O HODNÝCH INDIÁNECH, ZLÝCH BĚLOŠÍCH A ÚCTĚ K VLASTNÍM PŘEDKŮM
Nedávno jsem si přečetl knihu Miroslava Stingla Války rudého muže a musím říct, že to byla četba velmi poučná. Autor v knize zachycuje historii osidlování Ameriky a konfliktů a válek mezi původními obyvateli a evropskými přistěhovalci.
Od doby, kdy jsem si jako dvanáctiletý přečetl Vinnetoua
mám indiány rád a dlouho jsem si je doslova idealizoval. Kniha Války rudého muže, možná může těm, kdo si indiány idealizují dodnes, otevřít oči. Stingl totiž popisuje historické události realisticky a tak se čtenář, který doposud znal jen náčelníka Seattlea a jeho ekologicky laděný dopis presidentovi Spojených Států, seznámí i s poněkud pokřivenějšími indiánskými charaktery. V knize se jistě setkáte s mnohými obdivuhodnými indiánskými hrdiny, ale také zde poznáte některé indiánské mizery a prospěcháře. Dozvíte se například, že mnohé indiánské osvoboditelské války zkrachovaly jen díky tomu, že se v řadách původních obyvatel našel nějaký zrádce, který bělochům vyzradil plány a úkryty svých soukmenovců. Někdy se vlastnosti parchanta i hrdiny sešly dokonce v jediné osobě. Připomeňme si pro příklad pueblanského šamana Popeho, který sjednotil kmeny a během povstání v 1680 osvobodil od Španělů celé Nové Mexiko a část Arizony a Colorada. Tento hrdina zlikvidoval ve své zemi i 30 františkánských misii a pak očišťoval při velkých obřadech šťávou z juky všechny indiány, kteří se před tím nechali pokřtít. Nakonec ale stoupla Popemu jeho sláva do hlavy, nutil své soukmenovce, aby se mu klaněli a přivlastňoval si ke svým sexuálním hrátkám všechny indiánky, které se mu zalíbily. Vrcholem bylo, když se on, který zakázal užívat všech španělských předmětů, nechal oblečen v drahé róbě vozit v bývalém guvernérově kočáře. Jako vystřižené z Orwellovy Farmy Zvířat.
Indiáni prostě vždycky byli a dodnes jsou obyčejnými lidmi se všemi klady i zápory, které lidé mají. Představa, že před příchodem bílého muže žili v harmonii, lásce a míru je naprosto mylná. Už před evropskou kolonizací probíhala na americkém kontinentu spousta mezi-kmenových válek, při nichž často silnější kmeny zabírali území těm slabším a jejich příslušníky zabíjeli a zotročovali.
Ve staletém konfliktu; indiáni versus bílý muž, mají samozřejmě indiáni mnohé mé sympatie. To oni byli v Americe doma a to oni vzdorovali (často nesmírně statečně) početnějšímu a technicky vyspělejšímu nepříteli. Ovšem ani boje mezi bílými osadníky a indiány nelze vždycky nazírat černobíle. Vžijte se například do role chudého Evropana, který dostal šanci na lepší život v Novém světě. Představte si, že v roce 1620 vstoupíte na americkou půdu, založíte tu osadu Massachusetts, kde pak prožijete v míru celých 12 let. V roce 1632 se pak se sousedy přestěhujete do úrodného údolí Connecticutu, které vám věnovali přátelští mohykáni, aby ve vás měli posilu proti indiánům kmene Pequota, kteří je už po léta v jejich lovištích napadají. Brzy po přestěhování se dozvíte, že Pequotové shromažďují bojovníky, aby s vámi udělali krátký proces. Co uděláte? Pokud neuděláte nic, indiáni jistě pobijí vás i vaší rodinu, se kterou už v Americe více než desetiletí spokojeně žijete a hospodaříte. Tehdejší osadníci pochopili, že musí indiánskému útoku předjít a tak tábor svých protivníků přepadli a zlikvidovali. A teď mi řekněte, na čí straně byla spravedlnost?
Chci říct, že dějinách dobývání Nového světa se bezesporu původním obyvatelům velice ublížilo. Dalo by se dokonce říct, že postupné vybíjení indiánských obyvatel Ameriky je tou největší genocidou v lidských dějinách vůbec. Představovat si ovšem, že to byl konflikt naprosto čestných, mírumilovných a takřka svatých rudochů s naprosto zkaženými a vysoce nemorálními bělochy, je blbost. Tak jako mezi bělochy nebyli pouze mizerové, kteří porušili každou smlouvu, nebyli ani mezi indiány jen samí Mirkové Dušínové.
Nepohrdejme svojí vlastní kulturou a rasou, ale čerpejme z toho nejlepšího, co nám naši předkové předali a z jejich chyb se poučme. Spousta lidí je dnes, v mnohém jistě oprávněně, otrávena naší současnou civilizací a obrací se proto ke kulturám indiánů, asiatů, nebo Indů. Žádná z těchto kultur, které mají samozřejmě také své vlastní mouchy, by ale dobrovolně své předky a své tradice nezavrhla. Nedělejme to prosím ani my.
