úterý 4. srpna 2020

KUPALO 2015 - aneb cesta alergického slepce do 9.století




Letošní oslava letního slunovratu byla pro mne a další tři členy Pohanského kruhu zcela mimořádným zážitkem. Přemístili jsme se totiž do jiného časoprostoru a slunovratový víkend jsme strávili v 9. století. Samozřejmě, že ne doslova, jen jsme se v rámci obřadu slovanských rekonstrukcionistů, organizovaném vladykou Petrem Tryščukem, na chvíli vzdali moderních vymožeností a snažili se společně s nimi prožít slunovrat podobným způsobem, jako naši dávní předkové. Mělo to samozřejmě svá úskalí. Museli jsme si například půjčit nebo ušít dobové oděvy, pořídit si dřevěné nádobí na jídlo apod. Mě osobně nejvíce děsilo, že se budu muset vzdát i brýlí, protože jsem bez nich slepej jak krtek. V týdnech před slunovratem jsem zkoušel trochu trénovat a občas jsem si na chvilku brýle sundaval, to co jsem pak ale viděl (nebo spíš neviděl) byl děs běs a trochu mě začal ten LH dogmatizmus vytáčet. Pak jsem si z toho ale začal dělat srandu a všude jsem prohlašoval, že mě z té akce stejně vyhodí, protože mám děsnou pylovou alergii a ta v 9. století také ještě nebyla. Věkoš, který nás na slunovrat pozval, mě ale ujistil, že pokud mám alergii, mohu klidně smrkat i do papírových kapesníčků, že hygienické a zdravotní věci jsou povoleny. To mě trochu uklidnilo, ale pořád jsem si tak nějak říkal, že brýle jsou přece také zdravotní pomůcka, ale chápu, že když člověk jede někam na návštěvu, musí se holt podřídit tamním pravidlům. Věkoše musím každopádně pochválit, protože si naší skupinku vzal na starost a napůjčoval nám spoustu dobových věcí, aby nám pobyt mezi jeho druhy, co nejvíce zpříjemnil. I ostatní nás přijali vlídně, nabídli nám místa ve svých stanech a ty brýle mi dokonce dovolili i chvílemi nosit.




Akce se konala u nás v jižních Čechách, na místě jednoho z dávných hradišť. Já jsem kvůli práci dorazil až v sobotu dopoledne, kdy byla většina ostatních účastníků již zabydlena. Malebnost tábora a okostýmovaného lidu mě zaujala na první pohled, trvání na dobovosti má tedy nepochybně i své světlé stránky. :-) Připravoval se právě oběd. Kuchař Rosťa žádal osazenstvo o pomoc a tak jsem začal s několika dalšími lidmi krouhat zelí. Bezejmenné jídlo se skládalo z vepřového masa, cibule, zelí a nakrájených jablek. Možná jsem nějaké ingredience vynechal, každopádně výsledek byl překvapivě velmi dobrý. Jablka v pokrmu vypadala a dokonce i tak trochu chutnala jako brambory.



Prvním důležitým bodem programu byl "boj o šulínec". Aktivita spočívala v tom, že se muži vysvlékli do půl těla a bojovali spolu o dřevěný falický symbol namazaný sádlem. Zvítězil ten z nich, který šulínec vybojoval a dokázal ho v jedné ruce donést vědmě. Já se zbaběle boje nezúčastnil a jen jsem celý zápas fotograficky dokumentoval. Běhalo se po celé rozlehlé louce a vznikla spousta šarvátek, při nichž šulínec měnil majitele. Když nakonec vítěz předal dřevěný falus do rukou vědmy Jeduchy, byl jsem uprostřed louky a netušil jsem, kdo to je. Když jsem se přiblížil asi na 15 metrů začal jsem podle dlouhých vlasů tušit, že by vítězem mohl být náš Jirka. S jistotou jsem to svýma slepýma očima poznal asi až ze čtyř metrů a tehdy jsem se začal radovat. Dobře nás náš mlaďas reprezentoval! Jirka si vybojoval titul Kupalo a stal se hrdinou dne a polobohem, kterého večer ženy ověnčí květy a muži na svých ramenou donesou k obřadní koupeli.
Potom vladyka rozdělil lidi na několik skupinek a každé přidělil nějakou práci. Jedni připravovali dřevo na oheň, druzí ohniště, slavnostní bránu a obřadní kruh, já se podílel na výrobě velkého slunečního kříže, který se večer ponese v čele průvodu. Součástí příprav na večerní slavnost, bylo také rozdělání živého dřevěného ohně. Věkoš nejprve rozdělal tento posvátný oheň klasicky za pomocí luku, ale potom následoval pokus vznítit dřevěný oheň kolektivně prostřednictvím velkého kůlu, který v dřevěném rámu roztáčelo najednou 6-8 mužů. Zkoušeli jsme to celkem 3x a byli jsme dost blízko toho, aby se nám to povedlo. Pokaždé jsme dosáhli toho, že se zpod kůlu valilo velké množství dýmu a v misce pod kůlem se utvořila hrst horkého materiálu. Žhavý uhlík, který by zapálil připravený troud nám ale chyběl. Shodli jsme se na tom, že na vině byly nejspíš tři věci. Za prvé : ve spodním prkně nebyl řádně připraven žlábek, kde by se mohl vytřený materiál shromažďovat. Za druhé : ke konci, kdy bylo třeba nejvíce zabrat, nám pokaždé docházeli síly. A za třetí : chvílemi jsme vypadávali z rytmu. Velmi důležití jsou v tomto smyslu nejen ti, kteří tahají za lano, ale i ti, kteří stojí okolo a svým hlasem či bubnem určují tempo. Přestože se nám dílo nakonec nezadařilo, všichni byli spokojeni. Alespoň jsme získali zkušenosti a příště to půjde určitě lépe.




