Mikyho rozumy

CESTA NA SETKÁNÍ POHANSKÉHO KRUHU

Při mém povolání je těžké něco naplánovat. Mnohokrát už jsem měl plánované volno, které mi bylo na poslední chvíli zrušeno a párkrát mě už telefonicky odvolali i z dovolené. Když mě tedy Myslič asi před půl rokem zval na setkání pořádané Pohanským kruhem, napsal jsem mu, že tomu nechám volný průběh a buď prostě přijedu a nebo ne. Myslel jsem si, že to spíše nevyjde, ale co čert (nebo možná Ódin) nechtěl, dostal jsem právě na tento víkend v práci volno. Pak se mi ozval Frostík, že jede taky a že bych mohl jet s ním v autě. Oni snad i ti bohové chtějí abych jel, napadlo mne, a na Frostíkovu nabídku jsem kývl.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne a protože jsme měli dost času, rozhodli jsme se cestou navštívit ještě dvě místa. Já jsem navrhl památný tis v zámeckém parku ve Vilémovicích a Frostík chtěl prozkoumat ruiny středověkého hradu Lacembok. Čekalo nás ale ještě jedno neplánované překvapení. Přehlédli jsme totiž cestou jednu odbočku a dojeli jsme až do Jiřic, kde nás doslova zastavila památná 600-800 let stará lípa. Vylezli jsme z auta a jali se obdivovat její nádherně rostlý, zcela dutý kmen a košatou zelenou korunu. Dutina lípy připomínala malou živou jeskyni, škoda že byla uzavřena dvířky. Frostík říkal, že nás ta lípa přivolala.

Pak jsme pokračovali dál až do Vilémovic. V zámeckém parku tu mají tis červený o kterém se tvrdí, že je starý 2000 let. Osobně se domnívám, že je to dost nadsazené a strom nebude mít ani půlku toho věku, každopádně je to ale nejstarší a nejmohutnější tis, který jsem kdy viděl. Znáte také ty tisové keře z našich parků, které mívají kmeny široké tak na obejmutí dvěma dlaněmi? Tak vilémovský tis má obvod kmene asi 3,5 metrů. Je to úctyhodný stařešina. Jeho energie byla oproti lípě, jak jsem řekl já "temnější", a jak řekl Frostík, "kyselejší".

Fotografie tisu se mi moc nezdařili, trochu lepší jsou ty, které jsme pořídili v sobotu.

Potom přišel na řadu hrad Lacembok. Hrad byl kdysi dobyt a zcela zničen, takže jeho hledání mi připomínalo moje mnohá pátrání po mohylách a hradištích. Můj druh byl ale dobře vybaven, několika mapkami a plánky, takže jsme místo našli poměrně brzy. Frostík mi nadšeně ukazoval kudy vedla ku hradu příjezdová cesta, který kopec v sobě skrývá zbytky obvodového zdiva palácové věže a spoustu dalších věcí. Bylo vidět, že se o tyto věci zajímá a ví dobře o čem mluví, rozvaliny mi ožívaly před očima. Největší radost ale Frostíkovi udělal krásný habr rostoucí ze staré hradby. Říkal, že habr je jeho strom a tenhle byl opravdu moc hezký.

Na místě starých hradeb rostly i jiné hezké stromy.

Nakonec jsme se vrátili k autu a když jsme vyvětrali jeho vyhřáté útroby vyrazili jsme do nedaleké Sluneční zátoky, kde se mělo konat pohanské setkání. O tom ale až příště….