ŠAMANSKÉ PUTOVÁNÍ
/ Článek z února 2012 /
To, co šamana charakterizuje nejvíce, je jeho schopnost navozovat si změněný stav vědomí, ve kterém pak putuje duchovními světy, aby se v nich setkal s duchy a nalezl lék, či odpovědi na své otázky. Existuje mnoho způsobů kterými šamani do změněného stavu vědomí vstupují. Mezi ty nejčastější patří požití rostlinné drogy, rytmické bubnování, chřestění, půst, tanec apod. Bubnování a chřestění, které si oblíbili hledači šamanské moudrosti z moderních západních zemí, patří ke způsobům nejsnazším a nejbezpečnějším. Metoda bubnování skutečně funguje a má nesporné výsledky. Poslouchání monotónních úderů bubnu dostane po chvíli vaší mysl do jakéhosi snového stavu, ve kterém se pohybujete zvláštními světy a setkáváte se zde s různými bytostmi.
Řekl jsem, že schopnost putovat duchovními světy je pro šamany charakteristická, to však neznamená, že každý kdo těmito světy putuje je šaman. Skutečný šaman si nevolí svou roli sám, ale je k šamanské službě povolán duchy. Skutečný šaman se ze svého šamanství nemůže vyvázat, neboť odmítnutí této služby by pro něj, nebo jeho blízké mělo fatální důsledky. Skutečný šaman nenavštěvuje duchovní světy jen tak ze zvědavosti, ale svádí v nich často těžké zápasy, které ho mohou stát i život. Skutečné šamanství vyžaduje oběť. Pokud jsme nebyli k šamanství povoláni a pokud jsme se plně nepoddali duchům, nemáme právo se nazývat šamany. Můžeme sice šamansky putovat, ale nikdy neshromáždíme dostatek síly, abychom mohli efektivně sloužit druhým. Naše cesty budou mít význam především pro nás samé. Skutečný šaman je tu však pro ostatní.
Šamanské cestování má ale velký význam i pro toho, kdo nemá ambice nazývat se šamanem. Je to totiž jedinečný prostředek dosahování své osobní gnóze (poznání). Každá cesta, kterou jsem za zvuku bubnu, nebo chřestidla podnikl, mě něčemu naučila. Tyto lekce jsou často naprosto překvapivé. Málokdy se cesta vyvíjí tak, jak bych čekal. Poznatky z šamanských cest totiž nevycházejí z naší běžné logiky, ale přímo od duchů.
Cestování s pomocí bubnu je skutečně překvapivě snadné, existuje však několik zásad, kterých bychom se při něm měli držet. Caitlín Matthewsová jich vyjmenovává osm.
1. Potřeba nebo účel. U každé magické práce je velmi důležité ujasnit si nejprve cíl (záměr) svého konání, rozhodně to platí i šamanského putování. Cesta, kterou podnikáte bez jasného cíle je nesmyslná. Šamanské cestování není turistika za krásami jiných světů, ale duchovní práce, která nás má někam posunout. Mám vyzkoušeno, že bez jasného záměru se cesta stává bezcílným bloumáním a mrháním času, které nám nic dobrého nepřinese. Stanovit si cíl, neznamená naplánovat si výsledek cesty, ten je mnohdy překvapením. Nedávno jsem například cestoval proto, abych se setkal s bohyní Freyou. Před cestou jsem dokonce vytvořil její sigilium, abych svůj záměr ještě posílil. Nakonec jsem se ale k svému údivu nesetkal s ní, ale s jejím dvojčetem a bratrem Freyem.
Jedním z prvních cílů šamanského cestování by mělo být nalezení našeho silového zvířete, nebo jiného průvodce. Během dalších cest se bez pomoci našeho zvířete často neobejdeme.
