Mikyho rozumy

ZDROJE MÉHO POHANSTVÍ

Pokud nebudu počítat různé chvilkové zaujetí zenovým buddhismem nebo pravoslavným křesťanstvím, tak mohu říct, že jsem pohanem už nějakých 18 let. Konkrétní podoba mého pohanství (jak je ostatně vidět i z toho buddhismu a pravoslaví) se za tu dobu různě měnila a vyvíjela. Mám-li to zjednodušit, tak z původní hodně otevřené víry, která dokázala snadno absorbovat i prvky nepohanské a neevropské, nebo jim v některých aspektech dokonce dávat přednost, jsem se postupně stále více přikláněl k pohanství, pokud možno co nejvíce založenému na původních domácích tradicích. Řeči o čakrách nebo o samsáře už mě nechávají chladným, zato třeba obřad Královniček a čištění studánek, který se dnes vrací na Vysočinu mě okamžitě upoutá. Je v tom sice jisté omezení, ale člověk by měl být někde doma. Pokud chcete jít v něčem na hlubinu a nezůstat u povrchnosti, je užší zaměření většinou nutné a neplatí to zdaleka jen o pohanství. Například střídání partnerek může mít pro mladíky jistě svoje kouzlo, ale pokud chcete zakotvit, mít kvalitní vztah, založit rodinu, vychovávat děti a mít prostě po boku někoho, o koho se můžete vždycky opřít, musíte si zvolit ženu jen jedinou. Stejné je to například s doktory. Všichni nejdříve vystudují všeobecnou lékařskou fakultu, ale pak se každý věnuje svému vlastnímu oboru. Jeden je urologem, jiný kardiologem, nikdo není odborníkem na všechno. A já jsem doma tady v české kotlině a tak mi připadá správné pokračovat v těch pohanských tradicích, které pocházejí odtud.

Knihy

Na této cestě mi dnes více než Knihy stínů od Scotta Cunnighama nebo Silver RawenWolf, pomáhají staré kroniky (Kosmas, Nestor, Helmold z Bosau apod.), zápisky antických autorů (Caesar, Tacitus, Ahmed Ibn Fadlán atd.) a knihy současných historiků, archeologů, etnologů a folkloristů (Václavík, Zíbrt, Jilík, Droberjar, Lutovský a další). Neexistuje, žel bohům jediná kniha, ve které by se člověk dočetl všechno. Musíte toho hodně načíst a hodně vyselektovat a poskládat dohromady, aby to celé začalo dávat smysl. Někdy použijete z celé knihy třeba jen jeden odstavec nebo pouze několik vět, ale určitě to stojí za to. Na začátku té cesty jsem měl často pocit, že církev při christianizaci pracovala opravdu dobře a že původní víra předků je navždy ztracena, ale dnes už vím, že to naštěstí není tak docela pravda, a že najít se dá mnohé. Je to ovšem mravenčí práce, která žádá od člověka trpělivost a schopnost samostatně přemýšlet. Jsem už nějaký čas na facebooku (dlouho se mi do toho nechtělo) a musím říct, že když potkávám na pohanských skupinách lidi, kteří si nejsou schopni přečíst ani delší příspěvek, nebo komentář, ale přesto vehementně diskutují, napadá mě biblické přísloví, že je mnoho pozvaných, ale málo vyvolených. Myslím to samozřejmě s nadsázkou.

Intuice a přirozenost.

Něco si načtete z knih a něco ze své lidské přirozenosti. A tady si nedělám legraci. Stále více totiž vidím, že pohanství je především přírodním, tj. přirozeným náboženstvím. I kdybyste vyrostli s několika přáteli na opuštěném ostrově, bez jakýchkoliv knih, dospěli byste nejspíš k jakési přirozené instinktivní víře, která by se v základech podobala víře našich předků. Neznali byste sice jména jako Perun, nebo Donar, ale znali byste sílu bouře, nevěděli byste co je animismus, ale naučili byste se pravděpodobně vnímat stromy, zvířata, kameny a hvězdy jako živé bytosti. Křesťanství a některé východní duchovní nauky jdou ve spoustě věcí proti přirozenosti. Na svět kolem nás i v nás hledí jako na zkažený a snaží se proto dosáhnout spásy nebo osvícení, jež nás před tímto zkaženým světem zachrání. Často se tak děje skrze určitou askezi a odříkání si věcí, které jsou považované za zlo, jež do života pravých věřících nepatří. Může jít o různé tělesné rozkoše jako je sex, alkohol, dobré jídlo, nebo o emoce, jako je vztek, lpění na něčem pozemském apod. Staré pohanské systémy hleděly oproti tomu na svět jako na přirozené místo (přírodu), kde je všechno, jak má být. Pohané nevyhlíželi rajskou zahradu, kde se bude "vlk s beránkem společně pást", ale chápali že je normálním přírodním zákonem, když jeden druh zvířete požírá jiný. Nehrozili se toho mít vztek, protože věděli, že vztek patří k životu stejně jako láska a že jejich bozi se občas také vztekají. Sex, alkohol a dobré jídlo chápali spíše jako požehnání, než jako zlo. Nepopírám samozřejmě, že i u pohanů existovala různá tabu, zákazy některých činností apod. Bývalo to ovšem většinou v souvislosti s některými konkrétními dny a svátky, se zasvěcením se určitému bohu apod. a častěji šlo spíše o to, aby si lidé nevhodnou činností v nevhodný čas nepřivolali smůlu, než, že by byla nějaká činnost považovaná za veskrze špatnou. Ono i to ritualizované chování se vyvíjí tak nějak od přirozena. Vzpomínám si, jak jsem třeba na základce při hodinách chemie křížil prsty u rukou, když jsem nechtěl být zkoušen. Věřil jsem, že mi to pomůže a učitelka si mě nevšimne. Nikdo mi tu techniku neradil ani neukazoval, dělal jsem to intuitivně. A pak jsou věci, které k vám přichází ve snech a vizích. To už je vzácnější, nestává se to každý den, ale pokud se to stane, je to váš přímý, nikým nezprostředkovaný dotyk s duchovním světem, který může vyplnit mezery v tom, co znáte z knih.

