Mikyho rozumy

MYSTICA 2011

Hned na úvod se všem omlouvám, že tentokrát nemám skoro žádné fotky. Po prvních dvou blesknutích svého fotoaparátu jsem byl totiž pořadatelem upozorněn, abych focení omezil, nepoužíval blesk a před každým programem požádal přednášejícího o povolení. Fotit bez blesku ve špatně osvětleném sále nemělo cenu a shánět povolení přednášejících se mi nechtělo. Vyfotil jsem tedy jen několik snímků z tržiště. No co, alespoň jsem měl větší klid na poslech.
Minulý rok jsem na festival dorazil s mírným zpožděním, když už běžela první přednáška. Letos jsem dorazil včas a mírné zpoždění měla naopak Dínen, která se zasekla někde v metru. Začátek prvního semináře o Avalonských mysteriích se tak maličko posunul. Chudák Dínen se přihnala jak velká voda a začala přednášet dřív než se vůbec stačila rozkoukat.

O bájném ostrově Avalon, každý z nás už jistě něco slyšel. Ačkoli některé indicie naznačují, že původ Avalonských mysterií je ještě starší, většina z nás ho zaregistrovala ve spojitosti s králem Artušem a vílou Morganou. Na legendě o Ostrově jablek, ležícího kdesi mezi světy, kde kněžky dávného kultu pečují o zraněného krále, vyrostlo několik funkčních pohanských a okultních tradic. K Avalonu se hlásí logicky hlavně Britové, ale má své příznivce prakticky po celém světě. Dínen nám ve své přednášce některé tyto tradice a knižní autory, kteří se Avalonem zabývají, představila. Reálná existence Avalonu a jeho geografická poloha jsou věci nad nimiž visí dodnes otazník. Dínen přímo řekla, že o těchto věcech vlastně nikdo nic neví, takže vymyslíte-li si něco příčetného, nikdo vám to nemůže prakticky vyvrátit. Zároveň nás varovala, abychom si dali pozor, neboť kromě seriozních čarodějek pracuje s Avalonským fenoménem také řada magorů a naprostých trotlů, což se dá ovšem říct v podstatě o každém mýtu. Jedna z těch serióznějších tradic, o kterých nám Dínen povídala, uchopila Avalonské téma velmi hezkým způsobem, neboť hledá v krajině určité znaky, jako např. posvátný pramen a oblý pahorek a zřizuje na těchto místech Avalonské svatyně. Tyto Avalonské svatyně pak můžeme nalézt v rozličných koutech světa, dokonce i na tak exotických a Británii vzdálených místech, jako je Brazílie. U nás prý splňuje podmínky např. Divoká Šárka v Praze, kde je větších pramenů dokonce 9 (devítka posvátná keltská číslice). Chceme-li tedy navštívit Avalon, nemusíme za ním putovat až někam do Glastonbury, nebo k Michaelovým kamenům, budeme-li pozorní, můžeme ho nalézt i tam, kde zrovna žijeme. Tahle myšlenka se mi moc líbí. Jinou možností je chápat Avalon čistě jako spirituální prostor a podnikat k němu např. šamanské cesty. Ať už je to ale s Avalonem jakkoli, nikdo nemůže popřít, že jeho legenda ovlivnila a stále ovlivňuje, obrovské množství lidí.

Po Dínen předstoupil před hosty festivalu Kojot se svým povídáním o osobních zkušenost s duchy šťastného húdú. Většinu toho, co Kojot řekl jsem znal už z článků na jeho blogu. Do přednášky však velmi aktivně vstupovalo několik diskutujících, z nichž někteří měli s duchy húdú také zkušenost a tak se rozvinula docela zajímavá debata. Místy byli diskutující natolik nažhavení, že jsem měl skoro strach, aby pustili Kojota ještě ke slovu. Všichni se ale shodli, že spolupráce s duchy šťastného húdú je nanejvýš efektivní. Ten, kdo s duchy uzavře smlouvu může podle praktiků takřka stoprocentně počítat s radikálními změnami v materiální i psychické oblasti života. Vyznavač duchů si obvykle velmi polepší po hmotné stránce. Dostane například nové lepší zaměstnání a zdvojnásobí se mu příjem. Po stránce psychické pak většinou nastává "zemětřesení" během kterého vyplouvají na povrch potlačované stránky húdúistovy povahy. Člověk se o sobě hodně dozví a ne vždy jsou to zrovna příjemné věci. Tento přerod praktikantovy osobnosti často s člověkem hodně zamává. Psycho-krize však po čase odezní a húdúista se stává novou transformovanou osobností. Na rozdíl od mága západní tradice, se húdúista od duchů nechrání kruhem, ani jim neporoučí, ale plně se jim otvírá. Duchové mají húdúistovo tělo k dispozici a mohou v něm přebývat. Právě tento aspekt nás většinou na této magické praxi děsí nejvíc. Kojot se však zdá s touto skutečností smířen a prožívá se svými duchy přátelský, takřka láskyplný vztah. Na otázky zda se přítomnost duchů projevuje v jeho životě už i nějak negativně s úsměvem odpovídá "Zatím dobrý."