2. Příprava místa. Příprava místa, která zahrnuje shromáždění potřebných předmětů, zajištění místa před vyrušením a obřadní očistu, je sama o sobě rituálem, který nás jakoby přednaladí pro další činnost. Bez přípravného rituálu se z našeho putování vytrácí úcta a nejsme-li uctiví my, nebude k nám uctivý ani duchovní svět.
3. Čerpání ze zdroje. Tímto termínem označuje Caitlín Matthewsová vylaďování našeho vědomí do změněného stavu. V našich podmínkách se tak nejčastěji děje pomocí bubnování. U laponských šamanů je zvykem, že nebubnuje šaman, ale jeho pomocník. Šaman se tak nerušeně věnuje svému duchovnímu letu. Také my můžeme mít samozřejmě pomocníka, nebo si můžeme pustit nahrávku bubnování z cédéčka. Osobně ale považuji za nejlepší způsob, když se doprovázíme bubnováním sami. Někteří autoři nám radí nejvhodnější rytmy a frekvence. Fried Froemer doporučuje frekvenci 180ti úderů za minutu, Michael Harner mluví dokonce o 205 - 220 úderech za minutu. John Matthews říká, že se mu osvědčily tyto rytmy : Cesta Dolního světa- tři pomalé pravidelné údery; Cesta do Středního světa - pět pravidelných rychlejších úderů; Cesta do Horního světa - sedm rytmických velmi rychlých úderů.
Moje zkušenost je taková, že rychlost bubnování je dobré občas během cesty změnit. Nemyslím náhodně, to by mohlo být rušivé, ale v některých okamžicích (podle toho, co se ve vizi děje) prostě cítím, že je nutné trochu zrychlit, nebo ubrat. S tím nám ovšem pomocník, nebo nahrávka nepomůže, proto upřednostňuji vlastní bubnování.
4. Pozvání duchů. Pozvání duchů a prosba o jejich pomoc při cestě je obvykle součástí přípravy místa. Jakmile se ale ponoříme do vize, měli bychom povolat své průvodce a pomocníky. Na cestách se často vyskytnou překážky, kde si bez pomocného ducha těžko poradíme. Při jedné své cestě do Dolního světa jsem musel například plout po řece mrtvých, jejíž temná voda se mi vůbec nelíbila, nebýt toho, že mě mé strážné zvíře vzalo na hřbet a plul jsem na něm, asi bych si na tento úkol netroufl.
5. Délka Cesty. Doporučuje se stanovit si nejen cíl, ale také délku cesty. Obvykle to bývá 10 - 30 minut. Praktik se může na délce dohodnout se svým pomocným bubeníkem, nebo si vybere CD nahrávku odpovídající délky. I zde vidím daleko výhodnější vlastní bubnování. Těžko totiž předem odhadnout kolik času budeme potřebovat. Někdy se naplní účel mé cesty docela rychle, ale dlouho mi trvá zpáteční cesta. Kdyby mi v tomto okamžiku moji cestu někdo utnul, asi by část mé duše zůstala trčet někde v jiném světě. Když bubnuji sám, vím přesně kdy přestat.
Jinak doporučuji cesty zbytečně neprotahovat. Pokud jste obdrželi odpověď na svou otázku, nebo nalezli to, co jste hledali vraťte se zpět. Možná vás v průběhu cesty napadne ještě další cíl, ke kterému byste se rádi dobrali, nechte ho ale raději na jindy. Jakmile začnete vymýšlet v průběhu putování další cíle, začíná se váš původní záměr rozpadat a vy pak běháte od jednoho k druhému a výsledky bývají zmatené.
6. Návrat. Návrat by měl proběhnout stejnou cestou, ale v opačném sledu. Začala-li vaše cesta v jeskyni, nebo u stromu, měla by zde i skončit.
7. Poděkování duchům a pomocníkům. Pokud si chceme s duchy uchovat dobré vztahy, neměli bychom na poděkování za jejich pomoc nikdy zapomenout.
