Mikyho rozumy

SLUNEČNÍ ZÁTOKA 2015

Setkání ve Sluneční Zátoce je už tradicí, která neodmyslitelně patří k Pohanskému kruhu. Když jsme na tuto akci jeli s Frostíkem před třemi lety poprvé, netušili jsme, že na dalších ročnících již budeme sami k tomuto společenství patřit. Právě zde jsme se v roce 2012 s našimi budoucími soukmenovci viděli poprvé a právě zde nám začalo docházet, že s lidmi, jako je Rolf, Myslič, Wolf, Tomas a další, vnitřně velmi dobře souzníme. Loňský ročník, který byl tehdejšími účastníky hodnocen jako zatím nejlepší, jsem vynechal, o to víc jsem se těšil na ten letošní.

Na akci mě vezl tentokrát svým autem Jakub, který se účastnil již několika našich podniků a bydlí stejně jako já v Táboře. Z jiného konce Jižních Čech pak přijel ještě Věkoš a Jirka. Ti svůj vůz, a Věkoš dokonce i triko, ještě stylově vyzdobili jižanskou vlajkou z období americké občanské války. Konfederační (jižanská) vlajka bývala, co moje paměť sahá, mezi jihočeskými trampy vždy hodně oblíbená, takže kdo by v tom chtěl zase hledat nějaké náznaky sympatií k otrokářství a potlačování práv menšin, bude jako obvykle na omylu. Věkoš vyprávěl, jak si je šokovaně po cestě prohlíželi řidiči jiných vozů, ozdobených českými vlaječkami, kterým asi hodně vrtalo hlavou jakému hokejovému týmu to vlastně posádka tohohle auta fandí.

Když jsme se ubytovali a pozdravili s ostatními, vyrazili jsme všichni k Foglarovu pomníku, kde jsme na rozhraní lesa a louky společně vysadili několik stromů. Soukmenovci z Moravy dovezli javory, my Jihočeši jsme vysadili párek dubu letního a Myslič za Vysočinu zasadil dokonce šištici sekvojovce obrovského, prý jako připomínku bratří z Vinlandu. V neděli, když už jsme byli všichni pryč, dorazil ještě Frostík, který se letošní Zátoky neúčastnil, aby k našim stromům přidal svůj oblíbený habr.

Dalším bodem programu byl sněm Pohanského kruhu. Přítomní členové proto na chvíli opustili ostatní účastníky akce, zasedli do kruhu u Fíbova runového kamene a dali se do sněmování. Řešili jsme několik důležitých bodů, takže jsme nakonec u kamene zůstali o něco déle, než jsme předpokládali. Nejradostnějším bodem ale bylo přijímání nového soukmenovce Jakuba. Je to skromný a čestný člověk, který se nebojí žádné práce, takže věříme, že bude pro PK jedině přínosem a velmi ho mezi sebe vítáme! Na chvíli jsme ke sněmu přizvali také Věkoše, který nás oficiálně pozval na oslavu letního slunovratu pořádanou jeho slovanskými přáteli. Jelikož jsme neměli otázku letošního slunovratu v PK ještě úplně dořešenou, rozhodli jsme se na Věkošovu nabídku kývnout. Akce bude sice rekonstrukcí obřadu z 9.století a budeme si muset pořizovat dobové kostýmy, ale proč nepoznat něco nového.

Na sobotu jsme měli naplánované výlety po okolí a Věkošův workshop o rozdělávání ohně pomocí tření dřev a křesáním. Původně měl přijít workshop na řadu až po výletě, ale nakonec jsme se rozhodli zařadit ho do programu dříve, protože lidé zmožení pochodem by nemuseli být zrovna pozorným publikem. Musím říct, že Věkoš je výbornej. Nejenže má techniky přípravy a rozdělávání ohně v malíčku, ale dokáže svojí předváděčku doplnit i fundovaným výkladem, který nenudí. Dozvěděli jsme se tak spoustu zajímavého o historii tzv. dřevěného nebo živého ohně, o potřebných pomůckách, materiálech a technikách, na všechno jsme si mohli sáhnout, na všechno se zeptat, prostě paráda. Rozdělávání ohně třením dřev je prastarý způsob, který přetrval i do dob, kdy se již pracovalo s ocílkou, se kterou to jde rychleji a lépe a místy, např. u nás na Valašsku se udržel až do poloviny minulého století. Ptáte se proč lidé zapalovali takto pracně oheň i v dobách kdy se již běžně používali ocílky nebo dokonce zápalky? Inu proto, že byl tento způsob rozněcování ohně v celé Evropě považovaný za obřadní a posvátný. Ohni rozdělanému třením se připisovali očistné, ba přímo léčivé účinky. Využili jsme proto příležitosti a Věkošův dřevěný oheň jsme v lampičce uchovali až do večera a pak jím zapálili náš slavnostní oheň při obřadu.

