středa 12. srpna 2020

JARNÍ CESTA NA JARNÍK A VELKÝ MEHELNÍK

23.dubna 2014



Tuhle akci jsme se Shamanem naplánovali vlastně už v listopadu 2012. Byli jsme tehdy spolu u viklanu pod Velkým Kosatínem, který sloužil našim dávným předkům jako obřadní místo a mluvili jsme o tom, že bychom měli navštívit i další kámen na Písecku, u kterého byly objeveny zbytky pohanských nádob, a to Loupežnický stůl na Velkém Mehelníku. Než jsme tento plán uskutečnili, trvalo nám to sice skoro rok a půl, ale zato jsme tentokrát nevyráželi sami. Kromě dalšího člena Pohanského Kruhu, Frostíka, s námi byli ještě dva moji trampští kamarádi z Tábora, jeden pohan od Lipna a dvě děti. I když Vítka bych výrazem "dítě" nechtěl urazit. Právě dnes slaví dvanácté narozeniny a přiznejme si to, byl to hlavní tahoun naší výpravy. Tak dobrou fyzičku, jako měl on, nikdo z nás starých pardů neukázal.



Celá akce začala občerstvením v Shamanově chalupě. Hostitel nám navařil kávu a bohatě prostřel stůl a všichni účastníci se shodli, že to je velmi pěkný začátek. Když jsme vyluxovali obloženou mísu, pustili jsme se i do talířku s želé bonbóny ve tvaru dinosaurů a vášnivě jsme debatovali o tom, jestli chutná líp brontosaurus nebo stegosaurus. Slunce, které krásně svítilo za okny, nám připomnělo, že bychom měli asi přeci jenom vstát od stolu a vyrazit.
Prvním naším cílem bylo mohylové pohřebiště nedaleko obce Údraž. Paďoursky jsme se dovezli auty až ke stavení U Honzíčka, odkud to bylo k mohylám už jen pár kroků. Dříve, než jsme však na pohřebiště vstoupili, provedli jsme obřad, ve kterém jsme požádali místní duchy o svolení. Očistili jsme se kouřem pelyňku, nabídli jsme duchům obětní dary a Frostík jim zazpíval píseň, kterou pro ně složil. Obřad jsem vedl já a z počátku jsem byl dost nervózní a klepali se mi ruce. Jsem pohan samotář a pro tolik lidí jsem nikdy nic podobného nedělal. Dokonce jsem se přeříkával i u obřadních formulí, které jinak ovládám snad i pozpátku. Spolubratři a duchové byli ale tolerantní a myslím, že jsme rituálem nakonec prošli dobře.






Mohyly u Údraže pocházejí z doby bronzové, halštatské a hradištní. Mezi prvními a posledními pohřby v této lokalitě je tedy rozpětí bezmála dvou tisíců let a lid, který zde ukládal své mrtvé k odpočinku pocházel v průběhu času z několika odlišných kultur. Některé zdejší mohyly mají mělký obvodový příkop, nebo vnitřní kamenný věnec. Násypy jsou až 1,5m vysoké a ty největší mají v průměru až 12 metrů. Tak, jako na jiných pohřebištích, setkali jsme se i zde s tím, že většina mohyl je poničena dřívějšími výkopy. Mnoho z nich by působilo ještě impozantněji, kdyby jim nechyběly jejich vrcholy a nehyzdily je krátery po hledačích pokladů. Tahle neúcta k místu odpočinku našich předchůdců je k pláči, ale náš stát nemá, žel bohům, dost vůle a sil tomu zabránit. Kouzelné ovšem na tomto místě bylo, že jsme tu všude na zemi nacházeli kousky spadaného zlatého jmelí.











Když jsme si místo dostatečně pochodili, přesunuli jsme se auty k místu zvanému U hromové jedle a odtud jsme se pěšky vypravili k Loupežnickému stolu. Po cestě nás zaujal výrazný kámen za kterým rostl bezový keř. Šli jsme si ho prohlédnout z blízka a zjistili jsme, že za bezovým keřem je Mehelnická studánka. Pramen, kámen a bezový keř, tedy jedno z těch posvátných míst, které stvořila sama příroda.





Potom následovalo ještě krátké stoupání do svahu a ocitli jsme se přímo na vrcholu Velkého Mehelníku u sestavy velkých kamenů, které jsou známé, jako Pimonova sluj, tedy místo, kde sídlí ochranný duch Píseckých hor trpaslík Pimon. Kousek od sluje se nacházel i druhý cíl naší cesty, Loupežnický stůl. Jedná se o velký balvan s mělkými prohlubněmi, které podle místní pověsti sloužili jako talíře pro hostiny zdejších loupežníků. Na podporu této pověsti do balvanu zdejší kameník kdysi vytesal tři strašidelné lebky. Nálezy halštatských střepů přímo u kamene naznačují, že to mohlo být kdysi i obětní místo zdejších obyvatel z doby železné.







S Frostíkem jsme se ale shodli na tom, že mnohem posvátněji na nás působí Pimonova sluj, na kterou je od Loupežníkova stolu dobře vidět. Slůj má ideální polohu ve vrcholové partii kopce a něco z ní opravdu vyzařuje. Kdybych si měl tipnout, tak tím opravdu důležitým místem pro staré Halštaty byla právě Pimonova sluj. V barvách vidím, jak se zde tehdejší lidé shromáždili u kamenného stolu, který posloužil knězi jako oltář, ale všichni společně upírali svůj zrak k sestavě balvanů na vrcholu, protože bytost, nebo bytosti které přišli uctít, sídlili právě tam.






Dnes je toto místo silně frekventované a jen během naší krátké návštěvy se tu objevilo několik dalších turistů. K obřadům se tedy už nehodí a ani my jsme zde nic takového nevykonali. Připevnili jsme tedy, alespoň na jeden zdejší buk informační tabulku pro další návštěvníky.





Posledním cílem naší výpravy byla rozhledna na kopci Jarník. Trasa k ní byla krásná, ale perná. Kráčeli jsme cestou necestou, přes kaliště divokých prasat a kořeny stromů ve svazích a poslední kilometry už mnozí z nás na svých tělech docela cítili.











Nejvíc jsem obdivoval malého Shamanova synka Filipa, který byl viditelně unavený, ale nechtěl se vzdát a opravdu až k rozhledně došel. Při stoupání do schodů rozhledny se už o moje stehna pokoušely křeče, ale výhled z vrcholu byl fascinující. Nádherné zalesněné kopce v okolí a všude stromy porostlé jmelím, tmavé mraky hrozící deštěm a pocit nekonečnosti prostoru. Nádhera!












Kousek pod vrcholem Jarníku jsme se mohli dokonce občerstvit, pivem nebo limonádou v místní restauraci, a přiznejme, že jsme to už všichni potřebovali. Pak už nás čekalo jen několik kilometrů bloudění zpátky k autům. Trochu mi to připomínalo stoupání na vrchol Hradištní hory z loňské Rašovky, ale tentokrát jsme zvolili směr, kde nic neprosvítalo, a světe div se, auta jsme našli. Za sebe mohu říct, že se mi to naše putování moc líbilo. Doufám, že má Pohanský Kruh - Jižní Čechy ještě řadu podobných akcí před sebou.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčastěji čtené