KULT PŘEDKŮ JAKO SOUČÁST PŘIROZENÉHO NÁBOŽENSTVÍ
Český antropolog a etnolog Josef Wolf kdysi ve své knize Poslední svědkové pravěku výstižně napsal, že hlavním zákonem "divochů" je to, co moderní lidé tak často porušují a čeho snad nejméně dbají - ctít umění svých otců a dědů a žít jako oni podle nepsaného zákona předků rodu a kmene. Ano, úcta ke způsobu života předků a k předkům samým je základem každého přírodního (nebo chcete-li přirozeného) náboženství. Výrazný kult předků nalezneme v původním náboženství amerických indiánů, australských aboriginců, ale třeba i u japonských šintoistů. Některé kmeny na Nové Guinei jdou v úctě k předkům tak daleko, že dokonce uchovávají kosti, nebo mumie svých zemřelých ve speciálních chýších, kam jim nosí oběti a chodí se s nimi radit.
Kult předků hrál ovšem stěžejní roli i v původním duchovnu starých evropských národů. Například Slované věřili v ochranné domácí duchy předků (Domovoj, Had Hospodář), kterým se obětovalo na prahu domu nebo do plamenů domácího ohniště. Společně s celou komunitou pak Slované několikrát do roka oslavovali tzv. zádušnice, při kterých se odcházelo na mohyly a hroby a společně s duchy předků se zde hodovalo. Pokud se Slovanské kmeny stěhovaly na nová místa, nosili sebou i sošky dědů. Nebylo prostě myslitelné se od svých předků odtrhnout. Lidé věřili, že je jejich předkové chrání a sledují a snažili se žít tak, aby se po své smrti, až je spatří tváří v tvář, nemuseli před nimi stydět. Okamžik smrti byl tak více prožíván jako setkání s předky, než s bohy. Svědčí o tom např. záznam arabského cestovatele Ahmeda Ibn Fadlána, který byl na konci 10. století svědkem Varjažského pohřbu na Volze. Fadlán popisuje, jak otrokyně zesnulého vládce, která měla být se svým pánem obětována, krátce před svou smrtí říká : "Hle, vidím svého otce a svou matku. Hle, vidím všechny své zemřelé příbuzné. Hle, vidím svého pána sedícího v krásné zelené zahradě ve společnosti mužů a sluhů, a on mne volá; pospěšte se mnou k němu!" Mezi předky a bohy ale nebylo někdy výraznějšího rozdílu, neboť se často stávalo, že některý z významných předků byl později po své smrti ctěn jako bůh. Odborníci pak v těchto případech hovoří o tzv. kultu héroů (zbožštěných hrdinů). Snorri Sturluson, autor Mladší Eddy, si pak tímto způsobem v podstatě vysvětluje vznik celého severského panteonu bohů. Bylo by asi na místě zmínit postavy Roda a Rožanic, které známe ze staroslovanské mytologie. Bůh Rod, jak jeho jméno napovídá, by zde mohl být možná mýtickým prapředkem rodu a jeho společnice Rožanice (česky nejspíš Rodičky), by mohly být prabábami rodu, které určují dětem jejich osud a bdí nad jejich životy. Podobnou roli, jakou hrály u Slovanů Rožanice, hrály u Skandinávců Dísy.
Ačkoli kult předků v Evropě docela nevymizel a některé jeho prvky přejalo později křesťanské náboženství, bylo to právě křesťanství, které zasadilo tradičnímu rodovému náboženství nejcitelnější ránu. Křesťan se přeci, s výjimkou církví schválených svatých, nesmí modlit k mrtvým lidem. První evropští křesťané pak byly dokonce nuceni své předky zavrhnout. O těch, kteří byli dříve ctěni, se nyní hovořilo jako o pohanech, kteří se více než lidem podobali divé zvěři. Lidé už neměli žít tak, aby se po smrti líbili svým praotcům a pramatkám, ale tak, aby se líbili "jedinému pravému Bohu". Když v roce 694 vstupoval fríský kníže Radbod do křestní kádě napadlo ho se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frisů jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Radbod z kádě demonstrativně vystoupil a prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s předky, než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. Kníže Frísů na poslední chvíli pochopil, že by svým křtem plivnul do očí svým předkům a zradil tak vše, co bylo generacím jeho lidu svaté.
