám naši předkové předali a z jejich chyb se poučme. Spousta lidí je dnes, v mnohém jistě oprávněně, otrávena naší současnou civilizací a obrací se proto ke kulturám indiánů, asiatů, nebo Indů. Žádná z těchto kultur, které mají samozřejmě také své vlastní mouchy, by ale dobrovolně své předky a své tradice nezavrhla. Nedělejme to prosím ani my.


ÚVAHY O SLOVANSKÉ BOHYNI MORANĚ




Hned na úvod misím říct, že se v tomto článku nevyhnu několika spekulacím a budu možná spojovat nespojitelné. Nejsem ovšem profesionální etnograf, a tak si mohu nějaké málo podložené domněnky dovolit.
První spekulace se skrývá již v samotném názvu článku, protože neexistuje žádný jasný doklad o tom, že by staří Slované skutečně nějakou bohyni jménem Morana uctívali. V nejstarších historických záznamech, ze kterých pochází zprávy o Perunovi, Velesovi, Svarogovi a spol., se jméno Morany nevyskytuje. Zmínky polského kronikáře Jana Dlugosze z 15.stol., a českého kronikáře Václava Hájka z Libočan ze století šestnáctého, kteří o Moraně jako o bohyni hovoří, nejsou díky pozdní dataci vědeckou obcí, přijímány jako průkazné.
Jediné, co tedy spolehlivě víme, je to, že v západoslovanském prostředí je odnepaměti v jarním období vykonáván obřad známý, jako "Vynášení smrti." První písemná zmínka pochází z roku 1366, kdy byla tato zvyklost zakázána církevní synodou. Dobře zažitý a široce praktikovaný zvyk je však jistě mnohem starší a jeho kořeny leží v pohanských časech. To je ostatně i důvod, proč byl církví opakovaně zakazován. Dříve byl obřad patrně vázán na čas jarní rovnodennosti, s nástupem křesťanství se začal praktikovat v tzv. Smrtnou neděli, tedy 14. Dnů před Velikonocemi.
Ústřední postavou tohoto jarního zvyku byla slaměná figurína zvaná Morana, Morena, Mořena, Mařena, Marzana, ale také Smrtholka či Kostroma. Figuru, upevněnou na tyči, navlečenou do ženských šatů a ozdobenou náhrdelníky z vyfouklých vajec, nebo prázdných šnečích ulit, vynášeli obyvatelé vsí a měst ve velkém průvodu za obec a zde ji obřadně zlikvidovali. Někde se ke kamenovala a tloukla holemi, ale nejčastěji se zapálila a vhodila do potoka nebo do řeky a nechala se jejím proudem odnést. Lidová tradice nám k tomuto zvyku zanechala celou řadu obřadních písní, např :

Nesem, nesem kyselo,
čtyry leta viselo,
na pátý rok spadlo,
jak spadlo, hned zvjadlo.
Smrť, smrť ukrutná
kyselico nechutná;
kyselicu zíme
a smrť utopíme.

Z místa likvidace Mořeny se odcházelo kvapně, někdy se i utíkalo a nikdo se neotáčel. Tradovalo se, že ten, kdo by ve zmatku zakopl a zůstal pozadu, zemře.
Potom se nazdobil a opentlil mladý zelený stromek a vesničané si přinášeli do obce "Nové léto." Lidé přitom zpívaly rozličné písně, např :

Smrt nesem ze vsi,
nový líto do vsi:
buďte páni veselí,
s červenými vejci,
s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec,
bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí,
na tu smrtnou neděli:
smrt jsme Vám odnesli,
nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné,
obilíčko zelené!"


Nebo :

Smrt plave po vodě,
nový líto k nám jede,
s červenými vejci žlutými mazanci.
Buďte páni veselí,
na smrtnou neděli.
Smrt jsme vám odnesly,
nové léto přinesly.
Líto, nový líto, co jsi nám přineslo?
Mnoho dobrého,
kvítí pěkného, modrého, bílého a červeného.

Smysl celého rituálu je tedy celkem jasný. Mořena, nebo Smrtholka tu představuje nemoci, smrt a zimní období, se kterým se lidé vypořádávají a loučí a opentlený stromek je symbolem plodného teplého období, tedy léta.
Lidová tradice nám dále praví, že nové léto nám otevírá sv.Jiří.