8. Sdělení nebo použití rady. Jak už bylo řečeno, necestujeme pro zábavu, ale za určitým cílem. Své poznatky z cest je nutné nejprve zapsat a později otestovat jejich platnost. Pokud si průběh cesty nezapíšeme, mohou se nám z hlavy vykouřit důležité detaily, je to podobné jako u snů. Dostalo-li se vám nějaké rady, zkuste jí řídit, proto jste přeci cestovali.
Řekl jsem, že schopnost putovat duchovními světy je pro šamany charakteristická, to však neznamená, že každý kdo těmito světy putuje je šaman. Skutečný šaman si nevolí svou roli sám, ale je k šamanské službě povolán duchy. Skutečný šaman se ze svého šamanství nemůže vyvázat, neboť odmítnutí této služby by pro něj, nebo jeho blízké mělo fatální důsledky. Skutečný šaman nenavštěvuje duchovní světy jen tak ze zvědavosti, ale svádí v nich často těžké zápasy, které ho mohou stát i život. Skutečné šamanství vyžaduje oběť. Pokud jsme nebyli k šamanství povoláni a pokud jsme se plně nepoddali duchům, nemáme právo se nazývat šamany. Můžeme sice šamansky putovat, ale nikdy neshromáždíme dostatek síly, abychom mohli efektivně sloužit druhým. Naše cesty budou mít význam především pro nás samé. Skutečný šaman je tu však pro ostatní.
Šamanské cestování má ale velký význam i pro toho, kdo nemá ambice nazývat se šamanem. Je to totiž jedinečný prostředek dosahování své osobní gnóze (poznání). Každá cesta, kterou jsem za zvuku bubnu, nebo chřestidla podnikl, mě něčemu naučila. Tyto lekce jsou často naprosto překvapivé. Málokdy se cesta vyvíjí tak, jak bych čekal. Poznatky z šamanských cest totiž nevycházejí z naší běžné logiky, ale přímo od duchů.
Cestování s pomocí bubnu je skutečně překvapivě snadné, existuje však několik zásad, kterých bychom se při něm měli držet. Caitlín Matthewsová jich vyjmenovává osm.
1. Potřeba nebo účel. U každé magické práce je velmi důležité ujasnit si nejprve cíl (záměr) svého konání, rozhodně to platí i šamanského putování. Cesta, kterou podnikáte bez jasného cíle je nesmyslná. Šamanské cestování není turistika za krásami jiných světů, ale duchovní práce, která nás má někam posunout. Mám vyzkoušeno, že bez jasného záměru se cesta stává bezcílným bloumáním a mrháním času, které nám nic dobrého nepřinese. Stanovit si cíl, neznamená naplánovat si výsledek cesty, ten je mnohdy překvapením. Nedávno jsem například cestoval proto, abych se setkal s bohyní Freyou. Před cestou jsem dokonce vytvořil její sigilium, abych svůj záměr ještě posílil. Nakonec jsem se ale k svému údivu nesetkal s ní, ale s jejím dvojčetem a bratrem Freyem.
Jedním z prvních cílů šamanského cestování by mělo být nalezení našeho silového zvířete, nebo jiného průvodce. Během dalších cest se bez pomoci našeho zvířete často neobejdeme.
2. Příprava místa. Příprava místa, která zahrnuje shromáždění potřebných předmětů, zajištění místa před vyrušením a obřadní očistu, je sama o sobě rituálem, který nás jakoby přednaladí pro další činnost. Bez přípravného rituálu se z našeho putování vytrácí úcta a nejsme-li uctiví my, nebude k nám uctivý ani duchovní svět.