Během dne nás občas zaháněly pod stanové plachty dešťové přeháňky a přerušovaly tak naší práci, přesto jsme do večerního obřadu všechno stihli. V jednu chvíli se po dešti na obloze objevila krásná duha. Všichni vyběhli na louku a duhu obdivovali nebo si ji fotili. Z určitého úhlu to dokonce vypadalo, jakoby duha vyrůstala přímo z naší brány na obřadišti. Vzpomněl jsem si na slunovrat na Gabrétě přede dvěma lety, kde jsme duhu také pozorovali.



Když se přiblížil večer začali jsme se všichni zdobit dubovými věnci a chystat se na obřad. Nejlépe nazdobený byl samozřejmě Kupalo. Nemám bohům žel jeho fotografii, protože fotoaparáty by nám při kruhových tancích, bubnování a přípitcích překážely. Byl však pořízen videozáznam, který prý budeme moci brzy shlédnout na internetu. Z tábora směrem k bráně a slavnostnímu kruhu vyšel náš průvod v jehož čele se nesl sluneční kříž a čtyři pochodně zapálené živým ohněm. Každou z pochodní nesl jeden ze zástupců čtyř, zde přítomných slovanských rodů. Jednu nesl zástupce Velesova lidu, jednu zástupce Arkony, jednu zástupce skupiny Gromovoj a jednu náš kamarád Věkoš za Doudlebi. Pak byl zapálen slavnostní slunovratový oheň, vědma pozvedla svůj hlas k Dažbogovi a předkům a následovalo kolo přípitků. Potom se účastníci chytili za ruce a za zpěvu kupalských písní tančili kruhový tanec. Já netančil, protože mi kdosi těsně před obřadem vložil do rukou jeden z bubnů a tak jsem s ostatními bubeníky doprovázel tanečníky údery své paličky. Během tance se postupně kruh tanečníků začal trhat a každý kdo chtěl přeskočil plameny ohně. Ten, kdo skočil si pak vždycky šel s Kupalem připít medovinou z velkého rohu. Když se všichni vystřídali, dopil Kupalo zbytek medoviny a vhodil do plamenů ohně figurku své milované Mary. Podle tradice je Mara bytost vodní, zatímco Kupalo je spojen s živlem ohně, aby byl svazek obou zpečetěn, musel být ještě Kupalo ponořen do vody. Čtyři zdatní muži ho proto vyzvedli na svá ramena a v čele průvodu ho nesli dolů k potoku a podél něj pak řece. Ostatní Kupala následovali. Po cestě na kterou nám svítila světla dvou olejových lampiček, jsme zpívali kupalské písně, bubnovali a provolávali slávu Kupalovi. Na jednom místě nás zpod skalního převisu sledovali tábořící trampové, pro které to byl, podle jejich slov úžasný a nezapomenutelný zážitek. Když jsme po více než půl kilometru konečně dorazili k řece následovali jsme Kupala do vody. Obřadní koupel byla úžasná. Voda byla studená, ale ne ledová, spíše osvěžující a my do počínající noci křičeli sborem s rukama nad hlavou : Kupalo, hej! Kupalo, hej! Kupalo, hej! …





Zpáteční cesta už probíhala v tichosti. Tedy bavili jsme se spolu, ale už to bylo bez bubnů a zpěvu, obřad byl ukončen, vše co se mělo stát se stalo. V táboře pak probíhala volná zábava u ohně a u stolu až do časných ranních hodin.
Druhého dne už byla pouze společná snídaně a pak následovalo balení, bourání stanů, loučení a odjíždění. Pro nás kluky z Pohanského kruhu byl tento slunovrat velkou zkušeností. Rozhodně nemáme v úmyslu stát se rekonstrukcionisty, na našich obřadech bude i nadále svoboda v ustrojenosti. Kdo bude chtít přijde v tunice či slavnostním kroji, kdo bude chtít přijde v běžném oděvu, či v maskáčích. Nehodláme schovávat ani brýle, mobily či PET-lahve. Jsme pohané, ctíme předky a tradice, ale žijeme v jednadvacátém století. Přesto jsme však načerpali na této skvělé akci řadu inspirací. Bavili jsme se o tom s klukama na zpáteční cestě v autě. Líbilo se nám společné vaření. Možná by stálo za to příště na našem slunovratu uvařit do velkého kotle ze společných zásob třeba guláš. Líbilo se nám i skákání přes oheň, je to přece jedna z nejtypičtějších slunovratových tradic. Přeskočit oheň v kotli stojícím na oltářním kameni v kruhu na Gabrétě je nereálné, nic nám ale nebrání v závěru obřadu oheň přenést na nějaké menší ohniště a tam si zaskákat. Líbila se nám i obřadní očistná koupel, i to je velmi stará tradice. Vždycky jsme si říkali, že k řece je to z Gabréty příliš daleko, ale teď když jsme viděli, jak daleko chodí za vodou při slunovratu Slované.cz, zdá se nám, že to na Gabrétě zvládneme také.


A pak tu byla pro každého z nás i nějaká osobní inspirace. Já jsem byl například tak nadšený z toho, jak pohodlně se chodí v krpcích, že jsem ty svoje půjčené nakonec od majitele koupil a dovezl jsem si je domů. A tak by se dalo pokračovat. Prostě, byl to nádherný víkend a já za nás za všechny ještě jednou velice děkuji našim milým hostitelům.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčastěji čtené