"Smrtná neděla, kam ses poděla.
Děla jsem seděla, děla jsem seděla svatému Jiří,
aby mně otevřel do ráje dveři.
Svatý Jiří vstává, zem odmyká
aby tráva růstla, travička zelená,
růžička červená, fiala modrá."

Smrtná neděla, kdes klíče poděla?
Dala jsem je, dala, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, pole odmykal,
všelijaké kvítí, až se pole svítí,
fiala modrá, růže červená.


Dále :

Velikonoc veliká, kdes tak dlouho byla,
u studánky u rudánky, ruce jsem si myla,
lístečkem, plístečkem jsem se utírala.
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám,
nám, nám, těm troubeckým pannám.


A ještě :

Smrtná neděle, kams klíče dala? Dala jsem je, dala Květné neděli.
Květná neděle, kams klíče dala? Dala jsem se, dala, Květným pondělkům.
Květný pondělku, kams klíče dal? Dal jsem já je, dal jsem, Zeleným čtvrtkům.
Zelený čtvrtku, kams klíče dal? Dal jsem je, dal, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, zemi odmykal, aby tráva rostla, tráva zelená.


Říká se, že sv.Jiří zde vlastně nahrazuje původního slovanského boha plodnosti a jara (ekvivalent germánského Freye), který byl v Bělorusku znám jako Jarilo a v Pomoří, jako Jarovít. V jedné běloruské písni se zpívá :

Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil.

A Jarovítův kněz prý při obřadech svého boha říkával :

"Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."

Jestliže tedy svatý Jiří ve skutečnosti představuje boha jara a života, mohla by opravdu Morana představovat bohyni zimy a smrti, která mu spolu s klíči předává vládu nad Zemí.
Etymologové vysvětlují, že jméno Morana souvisí se slovanskými výrazy mřít, mořit a mor. Má-li Morana představovat bohyni smrti, není na tom ostatně nic divného. Ze stejného slovního základu prý ovšem také pochází výraz moře. Někteří to vysvětlují tak, že pro Slovany, kteří nikdy nebyli žádnými velkými mořeplavci, představovalo moře něco potencionálně nebezpečného, tedy místo, kde hrozí smrt. A teď si zaspekuluji a nabídnu vám jiné vysvětlení. V knize o Podkarpatské Rusi jsem totiž nedávno objevil dvě zaříkadla, která zdejší vesnické vědmy používaly na odčarování uhranutého novorozence. Obě jsou úžasná, ale vzhledem k jejich délce je teď nebudu celá přepisovat. Důležité je, že zaříkávačky zde posílaly nemoci do moře k jejich matce! V jednom z těch zaříkadel stojí :

"Nemoci, z jedení, ze spaní, ze zvracení, všeliké strachomety, ne tak vy dělejte, oj, vy se obraťte v moře. Tam baba zubatá, tam baba hrbatá, plece ji stiskněte a dítěti pokoj dejte! …"

A v tom druhém :

"… a poslala nemoci za vysokou horu, za červenou skálu, i v siné moře. Tam je jejich máma, tam jim dají práci, vodu přelívati, písek přesýpati. …"

Matka nemocí, zubatá, hrbatá … Nemohu se zbavit dojmu, že se tu mluví o Moraně a na mysl mi vyplouvá otázka; neříkáme moři moře právě proto, že je bájným sídlem bohyně Mořeny? A kam vlastně tečou všechny ty potoky a řeky, kam na jaře figuru Morany házíme? Do moře! Možná tímto způsobem vracíme bohyni do jejího pravého domova, odkud se k nám s příchodem zimy zase vrátí. Jsou to jen domněnky a spekulace? Asi ano, ale možná, možná na tom něco je.
A ještě něco zajímavého jsem v té knize o Podkarpatí objevil. Každý z vás už pravděpodobně někdy četl notoricky známý odstavec z Kosmovy kroniky o nástupu knížete Břetislava I. na trůn. Pro ty, kdo to přeci jen neznají ho ale odcituji :

…hned na počátku svého knížectví vzplanul velkou horlivostí pro křesťanské náboženství. Vyhnal ze země všechny čaroděje, hadače a věštce a rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které prostý lid na mnohých místech ctil. Tento dobrý kníže vymítil i další ohavnosti a bezbožné výmysly, aby se jim Boží lid v budoucnu neoddával. Vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali totiž pověrečné zvyky: v době letnic, v úterý nebo ve středu přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a obětovali zlým duchům, v lesích a na polích konali pohřby, oddávali se hrám, jež podle pohanského obřadu konali na odpočinutí duší na rozcestích a křižovatkách, a konečně rozpustile provozovali i bezbožné kratochvíle nad mrtvými, při nichž se škraboškami na tvářích volali prázdné stíny.