Od doby, kdy jsem si jako dvanáctiletý přečetl Vinnetoua
mám indiány rád a dlouho jsem si je doslova idealizoval. Kniha Války rudého muže, možná může těm, kdo si indiány idealizují dodnes, otevřít oči. Stingl totiž popisuje historické události realisticky a tak se čtenář, který doposud znal jen náčelníka Seattlea a jeho ekologicky laděný dopis presidentovi Spojených Států, seznámí i s poněkud pokřivenějšími indiánskými charaktery. V knize se jistě setkáte s mnohými obdivuhodnými indiánskými hrdiny, ale také zde poznáte některé indiánské mizery a prospěcháře. Dozvíte se například, že mnohé indiánské osvoboditelské války zkrachovaly jen díky tomu, že se v řadách původních obyvatel našel nějaký zrádce, který bělochům vyzradil plány a úkryty svých soukmenovců. Někdy se vlastnosti parchanta i hrdiny sešly dokonce v jediné osobě. Připomeňme si pro příklad pueblanského šamana Popeho, který sjednotil kmeny a během povstání v 1680 osvobodil od Španělů celé Nové Mexiko a část Arizony a Colorada. Tento hrdina zlikvidoval ve své zemi i 30 františkánských misii a pak očišťoval při velkých obřadech šťávou z juky všechny indiány, kteří se před tím nechali pokřtít. Nakonec ale stoupla Popemu jeho sláva do hlavy, nutil své soukmenovce, aby se mu klaněli a přivlastňoval si ke svým sexuálním hrátkám všechny indiánky, které se mu zalíbily. Vrcholem bylo, když se on, který zakázal užívat všech španělských předmětů, nechal oblečen v drahé róbě vozit v bývalém guvernérově kočáře. Jako vystřižené z Orwellovy Farmy Zvířat.Indiáni prostě vždycky byli a dodnes jsou obyčejnými lidmi se všemi klady i zápory, které lidé mají. Představa, že před příchodem bílého muže žili v harmonii, lásce a míru je naprosto mylná. Už před evropskou kolonizací probíhala na americkém kontinentu spousta mezi-kmenových válek, při nichž často silnější kmeny zabírali území těm slabším a jejich příslušníky zabíjeli a zotročovali.
Ve staletém konfliktu; indiáni versus bílý muž, mají samozřejmě indiáni mnohé mé sympatie. To oni byli v Americe doma a to oni vzdorovali (často nesmírně statečně) početnějšímu a technicky vyspělejšímu nepříteli. Ovšem ani boje mezi bílými osadníky a indiány nelze vždycky nazírat černobíle. Vžijte se například do role chudého Evropana, který dostal šanci na lepší život v Novém světě. Představte si, že v roce 1620 vstoupíte na americkou půdu, založíte tu osadu Massachusetts, kde pak prožijete v míru celých 12 let. V roce 1632 se pak se sousedy přestěhujete do úrodného údolí Connecticutu, které vám věnovali přátelští mohykáni, aby ve vás měli posilu proti indiánům kmene Pequota, kteří je už po léta v jejich lovištích napadají. Brzy po přestěhování se dozvíte, že Pequotové shromažďují bojovníky, aby s vámi udělali krátký proces. Co uděláte? Pokud neuděláte nic, indiáni jistě pobijí vás i vaší rodinu, se kterou už v Americe více než desetiletí spokojeně žijete a hospodaříte. Tehdejší osadníci pochopili, že musí indiánskému útoku předjít a tak tábor svých protivníků přepadli a zlikvidovali. A teď mi řekněte, na čí straně byla spravedlnost?
Chci říct, že dějinách dobývání Nového světa se bezesporu původním obyvatelům velice ublížilo. Dalo by se dokonce říct, že postupné vybíjení indiánských obyvatel Ameriky je tou největší genocidou v lidských dějinách vůbec. Představovat si ovšem, že to byl konflikt naprosto čestných, mírumilovných a takřka svatých rudochů s naprosto zkaženými a vysoce nemorálními bělochy, je blbost. Tak jako mezi bělochy nebyli pouze mizerové, kteří porušili každou smlouvu, nebyli ani mezi indiány jen samí Mirkové Dušínové.
Nepohrdejme svojí vlastní kulturou a rasou, ale čerpejme z toho nejlepšího, co nám naši předkové předali a z jejich chyb se poučme. Spousta lidí je dnes, v mnohém jistě oprávněně, otrávena naší současnou civilizací a obrací se proto ke kulturám indiánů, asiatů, nebo Indů. Žádná z těchto kultur, které mají samozřejmě také své vlastní mouchy, by ale dobrovolně své předky a své tradice nezavrhla. Nedělejme to prosím ani my.
Žádné komentáře:
Okomentovat