Také na další přednášku Lindy Dragonari o praxi Rökkru, jsem se velmi těšil. Rökkr je zvláštní proud v rámci germánské spirituality, který pracuje s prapůvodními božstvy chaosu, jakými jsou např. obři ohně a ledu. Jedná se o bohy, kteří představují divoké, nezkrocené síly přírody. Tyto bohyně a bohové mají obvykle velmi výrazný temný aspekt a tak jsou někdy mylně chápáni jako ryze negativní síly. Tyto síly lze ale spíše přirovnat k bouři, která sice vyvrací stromy z kořenů, zároveň ale přináší vláhu nezbytnou pro růst a nové rození. Linda to dobře ilustrovala na bohyni Hel, která má půlku těla černou, ale tu druhou bílou. Je to bohyně smrti, zároveň ale i léčitelka. Nahání strach, ale v podobě Perinbaby z pohádky se ujímá děvčete, o které jinak nikdo nestojí.
Rökkr je v rámci severské tradice minoritním směrem. Kromě lidí kolem Ravena Kaldery v USA a Rökkr skupiny na Novém Zélandě, praktikují tento směr snad už jedině někteří pohani v ČR. Česká skupina je zaměřena zejména na uctívání Angrbody a jejích dětí, Fenriho, Jörmungada a Hel. Linda nám představila nový liturgický kalendář české skupiny, který je k nahlédnutí na stránkách http://davnyobycej.cz/armwartner/ . V přednášce zaznělo i to, že jakkoli vychází Rökkr z těch nejstarších tradic je nutné počítat s tím, že žijeme dnes a že je náš pojmový aparát nastaven na jinou sadu symbolů, než aparát lidí, žijících před tisíci lety. Nemělo by nás tedy překvapovat dostaví-li se např. Thor na naše zavolání oblečen do maskáčů s kalašnikovem v ruce, nebo Hel oděna v kůži, jako domina. Linda nám toho chtěla říct evidentně ještě mnohem víc, ale čas vymezený přednášce jí to neumožnil.

Dalším bodem programu bylo odhalení čerstvě dokončeného obrazu Hekaté, umělcem Sandro Dragojem. Sandro vytváří své obrazy ve stavu zvláštního tranzu a samotný akt malby je pro něj jakýmsi druhem komunikace s bytostmi, které maluje. Nejinak tomu bylo i případě obrazu znázorňujícím řeckou bohyni Hekaté. Koho by zajímala Sandrova tvorba, může se mrknout na stránky http://www.infernalismus.com/

Po Sandrovi přišla na řadu LuciJe a její přednáška o základním výcviku v novopohanských tradicích. LuciJe se zaměřila konkrétně na tradice odvozené, nebo příbuzné klasické Wicce a Řádu Bardů, Ovatů a Druidů (OBOD). OBOD v současné době představuje jedinou celosvětově rozšířenou tradici, která nabízí své materiály k výcviku plně přeložené do češtiny. Výcvik je velmi kvalitní, probíhá korespondenčně a je korigován lektorem. Negativem je však jeho poměrně vysoká cena.
Další možností našince je podstoupit výcvik tzv. Eklektic Witchcraftu u české čarodějky Ivety Andromedy Woodové. I zde je však nutné počítat se značnými finančními výdaji. Iveta Woodová je navíc osobností velmi kontroverzní a nemá u většiny českých pohanů dobré jméno.