Vždycky mi vrtaly hlavou ty hry a bezbožné kratochvíle, které podle kronikáře provozovali staří Čechové nad mrtvými. V knize Podkarpatská Rus jsem narazil na svědectví etnografa A.Markuše, který popisuje zvyky, které se ve zdejším kraji prováděly, když někdo zemřel. Nejdříve prý dali pozůstalí mrtvému zazvonit. Navečer pak do jejich chalupy přišli sousedé, aby společně četli žaltář a modlili se. Potom následovala hostina, po které odešli všichni staří domů. Mládež ale zůstala a do pozdní noci, někdy až do rána hrála hry.
Jedna z popsaných her je velice zajímavá. Vybral se jeden člověk , který měl představovat smrt. Ostatní ho namazali bílou moukou, vyřezali mu z brambor zuby, zahalili ho do bílé plachty a dali mu do rukou dva pruty. Jeden mládenec pak vešel do domu a volal smrt. Druzí chlapci, se nejprve snaží smrt zadržovat, ale nakonec ji přece do chalupy pustí. Namaskovaná osoba prochází mezi přítomnými a švihá je pruty. Hra končí tím, že některý z mládenců vezme vědro vody a začne všechny polévat. Nejvíce to samozřejmě schytávala děvčata.
Když se nad tím zamyslíme, je to divná hra. Nemá vítězů ani poražených a víc než co jiného připomíná hru divadelní. Těžko říct o co v ní jde, ale švihání pruty a polévání vodou, dost připomíná jarní slovanské zvyky spojené s Velikonocemi. Tedy období, kdy se též za ves vynáší figura smrti. Když jsem ale ten text četl, ihned mi v hlavě naskakovala slova z Kosmovy kroniky o hrách nad mrtvými, při nichž se se škraboškami na tvářích volaly prázdné stíny.
Postava smrti je ve slovanském prostředí obvykle ženského pohlaví, je to ta baba zubatá, baba hrbatá z výše uvedeného zaříkadla. Etnograf Jan Souček, který prováděl výzkum v Moravských Kopanicích, říká :

"Jako smrt si představují Kopaničáři starší šedovlasou ženu, zahalenou od hlavy až k patě do šedého nebo bílého závoje. Není to zde tedy kostlivec a nemá rovněž žádný smrtící nástroj, jako např. kosu. Tato bytost je však prý charakteristická zvláštním pohledem, ze kterého naskakuje husí kůže. Tak mi ji aspoň líčila žena z Vápenic, která ji údajně sama dvakrát potkala. Vždy, když odcházela od domu, ve kterém právě někdo zemřel. Do obydlí se může dostat i tou nejmenší skulinou, nejčastěji však prý klíčovou dírkou. Člověka usmrtí tak, že jej obejme a zadusí."*

Poslední věta o klíčové dírce a dušení tak trochu spojuje postavu smrti s folklórní postavou Mory/Můry. A jsme zase u toho slovního kořene mor. Na stránkách Rodné víry jsem ještě narazil na zajímavou výpověď ženy z Makedonského Mariova :

"Od otce vím o bohu Perunovi a o bohyni Moreně. Bohyně Morena - lidi zabíjí. To, že se rodíme, nezpůsobuje bůh Perun, ale bůh Dajbog a bůh Dajbog nám dává a bůh Perun dává lidem růst a bohyně Morena lidi bere, to znamená, že umírají. A pak je svatý Aranďel zabíjí nožem, kopím. Pro dobytek byl bůh Perun, jen ten, jen ten, jiný ne. Otec tak říkával, že byl i pro lidi, a bůh Dajbog znamená, že dával lidi, a bůh Perun, aby rostl dobytek i lidé, a bohyně Morena je brala. Lidem se zjevovala čas od času, plakala, procházela se po vsích a po lukách. Prý tu zaplakala, a slyšeli ji v Prilepu. To znamená, že když zapláče v Prilepu, tady ji uslyšíme. Tady na kopcích stála, vysoko stála. A volala a ptala se: "Do kterého domu mám večer vstoupit, kam mám přijít?"**