Křesťané, jakožto původně judaistická sekta, byli v otázce vztahu k předkům novátorští. Také Židé si totiž vždy zakládali na svém původu a měli své praotce v úctě. Svět se z jejich pohledu dělil na syny Abrahámovi (Židy), kteří byli vyvoleným národem a na tzv. pronárody, které kdysi bez skrupulí při své cestě do zaslíbené země vyhlazovaly jako klaté a nečisté. První křesťané, zejména apoštol Pavel, pak přišli s novou, do té doby nevídanou tézí, že pravými syny Abrahámovými nejsou jeho pokrevní potomci, nýbrž ti, kteří přijali abrahámovskou víru. Podle této teorie již není rozdílu mezi Židem a pohanem, ale oba jsou jedno v Kristu Ježíši. To vyvolalo rozkol v samotné první církvi, řešilo se zda musí nebo nemusí nežidovští konvertité podstupovat obřízku apod. Nakonec, ale téze jednoty v Kristu zvítězila a křesťané se stali prvními šířiteli globalizace na světě. Vztahem k těm, kteří nepatřili do duchovní abrahámovské linie, se ale křesťané od svých judaistických předchůdců nelišili. V dalších staletích, kdykoli jim to podmínky umožňovaly, likvidovali křesťané jednu původní kulturu za druhou a nahrazovali jí svojí kulturou "univerzální".
Křesťanský duchovní monopol je již naštěstí v dnešní Evropě minulostí. Křesťané, buddhisté, pohané a další náboženské skupiny se naučili žít poměrně mírumilovně vedle sebe. To, co nám však stále mnohdy schází, je opětovné napojení na duchovní tradice našich pokrevních předků. Etničtí pohané, kteří se snaží té pokrevní linie držet a odmítají další rozmělňování původního odkazu svých předků cizokrajnými vlivy, jsou žel bohům, univerzalistickými náboženstvími a dokonce i liberálnějšími pohanskými proudy stále často vnímáni jako "extrémisté", kteří chtějí druhé omezovat v jejich duchovní svobodě. Cítím-li se duchovně spřízněn s učením Lakotských indiánů, Tibeťanů nebo Maorů, nemají mi do toho nějací etničtí pohané přece co mluvit! Pokud to tak někteří z vás prožívají, máte samozřejmě pravdu, nikdo nemá právo vám do vašeho duchovna mluvit a já myslím, že to ani neděláme, k čemu by to také bylo? Jediné, co jako etničtí pohané děláme je to, že upozorňujeme, že to takhle naši předkové neměli a že příslušníci původních kultur se prostě z úcty ke svým pradědům vždy drželi svého pokrevního dědictví a my to chceme dělat také tak. Už jenom to, ale mnohé lidi dráždí a berou to jako útok na své pojetí duchovna.
Poslední věcí, kterou bych chtěl naťuknout, je otázka vztahu etnického pohana k jeho křesťanským předkům. Máme snad podobně, jako první evropští křesťané, znovu zavrhovat své předky jenom proto, že vyznávali jinou víru než my? Já jsem přesvědčen, že nikoli. Můj přítel a soukmenovec Tomas v jednom svém nedávném článku napsal : "Síla rodiny a klanu je nejvyšším požehnáním, je to dar, který lze nazvat "božským". Je úplně jedno, že vaši předkové byli křesťané, protože to je pouze vnější forma něčeho mnohem vyššího. Uvnitř jde o skutečné pouto krve, hodnot a skutků." a tak to cítím i já. Vracím se ke kořenům původního duchovna, moji bohové jsou titíž, které ctili moji předci před tisíci lety, ale na domácí oltář pro předky klidně položím i růženec po své katolické prababičce a nevnímám to jako že se tím zpronevěřuji své víře. Naopak mám pocit, že právě tím se k té staré víře možná přibližuji nejvíce.
Zádušnice v Srbsku.
Žádné komentáře:
Okomentovat