V budoucnu u nás prý možná rozjede řádný wiccanský výcvik manželský velekněžský pár z USA, zatím je to ale ve fázi plánování.
Mnohem více možností se nabízí těm, kteří jsou schopni studovat v angličtině, nebo němčině. Existuje totiž řada tradic, které v těchto jazycích nabízejí svůj korespondenční výcvik. LuciJe zmínila např. druidský řád ADF, který u nás má už celou řadu stoupenců, dále Correllian Wiccu, Dianickou wiccu Zsuzsanny Budapest, Temple of Witchcraft a další. Cena výcviku je v těchto případech velice rozumná a dostupná takřka každému.
Některé tradice, zejména tradiční Gardnerovská Wicca apod., výcvik na dálku nepřipouštějí a český zájemce musí za svými učiteli dojíždět, např. do Německa, nebo Rakouska. To už je velmi náročný způsob, ale několik jednotlivců již tuto cestu zvolilo. Nejznámějším Čechem, který byl vycvičen v Rakousku a napsal o svých zkušenostech dokonce knihu, je Zahrada. V zahraničním Dianickém covenu studuje nakonec i samotná přednášející LuciJe a její kamarádka Dínen.
Těm, kteří nemají peněz nazbyt a neovládají jazyky nezbývá nic jiného, než studovat samostatně z dostupné literatury. LuciJe s Dínen doporučili např. nedávno vyšlou knihu Škola čarodějnictví od Debbe Tompkinsonové, která je oficiálním studijním materiálem Correllian Wiccy.

Další část programu patřila pohanskému uskupení Bratrstvo vlků (Brothrjus Wulfe). Bratrstvo, patří k těm nejdéle praktikujícím pohanům u nás a nutno říci, že i k těm nejortodoxnějším. Členové chovají křížence psů a vlků a sami se řídí pravidly vlčí smečky. Ve svém pohanství jdou až na dřeň věci a nedělají kompromisy. Nutno zmínit, že jejich přednáška vyvolala bouřlivé diskuse a jestliže stálo na plakátu Mysticy heslo : Tak trochu jiný esoterický festival, Bratrstvo vlků se o tuto jinakost rozhodně postaralo. Největší vášně vyvolalo, když se přednášející zmínili o tom, že narodí-li se vlkům nemocné mládě, tak nepřežije a naznačili, že nemusí být vždycky správné ani to, abychom udržovali naživu za každou cenu těžce nemocné lidské novorozeně. I pro mě zaznělo v přednášce pár věcí se kterými se nemohu ztotožnit. Byla to např. myšlenka, že poctivě praktikované pohanství musí nutně přicházet do konfliktu s naší společností, neboť ta se řídí pravidly křesťanské morálky, nebo to, že se Čech nikdy nemůže stát řádným buddhistou. Celkově však nemohu říct, že by ve mně uskupení vyvolalo vyloženě negativní dojem. Přestože vidím některé věci jinak, dá se říct, že vlčímu společenství fandím a nemyslím si, že by to byla parta zloduchů. A nakonec zazněly i věci velmi pravdivé. Například to, že u nás mnoho lidí obdivuje cizí přírodní náboženství, např. indiánská, nebo sibiřská, ale vlastním tradicím se věnuje jen malá pozornost. Nebo to, že leckterému veganovi a milovníkovi zvířat ve skutečnosti vadí takové věci jako jsou psí chlupy na křesle. Líbilo se mi, že Bratrstvo zdůrazňovalo, že přírodní náboženství, musí vycházet primárně z přírody a že nemá například žádnou cenu přejímat Islandské, nebo Norské pohanské cyklické svátky, když neodpovídají podnebí a přírodním podmínkám v Česku.