Tuto výpověď zaznamenali etnografové během terénního výzkumu až v devadesátých letech 20.století, proto je dobré ptát se, zda je vůbec možné, aby až do této doby byla někde zachována nepřerušená pohanská tradice. Já o tom dost pochybuju, ale pověst o smrti, která pláče, obchází okolí a ptá se, kam může večer vstoupit, bude zřejmě původní.
Tolik tedy, k mým dnešním úvahám nad bohyní Moranou.



sobota 18. července 2020

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 5.díl /článek z února 2012

Čarodějnická borovice



Fotografie do dnešního pokračování seriálu o obřadních místech mi poslala západočeská čarodějnice Coreyemma, která se na své pohanské cestě zaměřuje hlavně na vanatrú, druidství, šamanismus a ženská mystéria. Vyfotografovala pro nás svoji oblíbenou borovici, ke které chodí provádět své rituály, obětiny, věštby a meditace. Přes den se v okolí pohybuje dost lidí a tak Coreyemma chodí k borovici hlavně v noci. Napsala mi o ní toto :
Toto místo jsem si oblíbila před rokem a půl. Rituály tady provádím asi od září 2011 dole u kmene, meditace několik metrů nad zemí na větvi, odkud mám dobrý výhled a kmenem krytá záda.
Často se mi zjevují božstva na okraji louky, kde přechází v hustější porost. Blíže ke mě se pravidelně objevují ženská božstva, mužská se projevují jako větší, ale vzdálenější mezi stromy.
Než jsem zde začala provádět rituály, musela jsem místo vyčistit od nespočetného množství víček od pet lahví, jinak jsem na něm žádné úpravy neprováděla.
Jako symbol spojení nosím v Knize Stínů jehličí a v prostoru mého domácího oltáře mám jednu spadlou šišku.
Už se mi stalo, že pode mnou prošel před jedenáctou večerní pejskař, ale čarodějky na stromě si těžko někdo ve tmě všimne.
A já jen dodám, že kdyby si ji ten pejskař náhodou všiml, měl by asi solidní šok. Coreyemma je prostě živel a noční meditace ve větvích stromu mi k ní úplně sedí. Možná jste si na poslední fotografii všimli, že u kořenů borovice leží několik rozhozených zelených kostek. Tuším, že to má něco společného s novým věšteckým systémem, který Coreyemma vymyslela, ale to už bychom se museli zeptat přímo jí.
Myslím, že dnešní díl seriálu by mohl být pro řadu čtenářů povzbuzením. Coreyemmina borovice je totiž důkazem, že naše obřadní místo nemusí vždycky nutně vypadat jako Stonehenge, ani nemusí být vždycky na těžko dostupném místě v divočině. Pokud máme otevřená srdce a dobrý vnitřní zrak, může si nás přitáhnout i docela nenápadné místo v našem nejbližším okolí.







Coreyemmin článek o jednom rituálu u tohoto stromu si můžete přečíst zde.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 4.díl/ článek z února 2012/



V dnešním pokračování našeho seriálu se společně podíváme na první sérii snímků, které mi poslal Fíba. Fotografie zachycují runový kámen, který Fíba vytesal počátkem roku 2000 na břehu řeky Vltavy, nedaleko Zlaté Koruny. Kámen je jakousi poctou a oslavou samotné řeky, která zde po miliony let utvářela vzhled krajiny a která k sobě přitahovala lidskou pozornost už od pravěku. Kromě jiného, se právě v této oblasti tyčilo nad řekou významné keltské oppidum, na němž ještě donedávna stávala novodobá svatyně s osmi dřevěnými idoly, o které jsme si už povídali.
Obraz vytesaný do kamene představuje Vltavu v podobě vodní ženské bytosti a je doplněn dvěma runovými nápisy. První nápis nese slovo Fuldaha, což je nejstarší známé jméno řeky. Jméno bylo zaznamenáno roku 872 ve Východofranských, tzv. Fuldských letopisech v souvislosti se zápisem o porážce pěti českých knížat u této řeky. O necelých 250 let později, tedy v roce 1113 byla zapsána další podoba jména této řeky jako Wulth-a. Mnich Kosmas pak v roce 1125 zachytil slovanskou podobu tohoto původně germánského jména jako Wlitaua / Vlitava.
Druhý runový nápis je magickou kombinací ve které byly použity 3x3 runy, Uruz - divoká nezkrotná síla, Laguz - voda a Othila - dědictví, země předků. Význam nápisu je tedy Divoká voda v zemi předků.













Nejčastěji čtené