Mikyho rozumy

ÚVAHY O SLOVANSKÉ BOHYNI MORANĚ

Hned na úvod misím říct, že se v tomto článku nevyhnu několika spekulacím a budu možná spojovat nespojitelné. Nejsem ovšem profesionální etnograf, a tak si mohu nějaké málo podložené domněnky dovolit.
První spekulace se skrývá již v samotném názvu článku, protože neexistuje žádný jasný doklad o tom, že by staří Slované skutečně nějakou bohyni jménem Morana uctívali. V nejstarších historických záznamech, ze kterých pochází zprávy o Perunovi, Velesovi, Svarogovi a spol., se jméno Morany nevyskytuje. Zmínky polského kronikáře Jana Dlugosze z 15.stol., a českého kronikáře Václava Hájka z Libočan ze století šestnáctého, kteří o Moraně jako o bohyni hovoří, nejsou díky pozdní dataci vědeckou obcí, přijímány jako průkazné.
Jediné, co tedy spolehlivě víme, je to, že v západoslovanském prostředí je odnepaměti v jarním období vykonáván obřad známý, jako "Vynášení smrti." První písemná zmínka pochází z roku 1366, kdy byla tato zvyklost zakázána církevní synodou. Dobře zažitý a široce praktikovaný zvyk je však jistě mnohem starší a jeho kořeny leží v pohanských časech. To je ostatně i důvod, proč byl církví opakovaně zakazován. Dříve byl obřad patrně vázán na čas jarní rovnodennosti, s nástupem křesťanství se začal praktikovat v tzv. Smrtnou neděli, tedy 14. Dnů před Velikonocemi.
Ústřední postavou tohoto jarního zvyku byla slaměná figurína zvaná Morana, Morena, Mořena, Mařena, Marzana, ale také Smrtholka či Kostroma. Figuru, upevněnou na tyči, navlečenou do ženských šatů a ozdobenou náhrdelníky z vyfouklých vajec, nebo prázdných šnečích ulit, vynášeli obyvatelé vsí a měst ve velkém průvodu za obec a zde ji obřadně zlikvidovali. Někde se ke kamenovala a tloukla holemi, ale nejčastěji se zapálila a vhodila do potoka nebo do řeky a nechala se jejím proudem odnést. Lidová tradice nám k tomuto zvyku zanechala celou řadu obřadních písní, např :

Nesem, nesem kyselo,
čtyry leta viselo,
na pátý rok spadlo,
jak spadlo, hned zvjadlo.
Smrť, smrť ukrutná
kyselico nechutná;
kyselicu zíme
a smrť utopíme.

Z místa likvidace Mořeny se odcházelo kvapně, někdy se i utíkalo a nikdo se neotáčel. Tradovalo se, že ten, kdo by ve zmatku zakopl a zůstal pozadu, zemře.
Potom se nazdobil a opentlil mladý zelený stromek a vesničané si přinášeli do obce "Nové léto." Lidé přitom zpívaly rozličné písně, např :

Smrt nesem ze vsi,
nový líto do vsi:
buďte páni veselí,
s červenými vejci,
s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec,
bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí,
na tu smrtnou neděli:
smrt jsme Vám odnesli,
nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné,
obilíčko zelené!"

Nebo :

Smrt plave po vodě,
nový líto k nám jede,
s červenými vejci žlutými mazanci.
Buďte páni veselí,
na smrtnou neděli.
Smrt jsme vám odnesly,
nové léto přinesly.
Líto, nový líto, co jsi nám přineslo?
Mnoho dobrého,
kvítí pěkného, modrého, bílého a červeného.

Smysl celého rituálu je tedy celkem jasný. Mořena, nebo Smrtholka tu představuje nemoci, smrt a zimní období, se kterým se lidé vypořádávají a loučí a opentlený stromek je symbolem plodného teplého období, tedy léta.
Lidová tradice nám dále praví, že nové léto nám otevírá sv.Jiří.

"Smrtná neděla, kam ses poděla.
Děla jsem seděla, děla jsem seděla svatému Jiří,
aby mně otevřel do ráje dveři.
Svatý Jiří vstává, zem odmyká
aby tráva růstla, travička zelená,
růžička červená, fiala modrá."

Smrtná neděla, kdes klíče poděla?
Dala jsem je, dala, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, pole odmykal,
všelijaké kvítí, až se pole svítí,
fiala modrá, růže červená.