Po Vlcích následovalo Burzzlugovo povídání o Nekromacii, tedy magických praktikách, které slouží k navázání kontaktu se zemřelými. Přednáška byla v typickém stylu RKN, tedy jak to přesně říct, chvilkami to nemělo moc hlavu a patu, ale vždycky jsme se nakonec nějak k té podstatě dopracovali. Kritizovat to nechci, protože Burzzlug má v komunikaci s mrtvými určitě víc zkušeností než já a nakonec, alespoň jsme se trochu zasmáli. Nejvíc mě pobavilo, když Kojot nemohl v diskusi z Burzzluga dostat, jaký vlastně vidí v nekromatické komunikaci smysl. Burzzulug nakonec řekl, že tímto způsobem získává informace. Kojot se zeptal jaké informace? Burzzlug řekl, že různé. Kojot ho porosil o konkrétní příklad. Burzzlug řekl, že to záleží na tom, na co se ptáme. Kojot znovu žádal konkrétní příklad, načež Burzzlug vyprávěl, jak jednou s přáteli nemohli spočítat nějaký složitý matematický příklad a tak se napojili na fyzika, který byl autorem příslušného vzorce. Fyzik se ale projevil jako pošuk a hádanku jim vyřešit nepomohl. Kojot to přirozeně pochopil jako nepovedenou seanci, ale další diskutující se na něj otočil a povídá : "Člověče ty se nekoukáš na televizi? Viděl jsi někdy ve Zprávách, že by se na něco ptali Topolánka, nebo Nečase a oni odpověděli něco konkrétního?" No a takhle nějak vypadala celá přednáška.

Po nekromacii nastala neplánovaně změna programu. Křtili se tu dvě nové knihy od spisovatelky Petry Neomillnerové, jedna o astrologii a druhá o bylinkách. Tu bylinkovou jsem koupil Marušce. Využil jsem přítomnosti autorky a nechal jsem si knihu podepsat. Když jsem se do ní na zpáteční cestě ve vlaku díval, potěšilo mě, že to bude opravdu fajn čtení.

Změna programu donutila účastníky dát dále přednost buď Elementárnímu herbalismu, nebo Úvodu do Santerie. Já jsem se rozhodl pro Santerii. Přednášku vedla malinká Slovenka s cizokrajným jménem Sonia Guerrera, která se tomuto magickému umění naučila v Jižní Americe. Její tituly mě neohromily, ale při práci byla opravdu přesvědčivá. Přednáška byla doprovázena praktickými ukázkami očistných rituálů a mělo to vážně šťávu. Zazněly modlitby ve španělštině, zvonky a chřestění chřestidla, pálili se citrony v plechovém kbelíku s lihem i střelný prach na oltáři. Santerie má prý hispánskou a africkou větev. Ta hispánská, ke které Sonia patří je trochu klidnější, nepoužívá zvířecí oběti apod., přesto je z toho to woodoo cítit na sto honů. Sonia je velmi energická bytůstka. Její výklad byl svižný a šel k jádru věci, bravurně zvládala přednášet a zároveň úkolovat své magické pomocníky. Všechno šlo jako na drátkách a mělo atmosféru. A to šlo ve skutečnosti pouze o divadlo pro nás, skutečný obřad musí být síla. Škoda, že to neviděl húdúista Kojot, který musel odjet dříve, protože chvátal zpátky do Brna.

Co říci závěrem? Letošní ročník Festivalu Mystica se mi líbil možná ještě více, než ten loňský. Kromě programu mě těšilo vidět na živo lidi, které jinak znám pouze internetově. Oproti loňsku jsem byl už trochu kurážnější v komunikaci s LuciJí a rád jsem se seznámil i s jejím mužem Tasselhofem. U jejich stánku jsem koupil Marušce stříbrný a sobě tyrkysový přívěsek s Bohyní. Kromě toho jsem tu sehnal esenciální vonný olej ze šalvěje, který jsem zatím nikde jinde neviděl. U Lindy jsem si zase koupil nádherný keramický pohár s runovým nápisem. Odvážil jsem se i oslovit Kojota. Mnoho jsme si toho neřekli, ale působil na mě velice mile a skromně. Přihlásila se ke mně také Catalessi, tu ale moc neznám ani z webu a tak jsem se trochu ostýchal. Neoslovil jsem naopak Airise, protože jsem ho nejdřív nepoznal a pak už mi to bylo blbý, tak se mu tímto omlouvám. Jo, a chyběla mi tu letos Liliana, myslím že kdyby tu byla, dokázal bych se s ní také bavit už více než loni.

No ale jinak to bylo moc fajn! Těžko říct co bude za rok, ale pokud to půjde přijedu zas. Upřímně děkuji Dávnému Obyčeji a všem přednášejícím za jejich práci.