Mikyho rozumy

BŮH TRIGLAV

O slovanských bozích se nám k lítosti mnoha současných pohanů mnoho věrohodných informací nedochovalo. O mnohých z nich se nám zachoval třeba pouze jediný záznam a ten ještě neprozrazuje více, než jejich jména. U Triglava, kterého ctili především pomořanští Slované, máme poněkud větší štěstí, neboť se o něm nezávisle na sobě zmiňují hned tři středověcí autoři. Byl to Mnich prieflingenský, který je ztotožňován s Wolfgerem - knihovníkem a archivářem benediktinského opatství v Prüfeningenu, potom Ebbo (též Herbord) z kláštera sv. Michaela v Bambergu, a nakonec Jindřich z Antverp - kanovník katedrální kapituly v Brandemburgu.

Nejobsáhlejší svědectví o bohu Triglavovi, jeho svatyni a kultu nám zanechal Herbord : "Byly pak ve městě Štětíně čtyři kontiny (chrámy), ale jeden z nich, nejhlavnější, byl vybudován se zvláštním uměním a mistrovstvím, majíc zvenčí i zevnitř řezby lidí, ptáků a zvířat, které vystupují ze stěn s jež jsou tak důsledně vytvořeny, že zdá, jako by dýchaly a žily… A barvy vnějších řezeb nemohly žádné sněhové bouře ani přívaly vod smazat, jak byly dokonale udělány. Do této budovy se podle starého zvyku předků shromažďoval desátek dobyté kořisti i zbraně nepřátel, prostě vše, co bylo získáno z námořních loupeží nebo válek. Byly tam rovněž vystaveny zlaté a stříbrné poháry… Uchovávaly se tam na ozdobu a čest bohům velké rohy divokých turů, zlacené a vykládané perlami, sloužící k pití… tesáky, nože i mnoho dalších cenných předmětů… Byla tam i modla trojhlavá, na jednom trupu mající tři hlavy, nazývaná Triglaus (Triglav)."

Součástí Triglavova kultu byl podle Herbordova svědectví i věštebný rituál s černým koněm. Tento kůň byl zasvěcen samotnému Triglavovi a nesměl na něm jezdit žádný člověk. Před válečnou výpravou byl kůň osedlán posvátným Triglavovým sedlem a pak ho kněz za uzdu třikrát převedl přes na zem nakladených devět kopí. Sedlo zřejmě symbolizovalo, že na na koni jede v neviditelné podobě samotný bůh Triglav. Jestliže kůň přešel přes kopí, aniž by se jich dotkl, bylo to považováno za dobré znamení a výprava se uskutečnila, v opačném případě se od ní raději upustilo a počkalo se na příhodnější čas. V této souvislosti nás nepřekvapí, že bůh, který tímto tajemným způsobem určil správnou dobu pro tažení, dostával potom jako oběť desátek z válečné kořisti.

Podobný věštebný rituál s koněm popisuje také Thietmar Merseburský u Ratarů ve svatyni Svarožice - Radegasta a Saxo Grammaticus u Ránů ve Svantovítově svatyni na Arkoně. V obou těchto případech šlo ale o koně bílého, zatímco Triglavův kůň byl černý. Někteří badatelé z toho usuzují, že Triglav patřil na rozdíl od Svarožice a Svantovíta spíše k bohům temnějším, více provázaným s magií.

Co tedy vlastně o Triglavovi víme? Jeho sochu popisuje Ebbo takto : "Štětín, město významné a větší než Wolin, má ve svém okolí tři vrchy, z nichž prostřední a nejvyšší je zasvěcen hlavnímu pohanskému bohu Triglavovi, majícímu trojhlavou sochu a oči i ústa zlatou rouškou zakryté; kněží pak tvrdili, že bůh má tři hlavy, protože spravuje tři říše, tedy nebesa, zemi a podsvětí, a tvář chráněná rouškou znamená, jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet a je přehlížel." Informace o třech říších a zakrytých očích a ústech je nanejvýš zajímavá a to zvláště pro ty, kdo se někdy zajímali o šamanismus. Není žádným tajemstvím, že putování po třech světech, Horním (nebi), Středním (zemi) a Dolním (podsvětí) je doménou šamanů z rozličných koutů naší planety. Není také tajemstvím to, že mnozí z těchto šamanů si na svých poutích do duchovních světů zakrývají oči páskou, šátkem nebo třásněmi. Šaman tak obrací svůj zrak do svého nitra a chrání se před rozptylováním z okolí. Pro tento svět se stává slepcem, ale jeho vnitřní zrak je zostřený.