Dále :

Velikonoc veliká, kdes tak dlouho byla,
u studánky u rudánky, ruce jsem si myla,
lístečkem, plístečkem jsem se utírala.
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám,
nám, nám, těm troubeckým pannám.

A ještě :

Smrtná neděle, kams klíče dala? Dala jsem je, dala Květné neděli.
Květná neděle, kams klíče dala? Dala jsem se, dala, Květným pondělkům.
Květný pondělku, kams klíče dal? Dal jsem já je, dal jsem, Zeleným čtvrtkům.
Zelený čtvrtku, kams klíče dal? Dal jsem je, dal, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, zemi odmykal, aby tráva rostla, tráva zelená.

Říká se, že sv.Jiří zde vlastně nahrazuje původního slovanského boha plodnosti a jara (ekvivalent germánského Freye), který byl v Bělorusku znám jako Jarilo a v Pomoří, jako Jarovít. V jedné běloruské písni se zpívá :

Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil.

A Jarovítův kněz prý při obřadech svého boha říkával :

"Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."

Jestliže tedy svatý Jiří ve skutečnosti představuje boha jara a života, mohla by opravdu Morana představovat bohyni zimy a smrti, která mu spolu s klíči předává vládu nad Zemí.
Etymologové vysvětlují, že jméno Morana souvisí se slovanskými výrazy mřít, mořit a mor. Má-li Morana představovat bohyni smrti, není na tom ostatně nic divného. Ze stejného slovního základu prý ovšem také pochází výraz moře. Někteří to vysvětlují tak, že pro Slovany, kteří nikdy nebyli žádnými velkými mořeplavci, představovalo moře něco potencionálně nebezpečného, tedy místo, kde hrozí smrt. A teď si zaspekuluji a nabídnu vám jiné vysvětlení. V knize o Podkarpatské Rusi jsem totiž nedávno objevil dvě zaříkadla, která zdejší vesnické vědmy používaly na odčarování uhranutého novorozence. Obě jsou úžasná, ale vzhledem k jejich délce je teď nebudu celá přepisovat. Důležité je, že zaříkávačky zde posílaly nemoci do moře k jejich matce! V jednom z těch zaříkadel stojí :

"Nemoci, z jedení, ze spaní, ze zvracení, všeliké strachomety, ne tak vy dělejte, oj, vy se obraťte v moře. Tam baba zubatá, tam baba hrbatá, plece ji stiskněte a dítěti pokoj dejte! …"

A v tom druhém :

"… a poslala nemoci za vysokou horu, za červenou skálu, i v siné moře. Tam je jejich máma, tam jim dají práci, vodu přelívati, písek přesýpati. …"

Matka nemocí, zubatá, hrbatá … Nemohu se zbavit dojmu, že se tu mluví o Moraně a na mysl mi vyplouvá otázka; neříkáme moři moře právě proto, že je bájným sídlem bohyně Mořeny? A kam vlastně tečou všechny ty potoky a řeky, kam na jaře figuru Morany házíme? Do moře! Možná tímto způsobem vracíme bohyni do jejího pravého domova, odkud se k nám s příchodem zimy zase vrátí. Jsou to jen domněnky a spekulace? Asi ano, ale možná, možná na tom něco je.
A ještě něco zajímavého jsem v té knize o Podkarpatí objevil. Každý z vás už pravděpodobně někdy četl notoricky známý odstavec z Kosmovy kroniky o nástupu knížete Břetislava I. na trůn. Pro ty, kdo to přeci jen neznají ho ale odcituji :

…hned na počátku svého knížectví vzplanul velkou horlivostí pro křesťanské náboženství. Vyhnal ze země všechny čaroděje, hadače a věštce a rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které prostý lid na mnohých místech ctil. Tento dobrý kníže vymítil i další ohavnosti a bezbožné výmysly, aby se jim Boží lid v budoucnu neoddával. Vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali totiž pověrečné zvyky: v době letnic, v úterý nebo ve středu přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a obětovali zlým duchům, v lesích a na polích konali pohřby, oddávali se hrám, jež podle pohanského obřadu konali na odpočinutí duší na rozcestích a křižovatkách, a konečně rozpustile provozovali i bezbožné kratochvíle nad mrtvými, při nichž se škraboškami na tvářích volali prázdné stíny.

