Mikyho rozumy

ÓDIN, VLCI A HAVRANI

O Ódinovi, nejvyšším bohu severského panteonu jsem na svém blogu psal již několikrát. Ve skandinávských ságách se často Ódin objevuje jako starý muž, zahalený kápí, nebo alespoň kloboukem, který mu částečně skrývá obličej. Zjeví se a nikdo neví odkud, zamíchá kartami příběhu a opět zmizí. Ódin sleduje své vlastní cíle, které většinou zůstávají smrtelníkům skryté. Jeho přízeň je sice vítaná, ale nikdo si nemůže být jistý jak dlouho bude trvat. Ten od koho se Ódin odvrátí končí zpravidla špatně. Ódin je lovec a bojovník, který oplývá nadprůměrnou inteligencí. Setkat se s Ódinem je vzrušující zážitek při němž se v člověku mísí obdiv, úcta a strach. Zajímavé je, že podobné emoce vzbuzují v lidech i zvířata, která tradičně Ódina doprovázejí, vlci a havrani. Mnoho lidí vlky a havrany obdivuje a zároveň se jich trochu bojí. Oba živočišné druhy patří mezi vysoce inteligentní a společensky organizovaná zvířata s pevnou hierarchií. Myslím, že pochopení života vlků a havranů je jednou z cest, jak pochopit samotného Ódina. S vlky se asi jen tak nesetkáme, ale havranů je u nás naštěstí docela dost. Pozoruj havrany, mluv k nim a naslouchej jim, neboť oni jsou Ódinovými posly.
Včera jsem narazil na zajímavý článek v jinak docela nezajímavém časopisu Rytmus života o spolupráci vlků a havranů ve volné přírodě. Havrani prý často zavedou vlky k mršině a vlci zase otevírají svými zuby mrtvá zvířata na místech, kam nejsou jinak schopni se havrani dostat. Podle indiánských legend existuje mezi vlky a havrany spojenectví potvrzené dávnou úmluvou. Manželé Jim a Jamie Dutcherovi, autoři knihy Vlci u dveří svým pozorováním dokládají, že si oba druhy spolu často hrají, ale nikdy si navzájem vážně neublíží. Vlci prý sežerou každého mrtvého ptáka co najdou, ale mrtvého havrana jen takřka pietně odklidí stranou cesty. Podivuhodné, nemyslíte?