3. Čerpání ze zdroje. Tímto termínem označuje Caitlín Matthewsová vylaďování našeho vědomí do změněného stavu. V našich podmínkách se tak nejčastěji děje pomocí bubnování. U laponských šamanů je zvykem, že nebubnuje šaman, ale jeho pomocník. Šaman se tak nerušeně věnuje svému duchovnímu letu. Také my můžeme mít samozřejmě pomocníka, nebo si můžeme pustit nahrávku bubnování z cédéčka. Osobně ale považuji za nejlepší způsob, když se doprovázíme bubnováním sami. Někteří autoři nám radí nejvhodnější rytmy a frekvence. Fried Froemer doporučuje frekvenci 180ti úderů za minutu, Michael Harner mluví dokonce o 205 - 220 úderech za minutu. John Matthews říká, že se mu osvědčily tyto rytmy : Cesta Dolního světa- tři pomalé pravidelné údery; Cesta do Středního světa - pět pravidelných rychlejších úderů; Cesta do Horního světa - sedm rytmických velmi rychlých úderů.
Moje zkušenost je taková, že rychlost bubnování je dobré občas během cesty změnit. Nemyslím náhodně, to by mohlo být rušivé, ale v některých okamžicích (podle toho, co se ve vizi děje) prostě cítím, že je nutné trochu zrychlit, nebo ubrat. S tím nám ovšem pomocník, nebo nahrávka nepomůže, proto upřednostňuji vlastní bubnování.
4. Pozvání duchů. Pozvání duchů a prosba o jejich pomoc při cestě je obvykle součástí přípravy místa. Jakmile se ale ponoříme do vize, měli bychom povolat své průvodce a pomocníky. Na cestách se často vyskytnou překážky, kde si bez pomocného ducha těžko poradíme. Při jedné své cestě do Dolního světa jsem musel například plout po řece mrtvých, jejíž temná voda se mi vůbec nelíbila, nebýt toho, že mě mé strážné zvíře vzalo na hřbet a plul jsem na něm, asi bych si na tento úkol netroufl.
5. Délka Cesty. Doporučuje se stanovit si nejen cíl, ale také délku cesty. Obvykle to bývá 10 - 30 minut. Praktik se může na délce dohodnout se svým pomocným bubeníkem, nebo si vybere CD nahrávku odpovídající délky. I zde vidím daleko výhodnější vlastní bubnování. Těžko totiž předem odhadnout kolik času budeme potřebovat. Někdy se naplní účel mé cesty docela rychle, ale dlouho mi trvá zpáteční cesta. Kdyby mi v tomto okamžiku moji cestu někdo utnul, asi by část mé duše zůstala trčet někde v jiném světě. Když bubnuji sám, vím přesně kdy přestat.
Jinak doporučuji cesty zbytečně neprotahovat. Pokud jste obdrželi odpověď na svou otázku, nebo nalezli to, co jste hledali vraťte se zpět. Možná vás v průběhu cesty napadne ještě další cíl, ke kterému byste se rádi dobrali, nechte ho ale raději na jindy. Jakmile začnete vymýšlet v průběhu putování další cíle, začíná se váš původní záměr rozpadat a vy pak běháte od jednoho k druhému a výsledky bývají zmatené.
6. Návrat. Návrat by měl proběhnout stejnou cestou, ale v opačném sledu. Začala-li vaše cesta v jeskyni, nebo u stromu, měla by zde i skončit.
7. Poděkování duchům a pomocníkům. Pokud si chceme s duchy uchovat dobré vztahy, neměli bychom na poděkování za jejich pomoc nikdy zapomenout.
8. Sdělení nebo použití rady. Jak už bylo řečeno, necestujeme pro zábavu, ale za určitým cílem. Své poznatky z cest je nutné nejprve zapsat a později otestovat jejich platnost. Pokud si průběh cesty nezapíšeme, mohou se nám z hlavy vykouřit důležité detaily, je to podobné jako u snů. Dostalo-li se vám nějaké rady, zkuste jí řídit, proto jste přeci cestovali.
Šamanův pomocník bubnuje, zatímco ležící saamský šaman putuje do Dolního světa. /kresba z roku 1673/
Žádné komentáře:
Okomentovat