Věkoš nám potom předvedl i práci s ocílkou a pazourkem. Nechal pro nás dokonce u kováře - archeologa vyrobit na ukázku tři typy ocílek z různých období, jednu germánskou, jednu velkomoravskou a jednu středověkou. Tyto ocílky byly poněkud tenčí, než ty na které jsme dnes většinou zvyklí, protože právě tak kdysi, v dobách kdy se kovy šetřilo, opravdu vypadaly.

Po skončení výkladu si mohli někteří z nás i rozdělávání ohně vyzkoušet. První se do toho vrhl soukmenovec Jirka, který se ještě nedávno léčil se třemi zlomenými obratli. Zrazoval jsem ho od toho, ale on tvrdil, že už je v naprostém pořádku a dal se do díla. Ke konci mu však přeci jen docházely síly a tak nevytvořil dostatek žhavého popílku a oheň nezaplál. Věkoš říkal, že na poprvé to nedá skoro nikdo, což mohu potvrdit, protože jsem se o to se skauty také kdysi pokoušel a něž se zadařilo, uběhla možná i celá hodina. Kamarád Tygr, který nastoupil po Jirkovi se ovšem projevil jako přirozený talent a skutečně rozdělal na poprvé, čímž mu vyjadřuji hluboký respekt.

Po ukončení workshopu jsme zjistili, že na výstup na Melechov už nám nezbývá dostatek času a tak se naše společnost rozpadla na několik samostatných skupinek. Někteří se šli podívat do záchranné stanice pro hendikepované živočichy v Pavlově a jiní vyrazili na Stvořidla nebo na hrad do Ledče. Mnozí z nás už ale v minulých letech navštívili Pavlov, Melechov i Stvořidla a navíc bylo potřeba připravit dřevo, ohniště s runou Algiz a pochodeň na večerní obřad, a tak zůstala početná skupina lidí i přímo v Zátoce. Dříve než jsme se pustili do přípravy ohniště, obarvili jsme ještě červeně runový nápis na Fibově kameni. Nyní je kámen ještě nápadnější a upoutává návštěvníky Sluneční Zátoky na dálku.

Počasí bylo vrtkavé. Chvílemi svítilo slunce, chvílemi pršelo a dokonce i hřmělo, na obřad nám ale s počasím bohové opět přáli. Když jsme se shromáždili v kruhu kolem ohniště, Myslič zahájil celý rituál čtením z knihy Pověsti dávných časů od Alexeje Pludka. Vybral si pasáž o pádu slovanské svatyně na Arkoně. Myslič pak řekl, že ačkoli si tehdy naši předkové mysleli, že je se starou vírou konec, my jsme důkazem toho, že to tak není a vyzval nás, abychom se nenechali zdeptat a zastrašit a nesli původní, po staletí potlačované tradice svými životy dál.

Na to jsme s Věkošem přenesli vytřený plamínek z lampičky na pochodeň a já pak s výkřikem "Živý oheň!" podpálil naše připravené ohniště. Potom jsem zapálil svazek pelyňku a s ním pak obešel celý kruh, aby byli všichni přítomní očištěni. Hlavní obřadník Tomas pak nabral do misky trochu země a smísil jí se svou krví. Pronesl řeč o poutu krve a země, které nás spojuje s našimi předky a jejich dávnými tradicemi, vhodil špetku obsahu misky do velkého rohu naplněného medovinou, načež jsme s ním obešli celý kruh. Já každému podal roh s nápojem k přípitku a Tomas každého požehnal dubovou ratolestí. Když už jsme mysleli, že je obřad u konce, překvapil nás Myslič tím, že veřejně vyhlásil své zasnoubení s Ivou Agnetou. Managarm z Heathen Hearts oběma převázal ruce šátkem, já jim podal roh, aby si vzájemně připili a Tomas jim požehnal svojí zakrvácenou rukou.

Potom se rozproudila volná zábava. Managarm, zkušený Godhi možná nejstaršího pohanského společenství v naší moderní české historii, nás ale ještě vyzval, abychom podstoupili obřad sumbel. Všichni souhlasili a tak jsme se opět rozestoupili do kruhu a podávali si roh. V prvním kole se tradičně připíjelo bohům, ve druhém kole předkům a ve třetím hrdinům. Pak následovalo ještě několik volných kol pro ty, kteří chtěli pokračovat. Přípitky byly mnohdy velmi osobní a mnozí při nich odkrývali ostatním své nitro. Některé proslovy byly tak dobré, že by skoro stály za zapsání, silné byly často ale i přípitky, které neplýtvaly slovy. Když například Iva Agneta, během kola věnovaného předkům pozvedla roh a řekla jediné slovo "babičko", přiznávám, že mě to dojalo, ale já už jsem holt taková stará měkota. :-D

Pospolitost kolem ohně rozpustil až déšť, který se na nás začal snášet po jedné hodině ráno.