Úcta k předkům

Asi jen těžko byste našli nějaké přírodní nebo pohanské náboženství, v němž by nebyla stěžejní ctností úcta k předkům a nebyla rozvinuta nějaká forma kultu předků. Ať už se podíváte na severoamerické indiány, aborigince nebo staré Slovany, všichni se v rituálech obracejí na své dědy a báby. Tak jako je naprosto přirozené a logické, že se Indián obrací na své indiánské předky a ne na předky Japonců nebo bělochů, mělo by i pro nás být přirozené obracet se předky naší a ne jiné krve. Dříve jsem měl pocit, že běloši jsou veskrze zkažená rasa, která se všude roztahuje a jen ubližuje těm čistším a lepším "divochům". Říkal jsem si, že je lepší uctívat třeba předky indiánů, než ty svoje. Věřte mi ale, že tenhle postoj by indiáni nepochopili. Znám několik lidí, kteří se jezdili do Ameriky k indiánům učit, a kterým nakonec ti medicinmani sami doporučili, aby se vrátili domů a hledali moudrost u svých kořenů a svých vlastních předků. Předky si nevybíráme. Měli bychom je ctít, ne proto, že jsou nejlepší, ale prostě proto, že jsou naši. A nepodléhejme iluzím, lidé jsou v podstatě všude stejní, i mezi indiány byste našli spoustu podrazáků, hajzlů a násilníků. Pokud si přečtete něco víc, než jen Vinetoua, a poznáte trochu historii, pak zjistíte, že indiáni, podobně jako běloši, často likvidovali sousední kmeny a zabírali jejich území a na některých místech dokázali zničit svoje životní prostředí takovým způsobem, že už se tam nedalo dále žít. Vznešený, vysoce duchovní indián, který žije v souladu a harmonii s krajinou a lidmi je v podstatě mýtus. A stejným mýtem je i zkažený běloch, který jenom krade a vraždí. V každém národě najdete lidi úctyhodné i špatné. Mít v úctě své předky, to neznamená, že k nim máme mít nekritický obdiv. Idealizovat si Kelty nebo Slovany je stejně směsné, jako idealizovat si Lakoty (Siouxe). Mít v úctě své předky, to znamená být pyšný na jejich úspěchy, poučit se z jejich chyb a s pokorou přijmout život a moudrost, jež nám předali. Součástí úcty k předkům je pro mne i návrat k jejich původním bohům a tradicím.

Úcta ke krajině

Kromě úcty k předkům, jejich bohům a tradicím, by měl mít pohan úctu i ke krajině, ve které žije a tu úctu k ní bude mít pouze tehdy, když jí bude znát. K mé pohanské cestě neodmyslitelně patří i putování naší krajinou, především tou jihočeskou, která je mi domovem. Miluju zdejší lesy a rybníky, mám rád ale i vesničky a města a jejich historii a kulturu. Ať už jsem, kde jsem, vím, že se pohybuju v místech, kde žili a pracovali moji dávní i nedávní předkové a krajina je další velkou knihou, ze které o nich mohu číst. Některá posvátná místa, velké balvany s kamennými mísami, vodní prameny, významné vrcholy či mohylová pohřebiště, můžeme dodnes přes propast věků dokonce sdílet s těmi nejstaršími ještě pohanskými předky. Mám ale v úctě i křesťanské kapličky a boží muka, u kterých se naši dědové s modlitbou zastavovali při cestě do polí a takovou tu lidovou, nikoli církevně organizovanou zbožnost. Na mých cestách se mi vlastně líbí skoro všechno, upuštěné kamenolomy s žabími jezírky, staré stromy na hrázích rybníků, pomníky našim pradědům, kteří padli v první válce, staré mosty a můstky přes potoky a řeky.... tady jsem prostě doma a moje etnicky zaměřené pohanství mi pomáhá navazovat a udržovat s tím vším vztah.

Úcta k předkům a jejich kultuře je zachovávána i folklorními soubory (Jarošovská krojovaná družina)