Vždycky mi vrtaly hlavou ty hry a bezbožné kratochvíle, které podle kronikáře provozovali staří Čechové nad mrtvými. V knize Podkarpatská Rus jsem narazil na svědectví etnografa A.Markuše, který popisuje zvyky, které se ve zdejším kraji prováděly, když někdo zemřel. Nejdříve prý dali pozůstalí mrtvému zazvonit. Navečer pak do jejich chalupy přišli sousedé, aby společně četli žaltář a modlili se. Potom následovala hostina, po které odešli všichni staří domů. Mládež ale zůstala a do pozdní noci, někdy až do rána hrála hry.
Jedna z popsaných her je velice zajímavá. Vybral se jeden člověk , který měl představovat smrt. Ostatní ho namazali bílou moukou, vyřezali mu z brambor zuby, zahalili ho do bílé plachty a dali mu do rukou dva pruty. Jeden mládenec pak vešel do domu a volal smrt. Druzí chlapci, se nejprve snaží smrt zadržovat, ale nakonec ji přece do chalupy pustí. Namaskovaná osoba prochází mezi přítomnými a švihá je pruty. Hra končí tím, že některý z mládenců vezme vědro vody a začne všechny polévat. Nejvíce to samozřejmě schytávala děvčata.
Když se nad tím zamyslíme, je to divná hra. Nemá vítězů ani poražených a víc než co jiného připomíná hru divadelní. Těžko říct o co v ní jde, ale švihání pruty a polévání vodou, dost připomíná jarní slovanské zvyky spojené s Velikonocemi. Tedy období, kdy se též za ves vynáší figura smrti. Když jsem ale ten text četl, ihned mi v hlavě naskakovala slova z Kosmovy kroniky o hrách nad mrtvými, při nichž se se škraboškami na tvářích volaly prázdné stíny.
Postava smrti je ve slovanském prostředí obvykle ženského pohlaví, je to ta baba zubatá, baba hrbatá z výše uvedeného zaříkadla. Etnograf Jan Souček, který prováděl výzkum v Moravských Kopanicích, říká :

"Jako smrt si představují Kopaničáři starší šedovlasou ženu, zahalenou od hlavy až k patě do šedého nebo bílého závoje. Není to zde tedy kostlivec a nemá rovněž žádný smrtící nástroj, jako např. kosu. Tato bytost je však prý charakteristická zvláštním pohledem, ze kterého naskakuje husí kůže. Tak mi ji aspoň líčila žena z Vápenic, která ji údajně sama dvakrát potkala. Vždy, když odcházela od domu, ve kterém právě někdo zemřel. Do obydlí se může dostat i tou nejmenší skulinou, nejčastěji však prý klíčovou dírkou. Člověka usmrtí tak, že jej obejme a zadusí."*

Poslední věta o klíčové dírce a dušení tak trochu spojuje postavu smrti s folklórní postavou Mory/Můry. A jsme zase u toho slovního kořene mor. Na stránkách Rodné víry jsem ještě narazil na zajímavou výpověď ženy z Makedonského Mariova :

"Od otce vím o bohu Perunovi a o bohyni Moreně. Bohyně Morena - lidi zabíjí. To, že se rodíme, nezpůsobuje bůh Perun, ale bůh Dajbog a bůh Dajbog nám dává a bůh Perun dává lidem růst a bohyně Morena lidi bere, to znamená, že umírají. A pak je svatý Aranďel zabíjí nožem, kopím. Pro dobytek byl bůh Perun, jen ten, jen ten, jiný ne. Otec tak říkával, že byl i pro lidi, a bůh Dajbog znamená, že dával lidi, a bůh Perun, aby rostl dobytek i lidé, a bohyně Morena je brala. Lidem se zjevovala čas od času, plakala, procházela se po vsích a po lukách. Prý tu zaplakala, a slyšeli ji v Prilepu. To znamená, že když zapláče v Prilepu, tady ji uslyšíme. Tady na kopcích stála, vysoko stála. A volala a ptala se: "Do kterého domu mám večer vstoupit, kam mám přijít?"**

Tuto výpověď zaznamenali etnografové během terénního výzkumu až v devadesátých letech 20.století, proto je dobré ptát se, zda je vůbec možné, aby až do této doby byla někde zachována nepřerušená pohanská tradice. Já o tom dost pochybuju, ale pověst o smrti, která pláče, obchází okolí a ptá se, kam může večer vstoupit, bude zřejmě původní.
Tolik tedy, k mým dnešním úvahám nad bohyní Moranou.

Slovanská obřadní maska nalezená v Novgorodu.