DUŠIČKOVÉ POVÍDÁNÍ O VÍLÁCH, NÁVKÁCH A RUSALKÁCH
Zkuste si zadat do vyhledávače heslo "Víla", nebo "Víly" a budete odkázáni na spoustu různých webových stránek, kde jsou tyto zvláštní postavy slovanské mytologie popisovány jako "bytosti světla" podobné andělům, které nemají nic jiného na starost, než pečovat o čistotu přírody, kvetení kytiček apod. Tato představa o vílách vychází patrně z televizních pohádek a přeslazených new age výkladů, ale má jen málo společného s tím, co si o vílách mysleli naši slovanští předkové. Pokud se podíváme do nejstarších záznamů o vílách a do starých lidových pověstí a legend, zjistíme, že víly byly sice vždycky popisovány, jako velice krásné, ale zároveň z nich šel i strach. A není divu! Staří Slované je totiž nevnímali jako hodné elementály, ale jako zvláštní druh bytostí, ve které se měnili někteří mrtví lidé. Na Slovensku se například tradovalo, že víly jsou duše zasnoubených dívek, které zemřely dříve než se vdaly. Právě proto prý měly spadeno na hezké mladíky, které opojily svojí krásou a pak je utancovaly k smrti. Rusalky jsou podle všeho zase duše mladých dívek, které se kdysi utopily. Proto jsou vázány na vodu. Jinak mezi Vílami a Rusalkami není větší rozdíl. Víly i Rusalky rády tančí a zpívají a prahnou po tom získat nějakého muže. V Rusku se říkalo, že si rády berou z hrobů hochy, kteří se narodili mrtví, nebo zemřeli beze křtu. Tito chlapci, a patrně také ti, které víly utancovaly k smrti, se stávaly tzv. Víleníky, tj. Vílami mužského pohlaví. Existuje teorie, která dává do souvislostí samotné slovo Víla se slovním kořenem vel (hynouti), něhož povstalo litevské velýs = nebožtík, vélés = duchové mrtvých, německé wal = záhuba, zhynutí (odtud Valhalla, Valkýra aj.) Ve slovanských jazycích najdeme ale také pojmy viliti = bláznit, nebo vilný = svůdný, takže spojení s tím kořenem vel není zcela jisté. U Malorusů, Bulharů a Slovinců se však setkáváme s alternativním názvem pro Víly, který zní Návky či Navje a zde je spojení se slovanským světem mrtvých, kterému se říkalo Náv, zcela prokazatelné.
Víly však v pověstech nevystupují vždy jako zlé a nebezpečné. Pokud je lidé ctí a přináší jim oběti (květny, barevné stužky, pokrmy) mohou je chránit, léčit nebo je obdarovat nějakou kouzelnou mocí. Ve Slovinsku se říká, že pokud si víla některého člověka oblíbí, může se mu stát tzv. Posestrimou, tj. Vílou ochránkyní.
Zajímavou informací je, že ve staré černohorské pověsti, která je podobná naší pověsti o Blanických rytířích, se vypráví, že v hoře, ve které spí národní hrdina Crnojevič Ivan, kolem něj stojí Víly na stráži. Není na tom ale vlastně nakonec nic divného. Vždyť kdo jiný by měl dělat společnost duchům hrdinných bojovníků, než duchové krásných dívek? Kromě hrdinů střeží Víly tradičně také vodní prameny. Srbská tradice říká, že není pramene, který by neměl svoji Vílu. Naši předkové chápali prameny, jako místa kterými lze vejít do podsvětí a proto by nás strážkyně, která je Vílou, tedy duchem mrtvé ženy, neměla překvapovat. Jsem přesvědčen, že mnohé zázračné Mariánské studánky, vděčí za svou pověst nikoli zjevení Panny Marie, ale zjevení ochranné Víly, které si křesťané vyložili po svém.
V souvislosti s blížícím se Samhainem ještě zmíním, že v Rusku a na Balkáně je doloženo slavení tzv. Rusalných svátků, které probíhaly sedmý týden po Velikonocích. Součástí těchto svátků, které měly jak název napovídá něco společného s Rusalkami, byla také návštěva hrobů a vzpomínání na mrtvé. Rusalné svátky byli tedy jakousi jarní obdobou "Dušiček". Říká se, že kdo nedonesl na "rusalnou neděli" na hrob mrtvým oběti, byl Rusalkami potrestán.
Informace pro tento článek jsem čerpal především z knih Bájesloví Slovanské/Jan Máchal a Mýty a báje starých Slovanů/Josef Růžička. Nevím na kolik jsou tyto knihy spolehlivými zdroji, ale myslím, že ty náznaky úzkého propojení Rusalek a Víl se světem mrtvých nejsou ani výmyslem, ani pouhou náhodou.
Víly však v pověstech nevystupují vždy jako zlé a nebezpečné. Pokud je lidé ctí a přináší jim oběti (květny, barevné stužky, pokrmy) mohou je chránit, léčit nebo je obdarovat nějakou kouzelnou mocí. Ve Slovinsku se říká, že pokud si víla některého člověka oblíbí, může se mu stát tzv. Posestrimou, tj. Vílou ochránkyní.
Zajímavou informací je, že ve staré černohorské pověsti, která je podobná naší pověsti o Blanických rytířích, se vypráví, že v hoře, ve které spí národní hrdina Crnojevič Ivan, kolem něj stojí Víly na stráži. Není na tom ale vlastně nakonec nic divného. Vždyť kdo jiný by měl dělat společnost duchům hrdinných bojovníků, než duchové krásných dívek? Kromě hrdinů střeží Víly tradičně také vodní prameny. Srbská tradice říká, že není pramene, který by neměl svoji Vílu. Naši předkové chápali prameny, jako místa kterými lze vejít do podsvětí a proto by nás strážkyně, která je Vílou, tedy duchem mrtvé ženy, neměla překvapovat. Jsem přesvědčen, že mnohé zázračné Mariánské studánky, vděčí za svou pověst nikoli zjevení Panny Marie, ale zjevení ochranné Víly, které si křesťané vyložili po svém.
V souvislosti s blížícím se Samhainem ještě zmíním, že v Rusku a na Balkáně je doloženo slavení tzv. Rusalných svátků, které probíhaly sedmý týden po Velikonocích. Součástí těchto svátků, které měly jak název napovídá něco společného s Rusalkami, byla také návštěva hrobů a vzpomínání na mrtvé. Rusalné svátky byli tedy jakousi jarní obdobou "Dušiček". Říká se, že kdo nedonesl na "rusalnou neděli" na hrob mrtvým oběti, byl Rusalkami potrestán.
Informace pro tento článek jsem čerpal především z knih Bájesloví Slovanské/Jan Máchal a Mýty a báje starých Slovanů/Josef Růžička. Nevím na kolik jsou tyto knihy spolehlivými zdroji, ale myslím, že ty náznaky úzkého propojení Rusalek a Víl se světem mrtvých nejsou ani výmyslem, ani pouhou náhodou.
Žádné komentáře:
Okomentovat