Zmínka o hříchu je zvláštní. Potýkání se s hříchem je totiž spíše věcí křesťanské věrouky, než té pohanské, ale zápis provedl křesťan a ten mohl vysvětlení pohanských kněží špatně pochopit. Osobně ta slova : "jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet" chápuspíše jako Triglavovu snahu izolovat se od ruchů lidského světa, než jako ochranu před spatřením lidských poklesků. Triglav na mě prostě působí, jako bůh - šaman, který na svém mocném zvířeti - černém koni putuje do tří světů a přináší odtud lidem věštby.

Šamanský bůh u Slovanů? Zní to možná trochu zvláštně, ale podle mě to vyloučené není. Šamanské praktiky vedoucí k přímému kontaktu se světem duchů jsou něčím, s čím se na určitém stupni vývoje lidské společnosti setkáváme ve všech kulturách. Pravěká Evropa jistě nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou, nepřímo to ostatně dokládají mnohé archeologické nálezy. V závěrečném pohanském období, těsně před nástupem křesťanství, už byly sice šamanské praktiky u evropských pohanů většinou upozaděný ve prospěch praktik spíše kněžských, ale různí volchvové, čarodějové a vědmy ještě schopnost putovat do jiných světů a navazovat přímý kontakt s bohy a duchy jistě měli. Dokládá to třeba popis seance ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém, v němž se vědma kontaktuje s duchy za pomocí zpěvu kouzelné písně. Severovýchodní Slované se pak dozajista setkávali i s ugrofinskými a asijskými šamany a někteří se od nich mohli i něčemu přiučit. V Nestorově letopise se například dočteme o jistém Novgoroďanovi, který se setkal s kouzelníkem z národa Čudů a požádal ho, aby mu čaroval. "Ten podle svého zvyku začal svolávat běsy do svého domu. Novgoroďan seděl stranou na prahu toho domu, čaroděj ležel, ztuhnul a běs jím házel." To je dle mého názoru typický popis šamanova spirituálního letu k duchům.

Dalším vysvětlením Triglavovy pásku na očích, může být také výjimečně ostrý zrak, kterým bůh disponoval, a který může být v nezakrytém stavu nebezpečný. Vzpomeňme si na známou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Když se kralevic setkává s Bystrozrakým, ptá se ho :"Kdo pak jsi a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?" A Bystrozraký odpovídá :"Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy." Proč má ale Triglav přikrytá i ústa? Je snad nebezpečný i jeho hlas? Přiznám se, že tady odpověď nenalézám a nedává mi jí ani Ebbův zápis, protože v něm se mluví pouze o tom, že bůh má roušky proto, aby neviděl a neslyšel(?), což pásku na ústech nevysvětluje.

Triglav a jeho kult mi přijde nanejvýš zajímavý, ale jeho konec byl neslavný. Výstavní Triglavovu svatyni ve Štětíně zničil v roce 1124 na svém tažení svatý Oto I. z Bambergu, "apoštol Pomořanska". Svatyně byla zbořena a biskup Oto osobně odsekal Triglavově soše její tři stříbrné hlavy a poslal je do Říma papeži Kalixtovi II. Fanatický Oto chtěl nechat porazit i posvátný dub rostoucí vedle svatyně, ale lid sliboval, že už u stromu nikdy nebude vykonávat žádné obřady a bude k němu chodit jen kvůli stínu a příjemnosti místa a biskup se nechal uprosit. Lidé prosili i za ponechání Triglavova koně, ale tady byl Oto neoblomný a prodal svatého hřebce, jako koně určeného do potahu.

Dalším cílem šíleného křesťana byla podle Ebba Triglavova svatyně ve Wolinu. Zde se ale pohanští kněží včas dozvěděli o Otově příjezdu a menší Triglavovu pozlacenou sochu ukryli na venkově v dutině starého stromu. Strom se tak stal novou improvizovanou Triglavovou svatyní. Biskup byl vzteky bez sebe a protože nechtěl přijmout tento neúspěch poslal na venkov svého služebníka, který si koupil barbarskou čepici a plášť a vyprávěl pak venkovanům, jak ho zastihla na moři hrozná bouře, ze které ho zachránilo volání k Triglavovi. Ti ho potom dovedli na tajné místo k Triglavovu stromu, aby zde mohl obětovat. Biskupův služebník se pak pokusil idol Triglava z dutiny stromu vytáhnout, ale ten tam byl natolik napasován, že se mu s ním nepodařilo ani pohnout. Ukradl tedy alespoň sedlo z Triglavova koně a s ním se vrátil ke svým pánům. Tajnou svatyni potom už nedokázal znovu najít, takže Triglavův kult ještě nějakou dobu v ilegalitě přežíval.