O JITŘENCE, KTERÁ OTEVÍRÁ JARO
My Pohané jsme před několika dny oslavili svátek jarní rovnodennosti, který mnozí z nás nazývají anglosaskými výrazy Ostara nebo Eostre. Pokud si dáte práci a budete pátrat po původu názvu tohoto svátku, pak se pravděpodobně dozvíte, že je odvozen od jména bohyně Eostre, kterou uctívali pohanští Anglosasové. Máme o tom doklad z 8.století, kdy anglický mnich Northubrijského kláštera, známý jako svatý Bede, ve svém spisu De temporum ratione zapsal, že podle této bohyně nazývali staří Angličané celý měsíc duben, kterému říkali Ēosturmōnaþ. Svatý Bede dále dosvědčuje, že svátek bohyně Eostre byl nahrazen křesťanskými Velikonocemi.
Bedův spis De temporum ratione nám, žel bohům, dává jediné relevantní informace, které o bohyni Ostaře/Eostre máme. Je tedy vůbec možné udělat si o této bohyni nějakou konkrétnější představu? Naštěstí ano. Jedná se totiž o bohyni, kterou nalezneme prakticky v jakémkoli indoevropském panteonu. Řekové jí znali jako Eos, Římané jako Auroru a Baltové jako Auštru nebo Aušrine. Všechna tato jména souvisí s úsvitem, jasem a východní stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Samotná bohyně se na nebi ukazuje jako nejjasnější hvězda, která je vidět ještě i krátce po rozednění, tedy jako Jitřenka, nebo chcete-li, planeta Venuše. Slované ji znali jako už zmíněnou Jitřenku, Denici, Večernici (je totiž zároveň první viditelnou hvězdou při stmívání) a konečně jako Zoru. Jméno Zora souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole. Ve slovanském folklóru byla Zora opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Dochovalo se například jedno zaříkadlo, které zpívala děvčata během jarního rituálního obmývání potoční, či říční vodou, ve kterém se říká : "Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země."
Velmi zajímavý příběh o Jitřence se nám dochoval v mytologii starých Baltů. Podle tohoto příběhu se kdysi v prvních jarních dnech konala velká nebeská svatba. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Když ale přišla noc a Menuo putoval oblohou sám, zakoukal se do Jitřenky (Aušrine) a pomiloval se s ní. Tato zrada rozlítila hromovládce Perkúnase, který pak ve vzteku Menua rozsekl v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Zajímavé je, že rituální koupele starých Slovanů, při kterých děvčata zpívala o svém přání být krásné jako Zora se konaly na jaře. Velká nebeská svatba a následná zrada Menua s Aušrine také proběhla "na jaře nejprvnějším". Ať už tedy mluvíme o germánské Eostre, slovanské Zoře, nebo baltské Aušrine, vždy nás to nějak přivádí k jarnímu období. A je to vlastně logické! Jitřenka je bohyní jasu, svítání a nových počátků, a tak bychom asi jen těžko hledali bohyni, která by se hodila více k tomu, aby nám otevřela brány jara. Vítej Ostaro!
Bedův spis De temporum ratione nám, žel bohům, dává jediné relevantní informace, které o bohyni Ostaře/Eostre máme. Je tedy vůbec možné udělat si o této bohyni nějakou konkrétnější představu? Naštěstí ano. Jedná se totiž o bohyni, kterou nalezneme prakticky v jakémkoli indoevropském panteonu. Řekové jí znali jako Eos, Římané jako Auroru a Baltové jako Auštru nebo Aušrine. Všechna tato jména souvisí s úsvitem, jasem a východní stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Samotná bohyně se na nebi ukazuje jako nejjasnější hvězda, která je vidět ještě i krátce po rozednění, tedy jako Jitřenka, nebo chcete-li, planeta Venuše. Slované ji znali jako už zmíněnou Jitřenku, Denici, Večernici (je totiž zároveň první viditelnou hvězdou při stmívání) a konečně jako Zoru. Jméno Zora souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole. Ve slovanském folklóru byla Zora opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Dochovalo se například jedno zaříkadlo, které zpívala děvčata během jarního rituálního obmývání potoční, či říční vodou, ve kterém se říká : "Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země."
Velmi zajímavý příběh o Jitřence se nám dochoval v mytologii starých Baltů. Podle tohoto příběhu se kdysi v prvních jarních dnech konala velká nebeská svatba. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Když ale přišla noc a Menuo putoval oblohou sám, zakoukal se do Jitřenky (Aušrine) a pomiloval se s ní. Tato zrada rozlítila hromovládce Perkúnase, který pak ve vzteku Menua rozsekl v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Zajímavé je, že rituální koupele starých Slovanů, při kterých děvčata zpívala o svém přání být krásné jako Zora se konaly na jaře. Velká nebeská svatba a následná zrada Menua s Aušrine také proběhla "na jaře nejprvnějším". Ať už tedy mluvíme o germánské Eostre, slovanské Zoře, nebo baltské Aušrine, vždy nás to nějak přivádí k jarnímu období. A je to vlastně logické! Jitřenka je bohyní jasu, svítání a nových počátků, a tak bychom asi jen těžko hledali bohyni, která by se hodila více k tomu, aby nám otevřela brány jara. Vítej Ostaro!
Žádné komentáře:
Okomentovat